Pokušení ve mně hlodalo už celé roky, ale teprve vloni na podzim ve mně dozrálo natolik, abych si za 13 000 Kč zakoupila týdenní pobyt ve tmě až někde u Prostějova. Jela jsem dvě stě kilometrů od domu, abych strávila sedm dní v naprosté tmě a téměr bez kontaktu s lidmi. Proč? Protože mě už od příletu do Čech trápila narůstající nejistota, která čím dál více gradovala v zoufalství nad otázkou, co mám ve svém životě dělat. Doufala jsem, že mi tma tento cíl osvětlí. Ovšem stalo se tak?
Přípravy na cestu na pobyt ve tmě
Na svůj termín jsem čekala skoro půl roku, ale konečně se přiblížil a na Bílou sobotu jsem vyrazila směrem na Moravu. Co si na takový pobyt zabalit? Bojovala jsem s myšlenkou, že to tam celé zvládnu v pyžamu a županu, když mě stejně nikdo neuvidí, ale nakonec jsem si jako správná žena sbalila celou cestovní tašku.
Cesta probíhala svižně a klidně, protože v sobotu dopoledne nikdo nikam nejezdil. Dvě stě kilometrů jsem ujela zhruba za tři a půl hodiny, protože nemám dálniční známku, a tak jsem jela přes všechny prdelky světa.
Začátek byl naplánován na 13:15. Na místo jsem dorazila jako první s předstihem dvaceti minut. U brány už na mě čekala moje průvodkyně Lenka, která se měla starat o každého, kdo si v tom týdnu zarezervoval pobyt. Nosila nám jídlo a nabízela, že s ní můžeme sdílet, čím si zrovna procházíme.
Spolu se mnou nastoupily ještě dvě ženy. Překvapil mě jejich věk, čekala jsem je mnohem starší. Zaráží mě, kolik mladých lidí (kolem 30 let) trápí problémy, které je vyženou až na pobyt ve tmě. Možná to něco vypovídá o současné generaci mladých dospělých nebo o naší společnosti.
Zhasnout světlo a ponořit se do tmy…
Po úvodním představení, kdy jsme se v maličké chatičce přivítali se zakladatelem projektu Vladimírem, nás Lenka odvedla každou do své chatky, všechno potřebné ukázala a vysvětlila, jak bude pobyt probíhat. Jednou za den nás přijde zkontrolovat a předá nám jídlo, na kterém jsme se den předtím domluvily. Pokud si budeme přát něco sdílet, můžeme s ní nebo s Vladimírem probrat, co máme na srdci. Pokud ne, můžeme být zticha. Klidně celý pobyt.
Bylo na mně, kdy pobyt ve tmě zhasnutím světla zahájím, a tak jsem se šla ještě projít. Komplex se nalézá na okraji listnatého lesa a zrovna ten bylo blátivo a sněžilo, takže jsem se brzy vrátila. Byla jsem nedočkavá, a zároveň nervózní. Pohled na vypínač pro mě byl vzrušující. Symbolizoval začátek zážitku, na který jsem se dlouhou dobu těšila, a předpokládala jsem, že mi bude velikým přínosem. Když jsem vypínač konečně stiskla, rozlil se mi na tváři široký úsměv.
Obavy, že si na tmu nakonec zvyknu a něco málo uvidím, nebyly na místě. Panovala tam taková tma, jako když v noci v místnosti, kam nepronikne žádné světlo z ulice, zavřete oči. Nebyl rozdíl v tom, jestli jsem měla zavřené nebo otevřené oči, a mnohdy jsem si ani neuvědomovala, jestli se zrovna dívám.
První krůčky temnotou
Hned jsem se odvážila prozkoumat ve tmě vše, co chatka elementu voda nabízí. Ohmatala jsem si nepoužívaný radiátor a židli postavenou vedle něho. Na židli navazovala matrace s peřinou, které jsem si předtím povlékla. Naproti posteli se na zdi rozkládala pevná, několikapatrová police a rádiem s meditační hudbou, bloky a tužkami, tácem s příbory a plecháčkem. Osahala jsem si dálkové ovládání klimatizace. Všechno, co mělo svítit, bylo zalepeno tlustou vrstvou černé izolepy.
