Zakynthos – štípance, loď a kyselé brambory

Týden po návratu z Anglie jsme s mamkou odletěly do Řecka. Jednalo se veskrze o její nápad a její dovolenou a já se do ní téměř nijak nevměšovala. Ačkoli preferuji poznávání zemí, do kterých cestuji, a zásadně jezdím bez cestovky, zájezd na Zakynthos jsem brala za relax. Nikdy by mě ale nenapadlo, že si tam splním svůj sen.

Nejkrásnější pláž

Ta patřila nám. Tedy, nejen nám, ale nebyla tak osídlená jako ostatní, a hlavně přes ni nepřecházely davy k ostrovu Cameo, na který vede dřevěný most.

Na ostrov Cameo jsme se také po pláži vydaly, a díky tomu zjistily, že ta naše je v širokém okruhu ta nejlepší. Cestou jsme se brodily skoro až po pás, překračovaly kluzké kamínky, uhýbaly číšníkům lákajícím nás do jejich restaurace, ale užily jsme si to. Odměnou za cestu, z níž nás bolely nohy, byl turisty přeplněný most a schody vedoucí k pokladně, kde po nás chtěli pět euro.

Řekla bych, že zde dokonale sedí pořekadlo: cesta je cíl.

Pohled z lodi na část, kde se dostanou pouze platící zákazníci

Nejlepší výlet

Protože první tři dny bylo jestě snesitelně a komáři nás zatím nechávali na pokoji, nechtěla jsem se jen válet na pláži a rozhodla jsem se využít, co nabízí náš plážový servis. Nechyběl tam totiž stánek, kde jsme si mohli půjčit vše paddleboardy počínaje, loděmi konče.

První den jsem si půjčila paddleboard, s nímž jsem ještě nikdy nebyla na moři a podle toho to také dopadlo. Když jsem si na chvíli odpočala, odliv mě posunul až za bojky, odkud jsem se zpátky na pláž dostávala jen s vypětím všech sil. Dospěla jsem k závěru, že paddleboard je mnohonásobně lepší na rybníku, ale viděly jsme borce, který na něm pádloval až k želvímu ostrovu, kam pluly turistické lodě, a měl příliv, odliv i vlny absoltně na háku.

S paddleboardem jsem ale zároveň okukovala, jak se půjčují lodě. Jednalo se o malé motorové čluny, které zájemci řídili bez doprovodu. Já si ale říkala, že to není možné, přece potřebují kapitánský průkaz, a pokud ne, budou se muset pohybovat v rámci bójek, což by byla nuda. Nakonec jsem ale usoudila, že za zeptání nic nedám. Řídit loď bez kapitána byl můj sen, který jsem si dokonce zapsala do wish listu. Nemohla jsem si nechat ujít tuhle jedinečnou příležitost.

Toho dne foukal vítr a byly – na Řecko – poměrně vlny. Když jsem se pána zeptala, jestli si můžu půjčit loď a zjistil, že jsem ji nikdy neřídila, nedoporučil mi to. Ale prý je to na mně. No a když je něco na mně, jdu do toho! Vždyť ty vlny byly oproti Španělsku malé.

Dostala jsem mapu, kam můžeme plout a kam naopak nesmíme. Překvapilo mě, že nám dovolil obeplout želví ostrov s útesy a jeskyněmi, jen jsme se od něj měly držet dál. Myslela jsem, že se jim nebudeme moci ztratit z dohledu.

Poté, co jsem absolvovala základní ostruktáž (a ztrapnila se otázkou, kde vězí brzda), dovolili nám odplout. Vlny tlačily loď doleva k ostatním zaparkovaným člunům, takže jsem byla mimořádně opatrná, ale vymotala jsem se z bójek a dostaly jsme se na širé moře. Cíl splněn!

