Po návratu do Čech jsem si stanovila spoustu cílů, z nichž jeden jsem zčásti realizovala už z Anglie, a to konzultaci s MUDr. Hnízdilem v Praze. Lidé, kteří uvažují jen trochu alternativně, ho znají, pro ty ostatní nutno podotknout, že se zabývá celostní medicínou – tedy se snaží léčit příčiny nemoci, nikoli její příznaky a hledá je v životním stylu pacienta.
Důvodem mé návštěvy byla štítná žláza, se kterou se potýkám od puberty. Trpím autoimunitním zánětem a jednoduše se mi přestala líbit myšlenka, že můj imutnitní systém proti mně vede válku, a rozhodla jsem se s tím něco dělat. Dost mě zajímalo, jaké chyby v mém životě pan Hnízdil objeví, protože já jich mnoho nevnímala.
Nepovedený začátek
Jak jsem již zmiňovala v článku o dovolené, po návratu zpátky jsem nastydla a dostala horečku – přesně toho rána, co jsme vyráželi do Prahy. Jeli se mnou i mamka s bratrem, protože mamka chtěla jít do Polreichovy restaurace a bratrovi změna prostředí svědčí při psaní článků (no comment). Mamka se ale bojí jezdit po Praze, takže jsem se kormidla za Poděbrady chopila já a každou minutu jsem při řízení smrkala. Všechno zpečetil vjezd do parkovacího domu – od Kamilovy autoškoly z nich mám trauma, protože jeho alfa neměla žádný rejt.
Měli jsme zpoždění. Bratra jsme zanechaly na Čerňáku napospas svému osudu a my dvě jsme rychle nasedly do metra a pak jsme doslova sprintovaly na autobus. Byla jsem ráda, že je mamka se mnou, protože bych nestíhala smrkat, kašlat, pospíchat, držet deštník a ještě hlídat cestu.
Na místo jsme ale nakonec dorazily o půl hodiny dříve – vzdávám hold všem plánovacím maminkám. Jelikož v čekárně bylo pusto prázdno, vzal mě Hnízdil dřív a zážitek mohl začít.
Co mi návštěva odhalila
Tak tedy, o panu Hnízdilovi jsem věděla spoustu věcí. Poslouchala jsem podcasty, četla rozhovory. Ne že bych byla zamilovaná fanynka, ale dávalo mi logiku, co říká, a člověk si běžně na internetu vyhledává věci, které potvrzují jeho verzi pravdy.
Slyšela jsem, že pan doktor položí pacientovi deset otázek, na které vyžaduje stručné odpovědi – a to jednoduše proto, že je zapisuje do lékařské zprávy. Kdyby tedy byla odpověď příliš komplexní, nebyla by to zpráva, nýbrž román, a ještě ke všemu dost zamotaný. Ano, chápu to, stejně jako že ve 45 minutách nezbývá mnoho prostoru pro kontext, ale přesto…
Kontext je potřeba. Pan doktor se mě například ptal na vztah k otci. Byla jsem zmatená, protože jsem nevěděla, jestli mám popsat vztah v době, kdy jsem začala trpět nemocí, nebo nyní. Když jsem mu chtěla říct, že dřív to nebylo dobré a teď už ano, zarazil mě, nenechal mě domluvit. Musela jsem si vybrat.
Stejný problém jsem měla s několika dalšími otázkami, které si ale už nevybavuji. Nevím, jestli to tak mám jenom já, ale když mě někdo neustále zastavuje, nenechá mě mluvit a neustále do mě něco hučí, přejdu do pasivního módu – aneb jedním uchem tam, druhým ven. Ač jsem se snažila soustředit na to, co říká, nedal mi čas to vstřebat. Nové informace přebíjel dalšími novými informacemi, až jsem si z toho zapamatovala nula nula prd.
Kolikrát jsem poznala, jak se mě snaží vmanipulovat do odpovědi, která mu zapadala do jeho verze příběhu. Nejste vystresovaná? Vážně? Ani trochu? Nikdy? No samozřejmě, že je člověk někdy vystresovaný!
Výsledek setkání s panem Hnízdilem
Nakonec vynesl verdikt nejvyšší, a tedy že jsem v napětí a stresu a že štítná žláza je emoční štít. Když jsem mu řekla, že se necítím ve stresu, odpověděl, že když v tom člověk žije dlouhodobě, potom mu to už ani nepřijde, zvykne si a považuje stres za normu.
Možná má pravdu. Vyvrátit mu to nedokážu, ovšem ani potvrdit. Je však pravda, že od chvíle, kdy jsem si koupila chytré hodinky, jsem sledovala hladinu stresu. Například při návštěvě jsem měla vysoký stres stejně jako když jsem byla opilá. Překvapilo mě, že po celou dobu v Řecku šplhal můj stres do závratných výšin, a když jsem hodinky půjčila mamce, nebylo po něm ani památky.
Otázkou je, jak hodinky stres počítají. Jestli to má co dělat se srdečním pulzem, mám kvůli štítné žláze vyšší tepovou frekvenci. V horku mi tep také skáče nahoru, ale mamce ne, tak nevím. Netuším ale, proč bych se na dovolené měla cítit vystresovaná.
Pan doktor mi poradil užívat nějaké bylinné prášky na zklidnění, doporučil setkání s psycholožkou a ještě lekce jógy u nich na klinice. Nejsem blázen, nebudu kvůli tomu jezdit do Prahy. A hlavně nepotřebuji psychologa, necítím se špatně..
Nevím. Možná zkusím brát ty prášky, abych viděla, jestli to se mnou něco udělá. Teď zatím beru zbytek léků na dobrý spánek, které mi věnoval bratr, že ho prý uklidňovaly i ve dne. Také jsou bylinného původu, tak proč ne? Bylinky ještě nikoho nezabily.
Závěrem
Celkově jsem ale z návštěvy kliniky Hnízdo zdraví v rozpacích. Nedopadlo podle mého očekávání, za což pan doktor samozřejmě nemůže. Jsem na vážkách, jestli jde o manipulaci s cílem vydundat ze mě peníze (45 minut za 1500 Kč), anebo pan doktor řekl pravdu, kterou nechci slyšet. Někteří lidé se vám dokáží dostat do hlavy a zabydlí se tam. Manipulace, nebo nepříjemná pravda? Manipulant, nebo člověk, který říká slova, jež nechceme slyšet?
Nevím. Jednoduše nevím. Zkusím brát ty prášky a uvidí se, jestli na mě budou mít nějaký vliv. Zda mi hodinky budou místo stresu ukazovat odpočinek.
Ještě pár slov o Café Imperial
Po návštěvě kliniky jsem spořádala Paralen a vyrazily jsme do Polreichovy restaurace v centru Prahy, kde si mamka objednala svíčkovou Wellington a já křepelku plněnou foie gras. Nikdy jsem neměla křepelku a co je foie gras, jsem si musela vygooglit. Jednoduše řečeno jde o ztučnělá husí játra. Troch jsem se toho bála, ale nebylo třeba, křepelka byla malá, a tak i jater bylo zhruba půl malíčku. Ale chutnala sladce.
Dostala jsem k tomu opravdu výborně připravený chřest a hlívu, akorát mělo všechno takovou teplotu, aby se člověk nespálil – čili po pár soustech to bylo vlahé a ke konci už studené. Nesnáším studené jídlo, ale snědla jsem to. Co mě ale překvapilo vysloveně negativně, byly hranolky, které koupili v supermarketu a dali do trouby. Tohle jsem opravdu v luxusní restauraci nečekala.
Jinak svíčková byla dobrá, ale obě jsme se shodly, že jednou stačilo.
