Rozdíly na silnicích v Anglii a Česku

Ačkoli jsem v Anglii strávila „pouhé“ čtyři roky, většinu času jsem pracovala jako řidič, a proto myslím, že jsem pochopila mentalitu Angličanů na silnicích. Je totiž dost odlišná od té České. V čem se tedy liší? Zejména v tom, že si spousta lidí vykládá pravidla po svém. Ačkoli zde nemají takový problém s dodržování rychlostních limitů jako v ČR, mnozí se chovají na silnicích nebezpečně, a je to zčásti dáno hned první odlišností, která je dokonce zakotvená v zákoně.

Gentlemanské pravidlo

O Angličanech se říká, že jsou gentlamani, a víceméně to platí i na silnicích. Ačkli se toto chování nevyhýbá ani dálnicím, nejvíce se projevuje v bočních městských uličkách mezi domy a na parkovištích. Pakliže totiž máte silnici neošetřenou semafory nebo stopkou, upravují přednost zejména vodorovné dopravní značky – tedy ty nakreslené na asfaltu.

Nezapomeňte, že v Anglii se jezdí vlevo, takže ačkoli je tahle fotka z pravého jízdního pruhu, vy byste jeli v tom, kde vězí onen protáhlý obdélník a dvě přerušované čáry. Obdélník se u čar neobjevuje vždy, je spíše výjimečný, dvě čáry však upravují přednost vždy a všude a znamenají, že musíte dát přednost těm, kteří na silnici čáru nemají.

Ne vždy se to však dodržuje. Obyčejně na silnicích ano, ale pouze v případě, kdy dáváte přednost vozidlům na hlavní silnici – tedy na té bez čar. Pakliže se ovšem setkáte s autem, které čeká na vedlejší naproti vám, neplatí zde pravidlo pravé ruky ani zde logicky odvozené pravidlo levé ruky, ani to, že vozidlo odbočující vlevo (v případě řízení na opačné straně vpravo) musí dát přednost všem ostatním.

V tomto případě – a v případě parkovišť před supermarkety obecně – platí takzvané gentlamanské pravidlo, kdy se řidiči na sebe podívají a ukáží si, který pojede první, nebo na sebe zablikají. Funguje to překvapivě dobře, protože pokud odmyslím hovády, kteří existují všude po světě, jsou místní řidiči velice ohleduplní. (Kromě Londýna.)

Předvídavost a plynutí s proudem

Důvodem této ohleduplnosti je, jak jsem již zmínila, poměrně laxní dodržování některých pravidel. Pokud odmyslím používání gentlamanského pravidla na místech, kde by se používat nemělo – např. pouštění pomalejších vozidel na dálnicích, kde potom ohrožují rychle jedoucí řidiče – pak dalším neduhem řidičů v Anglii je neukazování změny směru jízdy. Nevím, jestli jsou tak líní použít blinkr, nebo jim to přijde zbytečné, ale často potkávám řidiče, který najednou zpomalý a až po chvíli zjistím, že odbočuje – v lepším případě – doleva.

Anglie je rájem kruhových objezdů. Byla o tom zmínka dokonce v Simpsonových. Kruhové objezdy zde naleznete kromě míst, kam se hodí, i na místech, kde se kvůli nim tvoří zácpy, protože levý pruh vede pouze do vesnice, kam odbočuje deset aut za den. Naprosto běžné jsou zde také vícepruhové kruhové objezdy, ale o těch se zmíním později.

Důležité je, že pravidla blikání na kruhových objezdech se od Čech zcela liší. Pakliže vyjíždíte hned prvním výjezdem, dáte ještě před vjezdem na kruhák blinkr doleva. To aby ti, kteří vyjíždějí z ulice, na kterou vy jedete, věděli, že mohou vyjet, protože se s vámi nestřetnou. Pokud jedete rovně, neblikáte vůbec, maximálně při výjezdu, ale to nedělá téměř nikdo. Pokud vyjíždíte až posledním nebo v případě vícevýjezdového kruháku předposledním výjezdem, dáte ještě před vjezdem na kruhový objezd blinkr doprava. To aby všichni, kteří vyjíždějí z dalších výjezdů, věděli, že mají čekat.