Potom jsem prošla průchodem na miniaturní toaletu a poprvé ji za tmy vyzkoušela. Šlo to snáz, než jsem očekávala. Druhý průchod hned vedle záchoda s umývadlem vedl na místo, kvůli němuž jsem se rozhodla připlatit si za chatku dva tisíce: do odděleného prostoru s bloky himalájské soli a vířivou vanou, který vypadal jako vytesaná jeskyně.
Když jsem si všechno osahala, posadila jsem se na postel, protože co jiného se dá ve tmě dělat? Tenhle pobyt je určený pro poznání sebe sama, vyřešení si vnitřních problémů a meditaci.
Trable s myšlenkami
Seděla jsem a čekala, že se objeví myšlenky – a ono nic. Zde je zapotřebí krátká vsuvka: Zatímco většinu lidí z mého okolí trápí přehršel myšlenek, můj problém je přesně opačný. Myšlenky se objevují jen, když je vydoluju, většinou při psaní. Myslela jsem si, že jim brání ruch okolí, ovšem není tomu tak. Neobjevily se ani v naprosté tmě v téměř úplném tichu. A co si počne člověk na pobytu, ve kterém si má utřídit myšlenky, bez myšlenek? Inu, nudí se.
Dlouhou dobu jsem poslouchala občasné švitoření ptáků a nechala se pohlcovat emocemi. Pak jsem si šla napustit vanu.
Myslela jsem, že mi nevadí odpočívat. Když při procházce narazím na pěkné místo, ráda si tam sednu nebo lehnu a vyhřívajíc se na sluníčku, poddávám se zvukům přírody. Při pobytu ve tmě mě ale brzy napadla věta, kterou jsem nečekala, že někdy vyslovím: Je to ztráta času.
A za tím si stojím. Sedět v úplné tmě bez jediné myšlenky nemá zhola žádný smysl. Začnou vás bolet záda a stýská se vám po 6 500 kroků. A nepomůže tomu ani zeleninový salát dopravený skoro až do postele, ani masážní vana – která je příšerně hlučná a už ji doma nechci.
Vynucené poznání
Zkoušela jsem meditovat, což mi způsobilo bolest hlavy poté, co jsem před sebou viděla jednooké obličeje. Anebo také nic. Někdy jsem jen ležela a oddávala se pěkné hudbě. Sem tam (zhruba 3* denně) se mi povedlo vyprodukovat nějakou myšlenku, které jsem se chytila a zapsala si poznatek do notýsku. (Jak, ptáte se? Šikmo.) Někdy jsem také hovořila sama se sebou, ale to se mi zase nedaří udržet nit a myšlenky mi sklouznou do otupné tmy.
Po prvním dni jsem byla rozhodnutá skončit, ale vytrvala jsem a přece jenom jsem – spíše pocity než myšlenkami – na něco přišla. Druhého dne jsem seděla na posteli, a najednou se ze tmy vynořilo poměrně čitelné pomyšlení na mou budoucnost. Držela jsem se ho zuby nehty a dotvářela si myšlenky, které najednou byly stálé, živé, rozumné.
Umím říkat ne, ale měla bych se naučit říkat ano. Příležitostem, možnostem. Snům.
Trpěla jsem absencí cíle, a přitom byl tak zřejmý. Chci pracovat z domu. Ne řídit, ne pracovat na 1/2 úvazku. Žádné kompromisy. A chci se živit psaním. Vydávat své knihy.
Práce s taťkou nebo někde jinde není překážka v dosažení cíle. Je to jen část cesty, kterou jsem si musela projít, abych si tohle uvědomila. A nebude to překážka ani nadále.
Postupem času jsem tyhle myšlenky rozvíjela a začala více objevovat podstatu svého bloku ohledně vydávání knížek a celkově sebeprezentace. Na konci druhého dne, protože jsem dál opravdu nechtěla pokračovat, jsem pojala celou záležitost metaforicky:
Tady v chatce je bezpečí. Nosí mi sem jídlo a mám tu klid. Ale je tu tma. Aby tu nebyla, musím vyjít ven do toho širokánského světa bez hranic. Kde mi nebudou nosit jídlo a nebude tam takové pohodlí, zato v něm čekají možnosti. Možnosti, za které se platí cena: být vidět.
Záleží jen na mně, jakou cestu si zvolím. Můžu zůstat ve tmě do konce života. Žít fádní, nenaplněný život bez stresů z toho, že jsem vidět. Anebo mohu vyjít ven na světlo. Hned teď. Vykročit pravou nohou do světa nekonečných možností, a třeba se i naučit, že být vidět nemusí být za trest.
