Hledání práce čtyřikrát jinak (3): Techničkou snadno a rychle

Poté, co jsem zjistila, že nebudu provozovat autoškolu, a z platu českých řidičů se mi dostatečně obrátil žaludek, začala jsem se naplno věnovat zaučování na pozici technika ve Starnetu. Jednoduše řečeno šlo o zapojování internetu, a jelikož tato práce obnášela časté lezení po střechách, cítila jsem se jako v sedmém nebi.

Začátky bývají snadné…

Tak tedy, první týden jsem měla za sebou a po překonání depky z toho, že jsem úplně blbá, přijmutím faktu, že blbý je na začátku každý, jsem začala mít tuhle práci ráda. Všichni mi říkali, ať se nestrachuji, protože žádný učený z nebe nespadl, ať tomu dám dva tři týdny a všechno podstatné mi v hlavě nějak secvakne.

A tak jsem se nestrachovala. Užívala jsem si lezení po střechách, což bylo jediné, co mi v prvním týdnu šlo. Kluci, kteří mě zaučovali, ze mě měli v tomto ohledu radost, a já zase měla radost z toho, že jsem je ohromila.

Někdy jsem se trochu bála. To když začalo pršet, nebo když pod mým kolegou praskaly tašky. Upřímně řečeno, u některých střech stačil jen pohled na ty tašky a rozbušilo se mi srdce. Ale ty výhledy a pocit, že jsem to dokázala… K nezaplacení. Střecha, kterou jsem si nejvíc užila, byla v centru Jičína na činžáku, odkud panoval krásný výhled na Jičínskou věž. Vůbec se neklouzala a bylo sluníčko a teplíčko. Zákazník, který tam lezl s námi, nám říkal, že jsme mu ukázali parádní zašívárnu.

Zákaznící byli různí. Jeden do nás neustále klavíroval a pak nám věnoval džem vlastní výroby. Další se choval odměřeně a chtěl zrychlit internet z 50 mega na 300, i když ho potřeboval jen ke čtení Novinek. Hlavně že to bylo zdarma. Někteří nám nabízeli kávu, čaj, jiní nedočkavě přešlapovali, kdy už vypadneme. Někteří měli v domě uklizeno, jiní neměli ani spláchnutý záchod.

Za největší raritu považuji nahlédnutí do pokoje na ubytovně, kde nám otevřel vyloženě opilý Slovák. Zdál se mi docela milý, dokud jsem neslezla ze střechy. Zatímco jsme mu na počítači sepisovali smlouvu, několikrát si hlasitě a dlouze uprdnul. Kdyby jednou, řekla bych si, že mu to ujelo, ale když to uděláte čtyřikrát za sebou, je jasné, že jste pochopili knihu Důmyslné umění, jak mít všechno u prdele příliš doslovně.

Aby překvapení nebylo málo, pán neměl email. (Spoiler: bez něho smlouvu neuděláme.) Takže jsme mu museli založit gmail. Spoiler číslo 2: neměl ani internetové bankovnictví. Když mu kolega, který mě zaučoval, začal sáhodlouze vysvětlovat, jak si ho založí, a já pozorovala, jak uprděný Slovák pomalu umírá vestoje, řekla jsem mu, ať to jde zaplatit na pobočku. Stejně bych řekla, že nic nezaplatí. Stěžoval si na peníze, a přitom nám dal 400 Kč dyško.

Kolegové a domácí úkoly

V práci jsem byla spokojená. Líbilo se mi potkávat pokaždé jiné lidi, dívat se na rozličná místa, zkoumat, jak lidé žijí. Zjišťovat, proč jim nejde internet, mě tolik nebavilo, ale je to přece jen první týden, to se vstřebá…

Vyhovovali mi i kolegové. Jeden byl neuvěřitelně schopný a já si vedle něho pokaždé připadala jako moula. Dával mi domácí úkoly, například jsem měla udělat několik koncovek a přes víkend si složit jednu z antének. Ačkoli jsem vyfasovala anténu s vadou od výroby, nakonec jsem ji úspěšně složila, a byla jsem na sebe patřičně hrdá.