Tenhle systém zní logicky, dokud si nepředstavíte situaci z pohledu řidiče, který neví, odkud vyjíždí auto, kter jede rovně, a tudíž nebliká, anebo jede kdovíkam a nebliká z principu. V realitě se tedy řidiči v Anglii musí přizpůsobit tomu, že neví, jestli jim auto vjede do cesty nebo co v následujícím momentu udělá, a musí tedy být mnohem obezřetnější a naučit se předvídat. Respektive, předvídáme, co se bude dít, ale stále jsme obezřetní pro případ, že se mýlíme. Například já cestou z práce přejíždím přes kruhový objezd, kde nebliká 70 % řidičů a v 95 % případů podle pohybu přijíždějícího auta správně odhadnu, jestli vyjíždí, a mohu se na kruhák zařadit, nebo jede dál a musím čekat. Vážně se to dá poznat, ale chce to trénink a ochotu pozorovat a učit se.

A jen tak mimochodem, člověku, který by toto chování z principu odmítal, přeju pevné nervy s čekáním na chvíli, kdy se ve špičce na frekventované kruháku nikdo neobjeví, a sílu nevnímat troubení řidičů za ním. A to Angličané příliš netroubí. (Kromě Londýna.) Na Anglických silnicích platí jednoduché pravidlo: přizpůsob se, nebo zemři.

Kruhové objezdy

Když už jsem je načala, je potřeba je dokončit. Na kruhových objezdech se nejvíce ukazuje předvídavost řidičů, a ti kteří se teprve učí, anebo přijeli do Anglie ze zahraničí, si na nich zprvu pořádně propotí sedačku.

Zatímco v ČR jsem jediný víceproudý kruhový objezd potkala před příjezdem do Hradce – a neměla jsem ho ráda – v Anglii se považuje za vícepruhový kruhák i ten, který nemá nakreslené pruhy. Pakliže je tam dost místa pro dvě auta, prostě tam ty pruhy zapomněli namalovat.

Když jsem si už na tyto kruhové objezdy zvykla, poznala jsem kruhový objezd ve tvaru hrušky. Bohužel to bylo při závěrečném testu v autoškole na náklaďák. Když jsem přežila kruhák ve tvaru hrušky, udivil mě obrovský hruhový objezd v Londýně, v jehož středu stály mrakodrapy. Když už jsem si myslela, že mě nic nemůže překvapit, dostala jsem se před novou výzvu – takvané magické kruhové objezdy sestávající se z několika malých kruháků spojených do jednoho obrovského.

Tento typ kruhového objezdu je v Anglii poměrně vzácný, ale před příjezdem k němu nedostanete žádné varování, takže jak jsem řekla, přizpůsobte se, nebo zemřete. Člověk by si řekl, ok, však je to jen spousta kruháků za sebou, kdyby se tam ovšem nejezdilo i v protisměru. Naštěstí jsou všude na zemi šipky, které řidičům dost pomáhají, a i když se první projetí rovná adrenalinovému zážitku, postupně si na to zvyknete. Své poprvé jsem v tomto případě dokonce natočila.

Ano, používám tenhle štvounský formát videa, protože mi mobil visí na magnetickém držáku na ventilátoru.

Parkování na ulicích

Jako řidič dodávky jsem se potýkala se spoustou problémů při parkování, protože místa, kde se parkovat smí, jsou většinou zaplněná. V rezidenčních oblastech se hojně zavádějí parkovací permity, což při vykládce nevadí, pokud nemáte extra velkou smůlu a zrovna nenarazíte na kontrolu, ale dlouhodobé stání už je rizikové. Místo, kde mohou parkovat pouze rezidenti, je označeno viditelným oznámením na ceduli, a většinou se jedná o ulice blízko škol.

Parkovací značení, se kterým se na Anglických silnicích setkáte mnohem častěji, má podobu žlutých čar na okrajích. Pakliže jsou dvě, nesmí se na nich stát vůbec nikdy, jestliže je pouze jedna, můžete na ní stát v časech, které určuje cedule. Nic by se také nestalo, kdyby jste tam na chvíli zastavili i v jiné časy.

V Londýně nebo i jiných větších městech na frekventovaných úsecích naleznete dvě červené lajny. Pro občejné řidiče se nijak neliší od dvojice žlutých čar, pro řidiče dodávek, kteří tam mají vykládku, však platí, že na dvou žlutých se v závislosti na situaci a místě stát může, zatímco na červených ani náhodou. Jedná se samozřejmě o neformální pravidlo. Nikdy se mi sice nestalo, že by na mě vletěli policisté, ale jsem si jistá, že by mi nedali pokutu, kdybych stála na dvou žlutých, které se táhnou donekonečna, a viděli by, že vykládám. Někde také existují parkovací místa speciálně pro vykládky, jenže pro celé centrum města existují dvě, a když máte smůlu, jsou obsazená.

Před školou naleznete žluté čáry s nápisem SCHOOL, kde se nesmí parkovat v časech uvedených na ceduli. Jsou to časy kolem doby, kdy škola začíná a končí.

