Poslední dobou se cítím hodně ve stresu. Možná za to mohou chytré hodinky, které mi to neustále předhazují, ale můj stres má kořeny v realitě. Nejsem si úplně jistá, co ho způsobuje. Práce s taťkou mě sice nebaví, ale přináší několik nesporných výhod, takže to zase tak strašné není. Mám pocit, že mě vyčerpává určité nezakořenění – myšlenka, že jsem v životě nenašla to správné místo. Stále hledám, ale když člověk dlouho nenachází, dostaví se vyčerpání. Potřebovala bych nějaký návod, jak se zbavit stresu.
Cesta z domu
Dnes jsme v práci skončili dříve, už kolem jedné odpoledne, a já si šla hned lehnout. Chtěla jsem se dívat na Simpsonovi, ale YouTube mi nabídl video k zamyšlení, jehož název mě zaujal, a tak jsem si ho pustila. V podstatě hovořilo o důvodech, proč jsou děti a moje generace více v depresi. Místo sledování videí na Tiktoku bychom měli jít ven a tak dále.
Jenže je to těžké. Venku je zima, člověk se musí obléct, nejspíš se zmaže, a když chodím, hodinky mi to ukazují jako aktivitu a nedobíjejí mou tělesnou baterku. Kdybych ležela a pustila si Simpsonovi, stres by klesl a baterka by se dobíjela. Cítila bych se odpočatější a přestala by mě bolet hlava.
Ale je to tak správně? Simpsonovi by mi poskytly dávku jednoduchých endorfinů, o kterých se autor zmiňuje ve videu jako o těch špatných, návykových. Navíc není důležité, co mi říkají hodinky, nýbrž jak se cítím. A jestli mi procházka venku udělá dobře, je jedno, že se budu muset nabalit, že se zašpiním, ztratím čas na psaní a hodinky mi na konci procházky ukáží ještě nižší hodnotu tělesné baterie. Proto jsem se zvedla z postele, vzala psa a odjela za město.
Důležitost jednoduchých věcí
Ve videu se říkalo, že se kvůli nadměrnému vystavování jednoduchým endorfinům (čili sledování sociálních sítí, jedení nezdravého jídla apod.) přestáváme radovat z maličkostí. Řekla bych, že to se mnou ještě není tak hrozné. Možná proto, že na Facebooku příliš času netrávím a na jiných sítích vůbec nemám založený účet. Proto na mě možná obyčejná procházka působila jinak, než jak by ji vnímal Tiktokový závislák nebo můj bratr.
Radovala jsem se. Z toho, že svítí sluníčko, že není zase taková zima, jaká mi připadala v práci. Z krásného výhledu do okolí, kde široko daleko nebyla živá duše a obklopovali mě louky, lesy a pole. Z pohledu na Elis, která po louce také toužila a začala po ní poletovat jako šílená.
Napřed jsem se chtěla vrátit brzy, protože už zapadalo slunce, ale pak jsem si to rozmyslela a naopak jsem slunce sledovala. Stoupala jsem do kopců, aby na mě ještě dosáhly jeho paprsky, šla jsem se podívat na místa, která mě zdálky zaujala. V nohách, jež mě v nákupním centru bolí, jsem cítila energii a radost z pohybu. I ony se toužily rozeběhnout jako Elis, a tak jsem utíkala a kolem bot mi stříkala voda z promočené louky.
Napadlo mě, že takhle to má být. Takhle chci žít.
Cesta zpátky
Zastavila jsem se u osamělé břízy na rozcestí. Mohla jsem se vrátit zpátky stejnou cestou, nebo si putování ještě trochu zdelšit a jít jinudy. Dole pod kopcem jsem uviděla tlející strom a pomyslela jsem si, že na něm určitě poroste hlíva. Pospíchala jsem tam – a také že ano. Našla jsem trs krásných čerstvých hlív a jedno miminko, které jsem tam nechala. O kousek vedle jsem ještě objevila houbu, která mi byla povědomá z videí. Utrhla jsem ji a doma ji indentifikovala jako Penízovku sametonohou. Dám si ji k večeři s vajíčkem.
V jedné ruce hlívu, v druhé penízovku vydala jsem se již zřešelou krajinou směrem k autu. Když jsem z údolí znovu vystoupala na kopec, odměnou mi byl pohled na úchvatný západ slunce se vším všudy. A v tu chvíli jsem si pomyslela, že své místo v životě, směr, kterým se chci ubírat, nakonec najdu. Musí to být těžké. Kdybych našla své místo okamžitě, nevážila bych si ho. Až je po dlouhé cestě konečně objevím, začne cesta dávat smysl. Kruh se uzavře.
Měla bych tyhle procházky zařazovat častěji. A nejen já. Vy všichni, kteří se cítíte pod psa, zkuste jít na chvíli někam do přírody. Naučme se znovu radovat z maličkostí.
PS: Cestou do auta jsem se zablátila, a to fest. A víte, že mi to bylo docela jedno? (Možná proto, že jsem si prozřetelně vzala mamky auto.)