Dva dny v týdnu se mi věnoval jiný kolega, jemuž se také někdy nedařilo, takže jsem ho měla raději. Ačkoli měli oba své mouchy, byla jsem s nimi celkově spokojená stejně jako se šéfem, který byl Rus, ale nepoznali byste to.

Co chvíli se mě ptal, jak se mi daří a jestli se mi práce líbí. Odpovídala jsem ano, a pomalu se začala v jejich firmě zabydlovat. Objednala jsem si bundu, získala firemní SIM kartu, koupila si krimpovací kleště za zvýhodněnou cenu… Tehdy jsem ve svou budoucnost ve Starnetu opravdu věřila, a jak to tak u mě bývá, měla jsem zkreslené velikášské představy, o nichž se tu raději nebudu rozepisovat. Ztrapnila bych se. Druhý týden mi ale přinesl prozření.

Končící optimismus

Nejhorší je, když vám všichni básní o tom, jak budete druhý týden chytřejší, a vy jste ve skutečnosti větší pitomci než na začátku. A přesně to se mi stalo. Informace do sebe nezapadly, jak mi bylo řečeno, naopak se rozutekly všude možně po mozku a ušima vyskákaly ven.

I kolegové se měnili: začali po mně něco chtít. Tím víc tupá jsem si samozřejmě připadala. Najednou už ta práce nebyla jen o šmejdění v cizích domech a lezení po střechách. Začalo to být technické… Překvapivě.

Tohle je třeba nastavení routeru. Ani to není jen tak. Když jsem se naučila, co se kam píše, aniž bych věděla, co to znamená, objevil se u klienta jiný router a jeho nastavení vypadalo přesně takhle. A to jen když jsem se k němu dovedla připojit – což není jen tak. Můj notebook mě v tomto smyslu zrazoval a tam, kde jiné počítače fungovaly, on selhával. Hold nechce plynout s davem.

Jindy jsme nastavovali anténu, což se dělá jak přes počítač, tak čím dál častěji přes mobil. Ta nejjednodušší stránka tam vypadala takhle:

A věřte mi, hledání signálu není tak jednoduché, jak to zní. Hlavně při tom držet tu těžkou anténu ve stejné pozici stojí spoustu síly a nervů.

Druhý týden jsme se také s tím příjemnějším kolegou vydali na výstavbu, jimž se věnuje běžně. Tím pádem se při té práci cítil jako ryba ve vodě, zatímco já jako pták, který spadl do rybníka a pořádně si nabral. Výstavba totiž staví přístupové body – anténky, na které se připojují samotní klienti. Logicky je to větší a zapojuje se více věcí, které už vypadají hodně jako z praktických hodin fyziky, které jsem prospala.

Přikyvovala jsem, jako že tomu rozumím, a přitom jsem nechápala vůbec nic. Začalo mi docházet, že tohle není můj šálek čaje, ale neměla jsem čas nad tím pořádně přemýšlet, protože jsem pracovala od rána mnohdy až do tmy.

Dilemata

Třetí týden moje nejistota a pochybnosti eskalovaly. Řekla bych, že jak jsem první týden viděla pozitiva, třetí týden jsem se zaměřila na negativa. Několik příkladů:

  1. Super, budu lézt po střechách! X Krucinál, vždyť pořád chčije, fouká, a co teprve až se ochladí a napadne sníh?!
  2. Podívám se na zajímavá místa a poznám rozdílné typy lidí. X Ti zákazníci nám neustále koukají pod ruce. Copak nám nemůžou dát aspoň na chvíli pokoj?
  3. Naučím se nové věci. X Jsem úplně blbá.