Napřed jsem byla s plynem opatrná, ale jelikož jsme měly člun jen na hodinu a chtěla jsem obeplout ten zatracený ostrov, když jsem mohla, zařadila jsem plný výkon a skákaly jsme po vlnách hlava nehlava. Na širém moři byly vlny vyšší. Překvápko. Zanedlouho jsme byly obě pocákané, ale měly jsme z toho obrovskou srandu – já proto, že se tolik nebojím, a mamka proto, že nerozumí anglicky a nevěděla tedy, že mi to pán nedoporučoval. To se dozvěděla až na konci plavby.

Ještě že jsem zrychlila, protože až ten ostrov vypadal, že by se k němu dalo doplavat, byl sakra daleko. Nakonec jsme se k němu ale přiblížily a dostaly jsme se do víru turismu. Všude pluly lodě a většinou nám křížily cestu. Potkávaly jsme jak čluny naší velikosti, tak i velké lodě naložené turisty, na nichž jsme později také pluly. Bylo poměrně děsivé se jim vyhýbat, zvlášť když jsme se setkali u útesů. Ale zvládla jsem to, obepluly jsme ostrov, viděly malé soukromé pláže s tyrkysově modrou vodou a úchvatné jeskyně a mohly jsme se vrátit.

Nazpátek si řízení zkusila maminka, ale protože plula na „dvojku“, maximálně „trojku“ a čas se nám krátil, posadila jsem se za kormidlo opět já a zařadila plný výkon. Nazpátek to ale nešlo tak snadno. Ačkoli vlny nebyly tak velké, dostávaly jsme se do proudů, které naši loď klidně otočily o devadesát stupňů. Musela jsem se naučit plout tak, abych nešla proti vlnám a jen se na nich vezla.

To se mi nakonec podařilo, ale nastal další problém – navigace zpět. Když nám říkali, podle čeho se orientovat, poslouchaly jsme, ale ani na chvíli nás nenapadlo, že to bude tak těžké najít. Napřed jsme si vytyčily špatný orientační bod a pluly ke Kalamaki, vedlejšímu letovisku. Brzy jsem si to ale uvědomila a opravila jsem kurz podle hotelu, který nám ukazovali.

Když jsem se k němu ale přiblížila, neviděla jsem ty zatracené bójky. Když jsem si jich konečně všimla a zamířila k nim, vypadaly jako chaotická změť, do které jsem netušila, kudy se vplouvá, kde je levá strana a kde pravá. Přiznávám, tam jsem trochu zpanikařila. Nakonec se ale všechno vyřešilo, stačilo připlout ještě blíž a potom už jen doplout podél zaparkovaných lodí k pánovi, který od nás loď převzal. Stihly jsme to za 59 minut. Ou yeah!

Ačkoli bych se potřebovala ještě naučit couvat, spouštět kotvu, odhadovat vzdálenost a hloubku pod námi a připomenout si, jak se startuje, tenhle zážitek mi prozatím stačil. Řídit loď bylo úžasné a jsem ráda, že jsem do toho šla. Další položka wish listu odškrtnutá :).

Nejzbytečnější výlet

Vše zařalo rozhodnutím navštívit asi 8 km vzdálené hlavní město Zakynthos nebo také Zante Town. Mohly jsme jít pěšky, vzít si taxi, půjčit si skůtr nebo jet autobusem a my zvolily druhou nejlevnější možnost.

Na internetu jsem našla jízdní řád i s mapou zastávek, kde ovšem chybělo, v kolik hodin autobus dojede na určitou zatávku. Byl tam jen počáteční čas a čas příjezdu do cíle. Počáteční čas říkal 16:00, a tak jsme na zastávku dorazily v 15:50. Na tabuly jsme si přečetly, že autobus dorazí v 16:20, a tak jsme se přesunuly k vedlejší zastávce, která byla ve stínu u nějaké farmy s koňmi. Bohužel se nalézala až za městem, a když jsme tam tak u cedule dlouh minuty postávaly v šatech a řidiči na nás sem tam zatroubily, připadaly jsme si jako lehké děvy.

