Jako dítě by mě nikdy nenapadlo sbírat houby v zimě. Vždyť je mráz a nic neroste, to dá rozum! Navíc ty houby mají čárky. Prašivky. Fuj. Jedovaté. Nebo rostou na stromě. Co to je za nápad, jíst houby ze stromů? Vždyť jsou tak tvrdé, že se po nich dá šplhat.
Tak jako moje mnohé další představy o světě a stereotypy, i tyto mají počátek v rodině. Teď už nešplhám po houbách na stromě. Neunesly by mě. A také se dívám na „pravdy“, které mi kázali rodiče, mnohem objektivněji. Zkoumám je a pokládám si otázku, zda jsou skutečně tak pravdivé, jak se mi kdysi zdály. Jestli ty prašivky, po kterých se otrávím, nejsou nakonec chutné…
Moje láska k houbaření
Kozák, křemeňák, slaďák, babka, podborovák, pravák. Tyto houby mě provázely celé dětství. Houbaření se u mě pojí s klidnou procházekou v přírodě – a procházky v přírodě, to je moje. Zatímco jako malá jsem si les spojovala převážně s lezením po stromech, nyní si ho pojím s relaxací. Může to být jedna z forem zbavení se stresu, vypnutí, protože v lese potkáváme jen sami sebe.
Projdu se, vyvenčím psa, vyčistím si hlavu (pokud pes zrovna neutíká za zvěří), a když k tomu ještě přinesu domů houby na večeři nebo na sušení, je to ještě lepší. Vždycky jsem je ráda sbírala, ačkoli jejich čistění, krájení a sušení mě už tolik netěší. Co se týče jedení, mnohé z výše zmíněných hub mi nechutnaly. Nejsem jediná, které připadá pravý hřib tvrdý a bez chuti a totéž mohu říct o většině zde zmiňovaných hub. Z toho výčtu jsem si nejvíc pochutnávala na obyčejné babce – a čím mokřejší, tím lepší. Ovšem ti červi…
O houbách s čárkami
Právě touha poznat nové chutě mě vedla ke zpochybňování rodičovských pravd. Někteří přece sbírají prašivky – tak proč ne my? Ne všechny jsou jedovaté. Když je rozpoznají ostatní, zvládneme to i my.
A tak jsme na náš jídelní stůl začaly nosit václavky, bedly, růžovky, lišky a mnohem později i ryzce (které jsou mimochodem výborné). Ačkoli bedly nám zakázala sbírat TV Nova, ty ostatní jsme před ní ubránili a jíme je i nadále.
Po václavkách jsem se otrávila. I když teď si nejsem jistá, jestli to nebyla spíš otrava z oleje. Smažila jsem je totiž na kmíně a bylo mi asi dvanáct. Ačkoli jsem si začala vařit zhruba v deseti letech, protože jsem vybíravá a nejím ve školní jídelně, v MaterChefu bych vypadla hned v prvním kole. Vaření je pro mě nutnost, ne zábava. A toho oleje jsem tam dala trochu víc, než bylo třeba.
Pozvracela jsem se a byl klid. Další den jsem si obalila růžovku.
Někdo za celý život neutrhne jedinou houbu s čárkami. Ale když někdo začne, nepřestane. A chce víc. A ještě víc! Ať se košík plní!
Jak jsem se rozhoupala ke sbírání hub v zimě
K ještě většímu zájmu o houby mě navnadil kanál Šumavské houbičky, která sbírá snad všechno, co sbírat lze. Dokonce i muchomůrky červené. Ano, ty jedovaté. (Ale nejí je.) Mohla jsem si nastudovat jakoukoli houbu, kterou ještě neznám, a rozhodla jsem se pro hlívu ústřičnou. Protože je moc dobrá a zdravá. Navíc se mi líbilo zaplnit původně hluché houbařské období a přinášet úlovky i za sněhu.
V té době jsem už několik let sbírala Jidášovo ucho, takže jsem si na houby rostoucí na stromě trochu zvykla. Dozvěděli jsme se o místu, kde prý rostou, a vyrazili tam. A představte si, našli jsme!
Náš první nález se uskutečnil někdy v listopadu. Teď už vím, že to nejspíš nebyla hlíva, ale zatracený pařezník pozdní, který vypadá skoro stejně. Je hnědý, ale i hlíva se může barvit dohněda. Jediný rozdíl spočívá v tom, že nemá čárky na krátké nožičce. Místo nich tam je takové suché cosi, připomínající kůži na patě. Ale není jedovatý. Jen chutná jako mokré dřevo.
Další zimní úlovek
Teď už mám několik míst, kde najdu chuchvalce Jidášových uší, ale hlívy jen pomálu. Většinou jsem nacházela buď miminka, nebo staré kusy. Na jedné z dlouhých procházek s Elou jsem však objevila houbu, která mi byla povědomá z videí Šumavské houbičky. Vzala jsem ji domů a identifikovala jako penízovku sametonohou.
Vážně má sametovou nožku, která od shora dolů tmavne, až jsou staré kusy úplně černé. Má krásný kulatý oranžový klobouček a roste většinou v trsech na stromech. Já ji našla u hlívy a pařezníku, akorát jen po jednotlivých kusech. Přesto byla výborná. Možná úplně nejlepší houba, jakou jsem kdy jedla. Má lehce nasládlou chuť.
Nadšená z další houby, kterou jsem začala v zimě sbírat, jsem se vrhla do průzkumu blízkých lesů, ovšem byla to bída. I naše rodinné procházky se změnily. Začali jsme se spíše než po cestě dívat po houbách. Našli jsme několik luxusních místeček s uhnilými hlívami (nebo pařezníky, to se ze zčernalých hub těžko pozná). Ale čerstvých pomálu…
Začíná se dařit
A pak jsem jela po Novém roce s Elou hledat pramen do vedlejší vesnice. Na louce jsme si házely z létajícím talířem, který dostala od Ježíška, v lese jsme se prodíraly ostružiním, až jsem ji musela nést. Vše jen proto, abychom neminuly ten pramen. Došly jsme na konec lesa a místo pramene pach zvěře – Ela se rozeběhla do malých smrčků a já za ní, aby se neztratila jako před měsícem na Kozlově.
Chytila jsem ji a šlo se domů, uřícená, naštvaná, špinavá a bez pramene. Ale cesta zpátky všechno zpravila. Našla jsem strom, na které rostlo snad deset kilo čerstvých hlív, a co víc, penízovky! A v trsech!
O několik dní později jsem se vrátila s košíkem a pomocí klacků si postavila schody do houbařského nebe. Zhruba polovinu stromu jsem tam nechala, a přesto jsem se vracela s plným košíkem těžkým jako výslužka ze zabíjačky.
A našla jsem i ten zatracený pramen.