Uvězněná v tomto rozporu starých a nových pořádků jsem čelila časovému presu, protože tři týdny se u Starnetu nezaučoval nikdo, a tak mi bylo jasné, že čtvrtý týden nedostanu. Jako Damolův meč nad mým krkem se mi ve sdíleném kalendáři objevil první zákazník na pondělí. První zákazník, kam pojedu úplně sama a který mě bude nenávidět. To jsem věděla už předem. Protože když jsem si pod dohledem kolegy vyzkoušela sama několik instalací, většinu věcí jsem udělala blbě.

Rýsovala se však spása: v rodině se objevil covid. Bratr to přinesl ze školy. Potom nakazil babičku. Po ní mamku. A nikdo jiný než já a pes už v domě nebydlí.

Mohla bych napsat mnohé, ale zkrátím to: epidemiolog by ze mě radost neměl. A myslíte, že jsem to dostala? Ani náhodou. Covid mě minul stejně jako mamku, kterou druhé testování zařadilo do škatule negativních. Skóre se vyrovnalo na 2:2. To jsem ale nemohla dopustit. Potřebovala jsem si promyslet, jestli vůbec ve Starnetu zůstanu, a na to jsem potřebovala klid a čas.

Takže jsem se hodila marod. Dostala jsem covid, i když jsem byla zdravá. Jako OSVČ jsem totiž nikomu nemusela dokládat pozitivní PCR test, a i kdyby, zfalšovala bych si ho. Nebylo by to poprvé – ačkoli poprvé s pozitivním výsledkem. Uklidnila jsem se, protože přede mnou najednou vězel celý týden na rozhodování. A co jsem udělala? Začala jsem pracovat.

Elektrikářka, nebo instalatérka?

Ještě o víkendu jsem s tátou vyrazila nakupovat nářadí, které budu ve Starnetu potřebovat. I kdybych tam nenastoupila, vrtačka a šroubovák se hodá vždycky, a tak jsem neměla výčitky a nakupovala ostošest. Cestou jsem se mu také svěřila o rozporu, který jsem v tu chvíli prožívala, a přiznala, že mě napadlo, jestli by nebylo lepší pracovat s ním.

Tátu to samozřejmě překvapilo, ale navrhl mi, abych si práci s ním zkusila a zjistila, jak vypadá. A tak jsem se od úterý do pátku stala elektrikářkou. Tedy spíš pomocnou sílou na stavbě. Tahala jsem kabely, zapojovala zásuvky, zkusila si bourat díry do zdi sbíječkou… A zalíbilo se mi to. Respektive bylo to lepší než Starnet.

Jak je v těchto situacích mým zvykem, sepsala jsem si seznam PRO a PROTI. Vypadal takhle:

PRO STARNET

  1. Možnost říct si, kdy a jak dlouho chci pracovat
  2. Dyška
  3. Možnost organizovat si den zčásti podle sebe
  4. Různorodost
  5. Pohyb z místa na místo, jízda autem
  6. Poznávání nových lidí a míst
  7. Možnost zastavit a dát si pauzu, kdy chci

PROTI STARNET

  1. Když budu chtít pracovat méně než ostatní, poznámky, pomluvy…
  2. Zezačátku bych u zákazníků působila hloupě
  3. Pohotovost jednou za 2 měsíce (víkend)
  4. Nutnost být online a často volat
  5. Časový pres v případech, kdy se nedaří, a z toho plynoucí naštvanost klientů
  6. Někteří zákazníci mě nemusí brát vážně proto, že jsem žena
  7. Práce venku za každého počasí
  8. Když spadnu ze střechy a zmrzačím se, nedostanu nic
  9. Nutnost používat svoje auto a zašpinit si ho
  10. Málo pohybu a špatné polohy těla

Práce s taťkou se mnoha ohledem nelišila. Například ke špatným polohám přibylo prašné prostředí. Celkově se mi ale jevila méně stresující, a to zejména kvůli přítomnosti taťky a absenci zákazníků – dělá totiž zejména na novostavbách.