Čas odjezdu minul, ručička se přehoupla přes půl pátou a my dál čekaly. Uložila jsem si připravené peníze zpátky do peněženky – což je takové moje soukromé zaklínadlo, kterým autobus přivolávám. Tentokrát to však nevyšlo a my dále čekaly. Zpoždění dvacet minut na trase, která měla trvat čtvrt hodiny, jsme si určily za limit.

Už jsme to skoro vzdaly, když autobus plný Čechů, Slováků a Poláků dojel. Usedly jsme na poslední volná sedadla a zkoumaly, na jaké zastávce vystoupíme, která je blíže centru… Řidič s námi měl však jiné plány. Zastavil na autobusovém nádraží nad městem a odmítl jet dál.

Všichni jsme se divili, všichni jsme se na sebe zmateně dívali, ale všem nakonec nezbylo než vystoupit a jít do města pěšky. Naštěstí bylo opravdu malé a v centru jsme byly za deset minut.

Zante bylo jedním slovem obyčejné. Ačkoli byl zrovna svátek bohorodičky a mohli jsme se podívat na bohoslužbu, supermarket, kam jsme chtěly, měl zavřeno. Byly jsme se podívat v přístavu, kde kotvila moderní jachta a dřevěná loď s očima. Politovala jsem řidiče kamionů, protože všechny cedule byly psány v řečtině. Pak jsme si chtěly koupit gyros, a když jsme vystály velkou frontu, bylo nám řečeno, že se máme posadit. Servírka nás ale ignorovala, a tak jsme se zvedly a šly jinam. Gyros jsme si nakonec daly, ale já tyhle smíchaniny nemám ráda.

Potom už nastal čas vrátit se na autobus, počkat tradičních dvacet minut navíc – protože proč ne? – a vyrazit si zpravit náladu do nějaké restaurace v Laganu. Bohužel ten den ještě nekončil a smůla se vlekla dál…

Nejhorší restaurace

V Laganu platí, že se do půl deváté dostanete do každé restaurace a od půl deváté stojíte fronty. Kvůli zpožděnému autobusu jsme vyraziy na jídlo až v devět, takže všechny očividně dobré restaurace (podle velikosti fronty) nám byly zapovězeny. Nakonec jsme skončily v překrásné a docela plné restauraci Garden of Taste, která nás naprosto zklamala.

Číšníci byli příjemní, zdvořilí, místo opravdu nádherné, ale to jídlo… Objednala jsem si grilovanou sépii a místo ní jsem dostala smažené kalamáry, které byly absolutně bez chuti, a přesto byly hnusné. Mamka ale dopadla ještě hůř. Objednala si mečouna a dostala syrového mečouna. Japonci by možná skákaly radostí, ale jí se tak akorát zvedal kufr. Opravdu když tu rybu rozřízla, viděly jsme zhruba dva milimetry opečeného masa po každé straně a uprostřed sashimi. Dobrý veterinář by ji ještě zachránil.

Zatímco jsme se snažily něco sníst a zapíjely to litrem Sangrie, která byla jako jediná dobrá, přišla za námi spása – toulavý pes! Mamka se hned zaradovala a začala ho ládovat kousky ryby. První kousek snědl, druhý odnesl a třetí kus nechal na trávě. U mě to dopadlo ještě hůř a to tak, že kroužek chobotnice, který jsem mu vložila do pusy, okamžitě vyplivl. Tak takhle tedy vypadá jídlo, které ani pes nežere.

Největší výzva

Garden of Taste byla naštěstí výjimkou potvrzující pravidlo. Restaurace v Laganu jsou jinak výborné, a to i v různých cenových kategoriích. Zatímco mamka ochutnávala převážně řecké speciality, já si dávala mořské plody, protože kde jinde si je budu moct dopřát čerstvé?

Dávala jsem si grilované krevety, chtěla jsem si dát sépii a v restauraci, kde si mamka objednala jehněčí kotletky a zamilovala se do nich, jsem zariskovala a dala si těstoviny s mořskými plody. Měla jsem prostě chuť na linga. Měly je i vyfocené. Jenže na té fotce nebylo vidět, že jsou v rajčatové omáčce a já nesnáším rajčata.