Chování na dálnici

Na dálnici běžně bývá tři a více pruhů, jen výjimečně narazíte na dva, a to i v úsecích, kde opravují. Rozdělení pruhů podle rychlostí se nijak neliší od Čech, liší se však rychlost, kterou na dálnici můžete jet. Jedná se o 70 mil v hodině, čili zhruba 112 km/h. Ne každý tuto rychlost dodržuje, ale zpravidla lidé nejezdí více než našich 130 km/h.

Na dálnici funguje množství rychlostních kamer. Ty stálé se nalézají na místě, kde visí ukazatele a obrazovky, a poznáte je podle žluté barvy. Na opravovaných úsecích, kde je rychlost zpravidla omezena na 50 mil za hodinu, se tyčí celé žluté sloupy. Kamery mají toleranci 10 %, ale přiznám se, nikdy jsem to nezkoušela.

Jistým specifikem na dálnicích a rychlostních silnicích je problikávání kamionů a náklaďáků, občas i dodávek. Není to však v negativním slova smyslu. Pakliže chce kamion z prvního pruhu vjet do druhého, aby někoho předjel, dá blinkr a většinou čeká, než ho auto jedoucí v druhém pruhu pustí. Pakliže je tento řidič hodný, zpomalí a blikne, nebo vjede do třetího pruhu. To proto, že řidič kamionu přesně neodhadne, jestli se do mezery vejde, a blikáním či uhnutím mu tedy řidič auta dá najevo, že o něm ví a může bezpečně předjíždět. Řidič kamionu mu pak povětšinou poděkuje, ne však výstražnými světly, nýbrž střídáním levého a pravého blinkru.

Řidiči kamionu někdy problikávají předjíždějící osobáky či dodávky. Možná tím chtějí říct, aby se vrátil do prvního pruhu a nezůstával ve druhém, nebo tak činí pouze ze zvyku. Každopádně je to otravné a nemusíte na oplátku děkovat, pakliže nejedete pomalu.

Neduhem na dálnicích je pomalá jízda v rychlých pruzích. Někteří řidiči jsou tak líní, že když horkotěžko předjedou kamion, nechce se jim vracet, protože v dálce před sebou vidí další kamion, který budou miset předjet. Při jejich rychlosti k tomu ale dojde za dvě minuty! Celé dvě minuty blokují rychlejší jízdní pruh, a kolikrát i ten nejrychlejší, ačkoli nikoho nepředjíždějí.

Toto jednání svévolně vedlo k poměrné akceptaci podjíždění. Jednoduše řečeno, místo aby řidič rychlejšího vozu zpomalil, pomalejší vůz problikal a čekal na jeho reakci, která mnohdy nenastane, je jednodušší ho podjet. To se děje i v případě, že pomalejší vůz jede v prostředním pruhu a rychlejší pruh nic neblokuje. Pokud rychlejší řidič začíná v pomalém pruhu, protože je prázdný, nechce se mu vjíždět až do třetího pruhu, aby dotyčného předjel. Někteří tak línému řidiči podjížděním naznačují, aby se vrátil do svého pruhu, ale mnozí jsou prostě jenom líní.

Čas od času, a zejména v noci, se na dálnicích objevují závodníci, kteří se nahánějí, není to však časté a za čtyři roky řízení bych jich napočítala na prstech jedné ruky.

Zipovací pravidlo

V Anglii umějí zipovat možná proto, že se zde často setkáte s dočasně rozšířenou silnicí na dva pruhy, která se rozšíří před křižovatkou a za ní se zase zúží. Ovšem pozor. Zejména v Londýně platí, že řidiči sice vědí, že se mají zipovat, ale pokud jim poskytnete záminku k tomu, aby se před vás nacpali, udělají to. Zde tedy více než jinde platí pravidlo jet s davem. Znamená to zbytečně nezdržovat a jezdit přesně tím stylem, jak jezdí většina. V takovém případě nebudete mít problém.

Už jsem se ale několikrát setkala buď s debilem nebo tupcem, který zipovací pravidlo neprováděl, a i když jsem se před něho cpala, nepustil mě. Pořád je třeba být obezřetný a předvídat.

