Dnes jsou tomu zhruba tři týdny, co jsme naší fence Elis nahmatali bouličku na břiše. Hned následujícího dne, den před Vánoci, jsem s ní vyrazila na veterinu. Paní doktorce stačilo krátké prohmatání, aby mi sdělila diagnózu, které jsme se obávali: rakovina mléčných žláz.
To slovo na mě udeřilo nebývalou silou. Bylo mi, jako kdybych sledovala Vetřelce a jednoho dne se u nás doma objevil odporný mimozemšťan. Ale rakovina existuje, mohli byste namítnout. A já to nepopírám. Ve svém okolí mám několik lidí, kteří bojují s touto zákeřnou nemocí. Teď se ale objevila mnohem blíž a na to, co pro mě dříve bylo siluetou ve tmě, posvítilo ostré světlo, které mi ukázalo, že ta věc, ze které jsem měla hrůzu, je mnohem odpornější, než jsem si představovala.
I zvířata trápí rakovina
V souvislosti s touto novou situací jsem se zapřemýšlela, jak je možné, aby zvířata trápily stejné nemoci jako lidi. Slyšela jsem o psovi s cukrovkou, kterému musí jeho majitelé několikrát za den píchat inzulin. Znám několik psů, jimž byla diagnostikována rakovina. Přitom to jsou civilizační choroby.
Na našem způsobu života je něco špatně. Proto trpíme depresemi, úzkostmi a rozvíjejí se u nás civilizační choroby, jako jsou cukrovka, alergie, rakovina, autoimunitní onemocnění, bolesti zad či střevní potíže. Civilizační nemoci, jak už název napovídá, jsou způsobené nebo podnícené naším životním stylem či rychlostí a nepřehledností dnešní doby, které se chceme za cenu stresu přizpůsobit.
Jenže co s tím mají společného zvířata? Psi neřeší složenky, změnu zaměstnání, nevěrného partnera nebo nedostatek času. Naopak mají celý den sami pro sebe. Protože jsou to ale společenská zvířata, trápí se, pokud s nimi páníček netráví dostatek času. Nedokáží se zabavit sami a trpí separační úzkostí.
To však není náš problém. Od chvíle, co jsem se vrátila z Anglie, se Elis věnuji. Koupila jsem jí spoustu hraček, trénujeme povely, chodíme na procházky. Samozřejmě i já musím do práce, ale protože je bratr na VŠ, má relativně dost volného času. I tak se najdou dny, kdy musí Ela zůstat doma bez nás a v tomto případě tráví čas s babičkou. Takže úplně sama v podstatě není nikdy.
Psi jsou však citlivější než my lidé. Určitě se vám už stalo, že váš domácí mazlíček najednou strnul a dlouhou dobu hleděl kamsi na strop nebo na stěnu. Vidí ducha, říkávali jsme a možná to tak skutečně je. Proč by někdo nemohl vidět víc než my? Možná jsem této myšlence otevřenější, protože píšu knihu o lidech, kteří zvládnou vycítit emoce druhých. A když jsme u toho, mám takový pocit, že psi cítí naše emoce a co víc, projektují je do sebe.
Tento článek mi mou teorii potvrzuje, ale víte, jak to je – na internetu si každý najde, co se shoduje s jeho verzí pravdy. Pakliže to ale tak skutečně je a zvířata do sebe promítají náš stres, vysvětlovalo by to, proč je trápí civilizační nemoci. Dříve se psi běžně s člověkem nepřátelili. Lovili ve smečkách nebo hlídali zahradu. V současné době je ale pes členem rodiny, a proto jeho napojení na pána může být mnohem intenzivnější.
Výčitky
Jakmile jsem si začala připouštět možnost, že by Ela mohla cítit, co prožívám, začala jsem litovat několika věcí. Ne stresu, který jsem cítila v souvislosti se zabydlováním se v Česku a který stále cítím s ohledem na hledání si svého místa – ten totiž nedokážu ovládat. Stres je stres, a nezmizí, když řeknu, „huš“. Ztratí se, až co vyřeším jeho příčinu.
Protože je ale Elis už stará (11 let), začínali jsme přirozeně uvažovat o dalším psovi a teď mě napadá, jestli to z nás nevycítila a neměla potřebu klidit se novému psovi z cesty. Rozhodně jsme se jí nechtěli zbavit, pouze jsme uvažovali do budoucna, jak to lidi dělávají…
A krátce nato rakovina. Ela hodně zestárla. Kůže jí povisla, v obličeji mi přijde starší, a ačkoli byla před několika měsíci na Dorneovce, znovu se jí zkroutila páteř. Několikrát do týdne v noci zvrací a hodně pije – to je způsobeno rakovinou. Už neběhá tak energicky jako dříve, což je vzhledem k věku pochopitelné, a na některé lidi bývá nevrlá, ale jinak je veselá a ráda si hraje.
Mrzí mě, že jsem přijela z Anglie a konečně se jí začala více věnovat, aby krátce nato těžce onemocněla. Absolvovali jsme krevní vyšetření (vše v pořádku) a zkusili jsme ještě jiného veterináře v Jilemnici (nesympatický a stejný výsledek) a nakonec jsme stanuli před rozhodnutím, jestli to necháme být, anebo půjde na operaci.
Rozhodování o životě a smrti
Na začátku jsem byla stoprocentně pro operaci, a tak se se mnou nikdo nehádal. Mamka mi ale postupně sdělila svůj názor a musím připustit, že má něco do sebe.
Elis je stará. Tato operace, při které bude zároveň i vykastrovaná, bude velkým zásahem do jejího těla. Ačkoli má krev v pořádku, mohou nastat komplikace, a navíc není jisté, jestli se rakovina nevrátí. V takovém případě by trpěla dvakrát. Pokud opravdu cítí, že přemýšlíme o novém psovi, a chce nám jít z cesty, rakovina se určitě vrátí, a to i kdybychom se tomuto tématu vyhnuli. Na jejím rozhodnutí by to nic nezměnilo.
Jenže já bych nedokázala žít s pocitem, že jsem Ele mohla pomoci, mohla jí prodloužit život, ale neudělala jsem to. Vrátí se rakovina? Zemře za rok z jiné příčiny? To jsou jen domněnky. Přijde mi to stejné, jako kdybych odmítla léčbu proto, že mě stejně za týden může přejet auto a bude po mně tak jako tak.
Ano, Elis to bude bolet a je mi to líto. Ale budu tu pro ni. Zůstanu s ní doma a budu se o ni starat.
Držte jí palce.