Když to přinesli, bylo to červené, ale ne kečupově červené. Ochutnala jsem to a nebyla si jistá, jestli to není omáčka z papriky. Aspoň jsem se tím tedy oblbovala, abych to byla schopná sníst. Mušle byly výborné, konečně jsem ochutnala také jiné než slávky. Jak ale jídlo stydlo, přestávaa jsem to dávat a začala se dávit. Přesto jsem snědla dobrou tři čtvrtinu a za to jsem na sebe hrdá. I maminka mě pochválila.

V této restauraci jsme byly dvakrát a podruhé jsem si dala ony magické kotletky a mamka kleftiko. To je vám panečku dílo! Já už ho předtím jedla v jiné restauraci a zajímalo mě, jestli ho připraví stejným způsobem – a připravili. Přišel k nám číšník s hořícím alobalem, kterým před námi šermoval, až mu kousek zapáleného omastku spadl na dřevěnou podlahu a začala hořet.

Mamce jsem záviděla. Nejen že si v 90 % případů vybrala lepší zmrzlinu, ale dostala kleftiko bez kyselých brambor!

Já byla kyselými bramborami prokletá. Když jsme totiž poslední den šly do restaurace, kde jsem je dostala, objednala jsem si morčáka, tj. ryba. A jako přílohu jsem dostala kyselý brambor, kyselý lilek, kyselou cuketu a výbornou mrkev. To už by dávalo logiku, kdyby i ta mrkev byla kyselá!

Byla to takové odporná kyselost, jako kdybyste smíchali lák z konzervovaného hrášku s octem a nechali otevřené v ledničce. Naštěstí to mamce chutnalo, a tak jsem to s radostí vyměnila za její hranolky.

Ve většině restaurací jsme dostaly něco navíc. Nejvíce nám chutnalo v té kotletkové, kde jsme jako předkrm dostaly dvě teplé něco-jako-bagetky a misky s olejem a pomazánkou z fety. Ačkoli piomazánky nejím, tahle byla moc dobrá. Po jídle nám přinesli dvě štamprle se sladkým černým likérem a vodnatý pudinkový zákusek, který nám moc nechutnal.

V jiné restauraci, té s kyselými bramborami, jsme zase dostaly bílou sladkou zmrzlinu. V ní nás také překvapilo, jakého mají číšníci pamatováka. Do této restaurace jsme šly druhý a poslední den a poslední den nád číšník usadil ke stejnému stolu jako minule. Říkal, že už jsem tam zvyklé.

V restauraci s kotletkami, feta pomazánkou a tím hnusným zákuskem se nás zase číšník podruhé ptal, jestli víme, co je ten zákusek zač. Říkala jsem, že ne, a on že jsme ho už jednou dostaly, takže bychom měly vědět. A přitom jim tam každý večer chodí několik set lidí, proboha! To si pamatuje každého?

Nejlepší zmrzlina

Při procházkách po hlavní třídě jsme našly místa, která jsme pak navštěvovaly každý den. Byl jimi obchod s ovocem, nevýrazný turistický obchod a-lá děda, který prodával všechno, co prodávali ostatní, akorát mnohem levněji, a cukrárnu s asi 30 druhy zmrzliny.

Ještě odbočka k dědovu krámku: protože nás po nocích začali nesnesitelně otravovat komáři a předpotopní elektrický repelent z našeho pokoje chytal tak akorát špínu, rozhodly jsme se právě u dědy nakoupit Raid. Ten tam sice neměl, ale zato jsme objevily hromadu zaprášených krabiček s přeškrtnutým komárem. Koupily jsme tu nejlevnější a podle toho to také dopadlo – komáři nás opustily až v letadle. Ale přeháním, dalo se to snést. Akorát jsme si ty štípance nesměly drbat – potom totiž začaly nesnesitelně svědit.