A tak jsem to také udělala. Vyšla jsem na světlo. Chvíli mi to zabralo, ale na druhou stranu díky vnitřní nejistotě a složitosti na první pohled tak primitivního úkolu mi to dává jistotu, že se nejednalo o pouhou představivost, nýbrž jsem sváděla skutečný boj uvnitř sebe. A vyhrála jsem.
Vyjít na světlo
Otevřít dveře a pohnout dveřmi bylo náročné. Ne proto, že jsem zhubla dvě kila a dveře šly ztuha, nýbrž protože to znamenalo otevřít se světu. A když jsem to dokázala, čekalo na mě překvapení – druhé dveře a plenta, bránící do předsíně vstoupit dennímu světlu. Stále jsem byla uvnitř.
Je to trefná metafora, když se nad tím zamyslím. Symbolizuje mé věčné váhání ohledně tématu, jestli vydat knihu, nebo ne, nebo jakou práci zvolit. V prosinci jsem se už rozhodla a poslala Zloděje úsměvů do soutěže Knižního klubu, ale pořád jsem se poohlížela po jiné práci, hledala jiné alternativy života, až jsem svůj skutečný cíl pohřbila pod hromadou netrpělivých plánů.
I Anglie a řízení mi přece ukázalo, že netrpělivost se nevyplácí…
Tentokrát jsem však odhrnula plentu a otevřela i druhé dveře. Bála jsem se. Děsila jsem se absolutnosti tohoto rozhodnutí, za kterým následuje definitivní věta: Už žádné výmluvy! Jednoduše jsem učinila finální rozhodnutí – které vůbec jednoduché nebylo. Ale nepotřebovala jsem na to celý týdenní pobyt ve tmě. Stačily mi dva dny.
Co jsem si přesně uvědomila?
Když jsem na pobyt jela, nebyla jsem si vůbec jistá důvodem. Musela jsem si ho před cestou ujasnit pro případ, že se mě na něj někdo zeptá. Přece jenom jsem si pobyt zarezervovala na podzim s tím, že se uskuteční až o Velikonocích. Myslím ale, že tehdejší důvod ke koupi rovnal se současnému vymyšlenému důvodu: trápila mě nejistota. Absence cíle a jakéhokoli smyslu života. Obviňovala jsem z toho práci u taťky, která mě podle mého přesvědčení zdržovala od přemýšlení nad budoucností, a přitom jsem si neuvědomovala, že skutečný a smysluplný sen/cíl už mám a pouze hledám výmluvy pro jeho nenaplnění.
Problém vězel – jak se běžně stává – ve strachu. Právě v té obavě vyjít ze stínu na světlo. V obavě, kterou jsem konečně překonala.
Teď už vím, že se ne všem mohou moje knihy líbit, a je to přirozené. Každý máme jiný vkus. Odmítnutí však neznamená urážku. Ani já přece neříkám NE s cílem ublížit druhému. Pouze vyjadřuji vlastní názor nebo postoj.
Mimo jiné jsem si také uvědomila, že bych neměla tolik říkat NE. To umím dobře. Měla bych se naopak naučit říkat ANO příležitostem, kterých jsem se dříve bála, říkat ANO přátelům, kteří mě budou přijímat takovou, jaká jsem. A věřím, že tam venku někde jsou.
Rozhodla jsem se říci ANO příležitosti, která se mi naskytla pouze díky tomu, že už 16 let píšu.
Závěrečné hodnocení
Na pobyt ve tmě jsem odjížděla, jak je mým zvykem, plna nereálných očekávání. Zjistila jsem ovšem, že není pro každého. Dokonce ani pro člověka, který si o sobě myslí, že je v porovnání s okolím líný, a nebude mu tedy vadit celé dny jen sedět. Ačkoli mě pobyt ve tmě zbavil iluzí, dal mi mnohé. Otázkou ovšem zůstává, jestli bych si totéž neuvědomila na procházce se psem nebo při sepisování svých myšlenek sem na blog. Bylo by to rychlejší, pohodlnější a levnější – ovšem fungovalo by to?
Někdy prostě člověk potřebuje impulz, aby se k něčemu dobral. A věřím, že pro mě byl pobyt ve tmě správným impulzem, i když jsem ho nedokončila. Dal mi všechno, co mi v současné chvíli dát mohl.
