Krátce po příletu z Řecka jsem se rozhodla už déle neotálet a začít si v Čechách hledat práci. Plán zněl jasně: rok pracovat v nějaké autoškole (nejlépe v našem městě) a pak si založit vlastní. Jednoho dne jsem tedy vyrazila na místo, kde jsem si před devíti lety udělala řidičák, a mé představy o budoucí práci rázem vzaly za své.
Problém autoškol
Instruktor mi řekl, že to s nimi jde z kopce. Kdyby jeden z nich nebyl v důchodu a druhý neměl ještě druhou živnost, neuživilo by je to. Zatímco dříve mívali ročně přes stovku zájemců, nyní se hravě vešli do třiceti. Důvodem tohoto rapidního poklesu se mimo jiné stal nový zkušební komisař, jemuž padla za oběť spousta žáků včetně mého bratra, a to hned dvakrát po sobě. To jsem nevěděla. Myslela jsem si, že je bratr prostě neschopný.
Jelikož slovní pošta funguje na malém městě spolehlivěji než Facebook s Instagramem dohromady, většina zájemců si raději udělá autoškolu ve vedlejším okrese. Nedá se však říct, že ty díky přílivu mladé krve, slz a potu prosperují. Autoškola prý už nepatří k modlám, na něž se dospívající člověk (já) těší víc než na možnost koupit si legálně vodku. Mladí kolikrát ani nemají zájem řídit auto a spoléhají se na veřejnou dopravu a taxíky.
Malé autoškoly provozují hodně lidé v invalidním důchodu, protože pro normálního člověka nejsou rentabilní. Výjimkou se stávají velké autoškoly, jež nabízejí franšízu malým podnikatelům a podnikají většinou ve větších městech. Tato možnost mě ale nikdy nelákala.
Smíření
Po tom, co jsem viděla prostory této autoškoly a přesunula se v čase o třicet až čtyřicet let do minulosti, vyslechla si příběhy o nespolehlivých a drzých žácích, upřímně řečeno jsem se se změnou plánu smiřovala snadno. Možná ve mně už předtím hlodaly pochybnosti. Možná jsem si tuhle práci idealizovala stejně jako farmu. Možná jsem byla jen líná dělat velké změny a jít do rizika. Možná jsem se zachovala správně, když jsem se vzdala, a možná taky ne, to se asi nikdy nedozvím. Ale život jde dál. Najdu si jinou práci.
Mám pocit, že se poslední dobou rozhodnuji špatně. A velice těžko. Zatímco dříve jsem byla se vším rychle hotová, nyní zvažuji všechna pro a proti, do toho se míchají moje pocity a obavy o pocity druhých. Když se přinutím konečně rozhodnout, na chvíli mě to přestane trápit, ale potom si říkám, zda jsem si zvolila správně. Ano či ne, zůstat či odjet, jít do toho nebo nejít… Myslím, že se za těmito těžkými dilematy skrývá obava neudělat chybu, vyvarovat se trápení. Jenže tak to nefunguje. Lidé jsou masochisté – když nemáme problémy, vytvoříme si je.
O rozhodnutích vím mnohé, ale jedna skutečnost září jasněji než ostatní: rozhodnutí by mělo být finální. Pokud není, vypadáme pak nerozhodně, a to nikdo nechce. Uvnitř můžeme být jakkoli nerozhodní, ale navenek se to nesmí nikdy projevit. Protože existuje jedna věc horší než rozhodnout se špatně: nerozhodnout se nikdy.