Ale už zpátky ke zmrzlince. Kromě mangové, s níž jsem zvítězila já, si mamka vždycky vybrala nějakou lepší, i když zněla ztrašně divně, jako třeba ořískový parfeit. Sakra, ta byla dobrá! A kolik v ní měli ořechů!

Ačkoli jsem dostala varování, že řecké zmrzliny jsou smetanové – a já smetanu nerada – vůbec jsem ji necítila. Byla to prostě vynikající zmrzlina, která dovedla i zasytit.

Mamka se jednou hecla, že ji objedná sama, a tak jsem ji naučila frázi „cup of“ a přidala, jakou zmrzlinu chci já. Jenže než to všechno řekla, zapomněla obě příchutě. U mé peanut-ové řekla pí a nevěděla dál a u své mandlové se na to vykašlala a řekla prostě mandle. Ale rozuměli jí, samozřejmě, že jí rozuměli.

Nejpovedenější výlet

To byl přesně takový, který za nás naplánovai druzí. Přes cestovku jsme si zaplatily půldenní výlet na lodi s pozorováním želvy Kareta Kareta a dvěma zastávkami na koupání na želvím ostrově.

Výlet přes cestovku se poznal hned – autobuse měl pouze deset minut zpoždění. Nastoupily jsme spolu s Čechy a Maďary do menší loďky, kde se nás vešlo asi padesát, a vyjeli jsme obkličovat želvu. Chudák. Ze všech stran ji obklíčily turistické lodě a ještě mezi nimi plavaly ty čluny na pronájem. Želva vyplavala, nadechla se a zaplula zpátky pod hladinu. Paráda.

Prohlídka jeskyní a plavání v nich bylo podstatně lepší. Akorát škoda, že jsem si pro ten případ vzala podvodní foťák, od kterého mi chybí USB kabel. To jsem zjistila až doma. Když jsem zkusila čachrovat s SD kartou, všechny fotky mi zmizely, takže adié, fotky mých nohou pod hladinou.

Akorát škoda, že jsme na koupání měly jen půlhodinu. Příště bych si na několik hodin půjčila člun a zakotvila tam, jako to dělali mnozí další.

Tou pravou jeskyní jde proplavat na malou pláž.

Jednalo se o pohodový výlet, kde jsme nemusely nic řešit ani se rozčilovat a já na krátkou chvíli pochopila, proč někteří lidé upřednostňují skupinové poznávací zájezdy.

Největší čórka

Pošlete Vendy na ostrov, kde rostou fíky, víno a hrušky přímo vedle jejího penzionu. Všechno ochutná. I to, co není zralé. Alespoň jsem zjistila, že nezralé fíky produkují neuvěřitelně lepkavou bílou šťávu.

Zato víno jsem si užívala. Každý den cestou na večeři a z večeře jsme procházely kolem zídky, z níž přepadávaly ohromné šťavnaté hrozny. Vždycky jsem si pár kuliček natrhala na cestu.

Nejhorší návrat

Ačkoli v Laganu poslední čtyři dny panovalo peklo na zemi, díky němuž mi hodinky ukazovaly stres, i když jsem nebyla vystresovaná, dovolenou jsme si obě užily. Cestou zpátky seproti nám ale spikli všichni svatí.

Napřed turbulence. Každou chvíli. A nejen to, letadlo se kolikrát i propadlo a to jsem začala počítat andělíčky. Bála jsem se dokonce víc než mamka, a to už je fakt velká krize.

V Praze nás čekal teplotní šok 20 stupňů a chcanec století. Měly jsme deštník, ale neměly jsme plné boty. Ani bundu. Takže jsme při cestě k autu zmokly jako slepice a já z toho dostala covid. Tedy nachlazení. Rymičku. Ale znáte to, každý kašel je covid. A to jsem měla o dva dny později jet do Prahy k Hnízdilovi a do Polreichovy restaurace. Ale to už je jiný příběh…

Pšt, maminka mi zakázala dávat ji na internet.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.