Pozitiva však u taťky vedly – a to zejména proto, že je to můj otec. Neformální prostředí, možnost říct si, kdy chci a nechci pracovat, možnost některé věci skutečně ovlivnit… Byla to lepší volba. A já se pro ni rozhodla. Nastal čas popasovat se s důsledky.

Tíha rozhodnutí

Upřímně řečeno, doufala jsem, že mě taťkova práce neosloví, abych nemusela volat do Starnetu a říkat jim, že nenastoupím. To víte, bunda byla objednaná, SIM karta v telefonu, získala jsem vlastní IP řadu pro zapojování nových klientů, vlastní firemní emailovou adresu, přístup do skupiny na WhatsUpu… Zkrátka všechno, co jsem uplynulé tři týdny dělala, směřovala k práci pro Starnet.

Založila jsem si SVČ. V pondělí jsem se oficiálně stala podnikatelkou, abych mohla Starnetu fakturovat. Podnikání bych však využila i u taťky, a zároveň na budoucí e-shop. Se začátkem podnikání jsem neotálela kvůli Starnetu, ale abych mohla co nejdéle zůstat na pracáku a platili za mě sociální a zdravotní. Takže tohle jediné mě netížilo.

Rozhodování bylo těžké. Kladla jsem si mnoho komplikovaných otázek, na něž jsem neznala odpovědi: Co když můj odpor ke Starnetu pochází pouze ze strachu udělat chybu, znemožnit se? A z trochu jiného soudku: S tátou jsem pracovala jen pár dní. I po pár dnech ve Starnetu jsem přece byla nadšená. Co přijde za dva týdny? Za měsíc? Stejné rozčarování, jaké prožívám se Starnetem?

Bohužel jsem na rozhodování tři týdny neměla. Ani týden. Byla jsem sice „nemocná“, ale šéf mi řekl, abych mu dala vědět, jak dopadl „PCR test“. Jelikož jsem na ůdajný test šla v pondělí, ve středu jsem musela znát „výsledek“. Po jednom až dvou dnech práce s taťkou.

Rozhodla jsem se už v úterý. Uvědomila jsem si, že se mám rozhodnout na základě skutečnosti, která panuje teď, nikoli na základě obav z možné budoucnosti. Zkrátka je hloupost zůstat ve Starnetu, kde se mi to nelíbí, jenom proto, že se mi to za tři týdny nemusí líbit ani u taťky.

Počkala jsem do středy, kdy jsem své rozhodnutí sdělila tátovi. Byl překvapený a myslím, že byl rád. Práce pro něho sice nemusí mít dlouhé trvání, protože sám uvažuje nad ukončením podnikání, napřed ale potřebuje dokončit všechny sjednané zakázky, což potrvá minimálně rok. A za rok, jak dobře víme, se může stát spousta věcí. Například že založím e-shop. Ne, to bude dřív. Tak do listopadu.

Jak to dopadlo?

Bála jsem se šéfovi zavolat, odkládala jsem tuto nepříjemnou povinnost na co nejpozději. Ve středu odpoledne tak zavolal on mě. Nevzala jsem mu to. S obrovským sebezapřením jsem mu ale zavolala nazpátek, v hlavě nachystané scénáře, co řeknu.

Táta mi radil, abych řekla, že jsem dostala lepší nabídku. To se mi ale nelíbilo. Řekla jsem pravdu: Že si nemyslím, že by mě práce pro Starnet bavila a že po zkušenost z Anglie už nechci dělat práci, která mě nebaví a stresuje. Poté, co se mě šéf neúspěšně pokoušel několikrát přemluvit, řekl, že mi rozumí, a ať mu pošlu fakturu.

Dopadlo to dobře. Lépe, než jsem očekávala. To ale nic nemění na skutečnosti, že to bylo těžké.

Od čtvrtka jsem začala pracovat s taťkou – tentokrát načisto.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *