V tomto článku jsem popisovala mé nachlazení a jeho nečekaný vliv na Tomáše, podle jehož slov jsem ho málem zabila, když to ode mě chytil. Příběh pokračuje. Tato rymička totiž po několika týdnech Tomáše donutila najít si jiné bydlení. Kdo by byl řekl, že ho po všech hádkách a neshodách vyhnala zamotaná hlava při rychlém vstanutí z WC…
Období ignorace
Tomáš se chová jako hysterka. Opravdu, spousta jeho chování by stereotypně připadala spíše opačnému pohlaví. Poté, co mě tedy obvinil/neobvinil, že kvůli mě zkolaboval, a já mu poníženě nepadla k nohám a neprosila o odpuštění, začal mě ignorovat. A nejen to, ignoroval i Kamila, který se podle něho dopustil druhého smrtelného hříchu: neinformoval ho, že jsem se nachladila.
Zatímco ale Kamilovi jeho ignorování vyloženě vadilo, já byla v sedmém nebi! Konečně ke mně přestal mít blbé poznámky, které mě vytáčely. Přestal si dělat srandu se slova křupky. Vážně, kdysi se mě zeptal, co si dělám ke snídani, a když jsem mu odpověděla, že křupky, byl z toho úplně paf! Jako Slovák to nikdy neslyšel a připadalo mu to jako strašně divné slovo. Od té doby se mě skoro pokaždé, když mě viděl u snídaně, ptal, jestli nemám křupky. Nedokážete si představit, jak mě to rozčilovalo! Vidí, že jím chleba s vajíčkem, a ptá se, jestli nemám křupky? A ještě tím způsobem, že očekává nějakou normální odpověď? Grrrrr!
Poté na Kamila jednoho dne vychrlil, že se stěhuje, a pak to šlo ráz na ráz, rána na ránu. Najednou by v tahu, odnesl si s sebou pračku, kterou dostal zdarma, klíč od pokoje, obraz se slony a pažitku. Potom ještě něco zapomněl, a když se pro to vracel, byla jsem zrovna v kuchyni. Vůbec jsem s jeho příchodem nepočítala, a nejspíš ani on s mojí přítomností, protože na mě promluvil!
V podstatě na mě vyplivl, že si přišel pro nějaké věci – a já ho ignorovala. Nechtěla jsem narušit tak slibně se vyvýjející vztah, a navíc – jak jsem říkala – ignorace je ženská zbraň. A on by měl vědět, že jsem s tátou nemluvila tak dlouho, až jsme oba zapomněli, proč.
Odešel ve čtvrtek a Kamil již stačil sehnat nového nájemce, který vypadal daleko slibněji už jen proto, že nehraje na kytaru, nýbrž na počítači. Pro mě s Kamilem ovšem nastal perný víkend plný uklízení metalového doupěte – navíc vyklizeného ve vzteku.
Derazizace pokoje
Pokoj vypadal podle mého očekávání. Pořádně nevysáto, zdi a skříně polepené plakáty nebo jejich pozůstatky, izolepa na okně, vnitřek skříně a komody neumytý a plný těžko identifikovaného bordelu. Takhle vypadal po prvním Kamilově nájezdu, kdy odlepil plakáty a izolepu:
Na fotkách bohužel nejde vidět šmouhy na zdech a to, že jedna z nich vypadá jako tmavě modrá stěna, na kterou ve spěchu nanesete jednu vrstvu bílé barvy (to dělal on).
Vrhli jsme se tedy do práce a stěny malovali dvakrát, a tu modrou dokonce třikrát.
Přebarvila jsem také tu odpornou komunistickou béžovou na parapetu, radiátoru a obkladech u podlahy, Tomáš (jiný, Kamilův nevlastní syn) donesl z práce žaluzii na okno, která sice byla trochu menší, ovšem se slevou 100 %.
Práci jsme dokončili až v neděli odpoledne, kdy bylo ještě potřeba všechno vysát, utřít dveře od barvy a omýt skříň s komodou, načež asi dvě hodiny nato dorazil Petr, nový nájemce, s prvními věcmi. Akorát mě naštvalo, že tu komodu se skříní potom vyhodil.
Jediné, co jsme nechali, je modrá barva u okna, protože jsme nevěděli, jak sundat tu zatracenou žaluzii a Tomáš byl na rybách. Ale i tak si myslím, že jsme odvedli pořádný kus práce.
Zejména mi však umožnilo lépe nahlédnout na práci na domě, jak je složitá a jak dlouho trvá. Přitom to byla taková maličká místnost… Když si představím malování v novém domečku, asi budu zvažovat, jestli za to raději někomu nezaplatím. Ačkoli ten pocit, když si dům uděláte hezčím sami, tu těžkou práci možná vyváží. Ovšem pouze v případě, když se vše povede a PO bude hezčí než PŘED.
Jinak s Petrem je to opravdu lepší. Dokonce i nádobí myje dobře. Už si tedy stihl zamknout pokoj zevnitř, ale to nevadí. Aspoň jsem si zkusila lézt po fasádě do okna, což byl můj dětský sen.
