Důvody k návratu do Čech

Od chvíle, kdy jsem se rozhodla vrátit do Čech, se mě spousta lidí ptá, co mě k tomu vedlo. A nejen na to. Angličané na můj návrat pohlížejí v kontextu, jaký jsem nikde nebrala v potaz, a to v kontextu války na Ukrajině. Jsme pro ně hold příliš blízko konfliktu.

Vracím se na bojiště?

Angličané to tak víceméně vidí, pravdou však zůstává, že jediné bojiště, na které se možná vracím, je to ekonomické. V Česku všechno zdražuje, ale víte co, v Anglii taky. Všude se zdražuje. Na tom mi ale příliš nezáleží. Odjela jsem do Anglie vydělat peníze ne proto, abych je měla na účtu, kde mi je sežere inflace, nýbrž abych je investovala do pozemku. Tento cíl jsem splnila a teď si vydělávám ještě nějaké „drobné“ na auto a vybavení bytu. Škudlení peněz ale není mou životní vášní ani cestou, kterou se chci ubírat.

Odjela jsem vydělávat do zahraničí a spořila zde proto, abych se neuvázala na 25 let hypotékou, což je pro mě synomymum moderního otroctví. V překladu to znamená 25 let stresu, abych nepřišla o práci, přesčasů a vysoké pravděpodobnosti, že budu muset zůstat v práci, která mě nenaplňuje, jenom pro peníze. Proto jsem raději po čtyři roky obětovala většinu svého času, rodinu a mnohokrát i záliby – koneckonců čtyři roky v otroctví jsou pořád lepší než 25 let.

Moje další plány se netočí kolem peněz. Jelikož jsem se neuvázala dluhy a nový dům nám rapidně sníží výdaje za energie, pohybují se moje nutné výdaje kolem 8 000 Kč za měsíc, do čehož počítám naftu, telefon, povinné ručení, jídlo, energie dělené čtyřmi a mimořádné výdaje. Vypadá to jako směšně nízká částka, ale to je hold výhoda dvougeneračního energeticky úsporného domu.

Tato částka mi umožňuje nevěnovat se práci, kterou dělat nechci, a také trávit více času mimo ní. V ideálním případě zde mluvím o založení vlastní autoškoly, postupném nabrání několika zaměstnanců a následné svobodě rozhodování v tom, kdy pojedu učit a kdy se budu věnovat svým zálibám. I kdyby tento plán nevyšel, mám jiné, a víte co? S takhle nízkými výdaji můžu jít úplně s klidem pracovat na poloviční úvazek a ještě mi polovina platu zbude.

Kdyby – chyby

Takže ekonomickou stránku věci bych měla probranou. Pojďme si zde ale nastínit hypotetickou situaci, před kterou mě postavil Kamil: Co kdyby se válka rozšířila až k nám? Neberme v potaz, jestli je to možné, nebo ne. Čistě teoreticky.

Čistě teoreticky jsem Kamilovi i Angličanům, kteří přišli s podobným dotazem, odpověděla: Kdyby se začalo válčit v Čechách, nečekám do srpna a vracím se okamžitě.

Nikdo nechápal a já se zase divila jejich nepochopení. Zejména tedy Kamilovi, který kolikrát tvrdil, jak půjde bojovat na Ukrajinu, a potom je mi schopný oznámit, že kdyby se válčilo v ČR, zůstane v Anglii.

Jsem vlastenec. To je jistě jeden z důvodů. Dejme stranou politiky a věci, které člověk nemá šanci změnit, mám Českou Republiku ráda. Líbí se mi možnost jít do lesa, po louce, sbírat houby, trhat maliny u potoka, ve kterém si máčím nohy. Taková prkotina, a přitom to v Anglii nemůžete. Česko mi přijde mnohem svobodnější a bezpečnější, a navíc se cítím být Češkou, což mě přirozeně táhne zpátky do mé vlasti.

Dalším důvodem, proč bych v případě války na nic nečekala a jela, je rodina. Potřebovala bych zjistit, jak to tam přesně vypadá, jak se jim daří, a společně bychom se rozhodli, jestli zůstaneme, nebo je vezmu do Anglie. Mohla bych se jich zeptat přes Skype v případě, že by fungoval, ale přes Skype bych tam s nimi nebyla. A já jednoduše nechci riskovat to, že by můj psychicky labilní bratr, babička a máma, které neumějí slovo Anglicky, prchali z válkou zmítané země do zahraničí sami. Všude by panoval chaos a bylo by třeba vytáhnout ostré lokty. Nejsem si jistá, jestli by toho byl někdo z nich schopný. V sebe chovám větší jistotu.

Pokud by chtěli odjet do zahraničí, možná by se nám to podařilo, ale mnohem spíše ne. Já a bratr máme brannou povinnost, u mámy si nejsem jistá, protože netuším, kolik musí mít žena dětí, aby byla zproštěna. Takže bychom pomáhali. A rozhodně bych se cítila užitečnější, než kdybych jezdila dodávkou v Anglii. Mám ráda svojí zemi a nechci, aby se opět stala něčím protektorátem nebo satelitem. A nezáleží na tom, jestli by nám vládli Američané, Rusové, nebo třeba Indové. Chci, abychom si vládli sami.

Závěrem…

Oba argumenty, pro které mě mnozí od návratu do Čech odrazují, jsou tedy vyvrácené. Ještě bych se ale ráda zmínila o argumentech lidí, jimž říkám Protiproud, kteří by jistě namítli něco ve smyslu: Za chvíli už to nebudou Čechy jako spíš Ukrajina.

Věřím, že nám Ukrajinci pomohou zaplnit volná pracovní místa, a tím poslouží naší ekonomice. Nemusí se tak stát, ale do budoucnosti nevidí nikdo z nás. Myslím si ale, že ať nám budoucnost nachystá cokoli, měli bychom místo psaní nenávistých komentářů nebo útoků na skupinu s protichůdným názorem něco reálně dělat, snažit se náš svět reálně zlepšit.

Lidé se uchylují k nenávisti a zkratkovitému jednání, protože nerozumí, co se se světem děje, nebo jsou vystresovaní z náhlého strachu, že nemají život ve vlastních rukou. V tuhle chvíli je těžké s takovými lidmi debatovat, přesto bychom to měli neustále zkoušet. Ale to už je téma na jiný článek…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.