Křižovatky ve městě

Všechny křižovatky na hlavních tazích, které nejsou ošetřeny kruhovými objezdy, jsou řízeny světelně. Většinou je tomu tak i u frekventovaných kruháků, což činí jejich průjezd pro nezkušeného řidiče mnohem snažším. Křižovatky jsou rozpruhované a na každém pruhu máte napsáno, kam vede. Někdy je to ošemetné, protože vám navigace říká číslo silnice, zatímco na pruhu je napsané město. Kolikrát jsou také pruhy rozřazeny na poslední chvíli, a když je hustší provoz, ani na nápisy nevidíte. Ne vždy je totiž u silnice postavená cedule s rozpruhováním, nýbrž to řeší pouze nápisy na silnici. V Anglii jsou ale řidiči solidární a většinou vás pustí.

U některých křižovatek je také umístěna žlutá kamera, která vás vyfotí, pokud projedete na červenou. Nejsem si jistá, jestli měří i rychlost, ale já u nich vždy zpomaluji. Nejhorší je, pokud jedete po silnici, kde je povolených 90 km/h, a máte tam semafory s kamerou na červenou. Máte to rozjeté těsně před projetí vám blikne oranžová. Obyčejně by to člověk ještě projel a byl v pohodě, nikoho neohrozil, ale takhle to musí zadupnout, a pokud veze náklad jako já, děj se vůle boží.

Povolené rychlosti

Jak jsem již zmínila, na dálnici se jezdí 70 mph, čili zhruba 112 kmh. Totéž platí pro osobáky do 3,5 tun na rychlostních silnicích, které mají 2 a více pruhů. Pakliže ale jedete dodávkou, která sice má do 3,5 tun, ovšem je registrovaná jako pracovní vozidlo, musíte na rychlostních silnicích snížit rychlost na 60 mph (96 kmh). Stejná rychlost, tedy 60 mph, platí pro osobáky na jednoproudé silnici mimo město. Znovu, pro dodávky a náklaďáky je omezena na 50 mph (80 kmh). To však nedodržuje skoro nikdo. Kamiony jezdí svou maximální možnou rychlostí 56 mph a dodávkáři je přece nebudou zdržovat. Mnohem spíše narazíte na blbce v osobáku, který na těchto silnicích jede kolem čtyřicítky a všichni se za ním vláčí od prvního kamionu, který ho nedokáže předjet.

Ve městě se jezdí 30 mph (48 kmh), pokud není stanoveno jinak. Většinou tam však máte ceduli, ono totiž není snadné určit hranice města v zemi, kde mnohdy chybí označení toho, že vjíždíte do města a vyjíždíte z něho. Zákon tvrdí, že třicítka platí v místech, kde jsou lampy a domy.

V Londýně roste počet míst, kde je povolená jen dvacítka, tedy 32 kmh, a to už je pořádný opruz. Zvláště když na většině těchto míst nechybí rychlostní kamery. Na některých ulicích tento limit chápu, ale jinde mi zůstává rozum stát. Naopak projíždím místy, kde by se dvacítka hodila, a jezdí se tam třicet.

Cyklisté, motorkáři, autobusy

Tyto skupiny včetně taxíků mají ve městech na nejfrekventovanějších místech vyhrazený speciální pruh s kamerami, které sejmou každého, kdo tam nepatří. Na některých místech také existují ulice, kde je povolen vjezd pouze autobusům. S tím mám vlastní zkušenost, do jedné mě totiž zavedla Google navigace. A řekla mi krávo zkurvená. Nekecám.

Cyklisté mají své pruhy i mimo pruhy pro autobusy, tzv. bus lany. Jsou skoro všude, ale když jsou zácpy, připojí se cyklisté k motorkářům, kteří se proplétají mezi auty, jak se jen dá, aby se dostali dopředu. Neplatí zde žádné pravidlo. Na papíře možná ano, ale v realitě nikoli. Největší sranda nastane, když přes takovou křižovatku projíždí sanitka.

Park and Ride

Netuším, jestli to existuje v Čechách, ale před každým velkým městem v Anglii máte odbočku na Park and Ride, tedy parkoviště, kde zaplatíte parkovné na celý den a máte v tom jízdenku na autobus zdarma nebo za sníženou cenu. Samozřejně na toto místo pravidelně přijíždějí autobusy, které vás zavezou do centra. Jedná se o způsob, jak ulevit dopravě ve městě. Nikdy jsem to nepoužívala, ale vidím tato parkoviště často plná.

Tohle tedy byly hlavní rozdíly mezi českými a anglickými řidiči. Ve zkratce jsou ti angličtí více vnímaví, více předvídají a jsou schopni rychleji zareagovat na nenadálé situace než Češi. Jezdí pomaleji, jsou ohleduplnější, tedy pouští a umí zipovat. Kromě Londýna téměř netroubí. Provádějí ale nekalosti, na které si Češi netroufnou. A jsou častěji na mobilu.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.