Hranice mezi covidem a nachlazením aneb co mě naučila krátká nemoc

Nebývám nemocná. Pokud něco dostanu, pak jedině rýmu. Naposledy jsem kvůli nemoci zůstala doma na střední škole, a to víceméně proto, že jsem simulovala. Skutečnou nemoc s antibiotiky jsem prodělala na základce, a tomu je už snad patnáct let. Proboha, ten čas letí!

Jednou nemocí ale trpím od nějakých deseti, dvanácti let: nazývá se autoimunitní tyreoiditida a nebojte, ani já sama přesně nevím, co to znamená. Vím jen, že to souvisí se štítnou žlázou a že musím každé ráno brát prášky. Poslední rok nebo dva jsem ale začala pozvolna uvažovat nad touto tajemnou nemocí a rozhodla jsem se ji pochopit a začít s ní něco dělat. Moje nedávná nemoc toto rozhodnutí ještě utvrdila.

Jaro – čas nachlazení

Znáte ten čas, kdy ráno klepete kosu a mnohdy ještě odmrazujete auto, zatímco odpoledne se svlékáte do trička s krátkým rukávem? Ideální prostředí k nachazení, zvláště pak pro člověka jako já, který má rychlý metabolismus, a když něco dělá, musí do tílka, jinak se potí jako prase. Takže jsem si pár dní vykládala v tílku a dostala jsem rymičku.

Rýma je sice nepříjemná, ale pokud trpíte takzvanou celoročkou, není to nic strašného, dokud vám nezacpe nos tak, že nemůžete dýchat. Abych se neudusila, začala jsem dýchat pusou – a dalšího dne mě tak šíleně začalo bolet v krku, že jsem nedokázala ani polknout. Vážně, většina slin putovala do toaleťáku. A aby toho nebylo málo, rýma se mi usadila v krku a chtěla ven. Existuje jedna věc, kterou skutečně nechcete dělat, když vás bolí v krku: kašlat. A protože jsem nekašlala, rýma se tam hromadila a hromadila, až se mi nalepila na hlasivky a nedokázala jsem mluvit. Mohla jsem jen šeptat.

Díky blogu jsem si aspoň začala pořizovat selfíčka 😉

Ve čtvrtek jsem skoro nic nejedla, protože jsem jednoduše nemohla a v pátek jsem vyrazila na nejdelší, čtrnáctihodinovou trasu na ostrov Wight s jídlem, jehož jsem se opět skoro ani nedotkla, se zásobou toaletního papíru na sedadle spolujezdce a s lodními lístky, které jejichž rezervační číslo jsem u check-inu šeptala. Zdaleka nejlepší ale bylo, když jsem dorazila k zákazníkovi, a on mi úplně rozjařeně říkal, jaký není krásný den. Byl Velikonoční pátek, sluníčko svítilo, teplo bylo na ono osudové tílko, a já tam v mikině, bundě, šátku na krku a zpocená jako prase šeptám: „Jo, fakt skvělý den.“

A co když je to covid?

Upřímně řečeno, na covid jsem ani nepomyslela. Nejspíš je to tím, že se ho nebojím, a je mi tím pádem jedno, jestli mám covid, nebo jsem nachlazená, anebo tím, že znám průběh svých nachlazení a tohle probíhalo přesně podle scénáře, ačkoli bylo intenzivnější. Každopádně ne všichni sdíleli mou bezstarostnost.

Ve středu, když jsem měla zacpaný nos a neustále jsem smrkala, jsem jen Kamilovi řekla, že je mi blbě, a šla si lehnout. Tomáše jsem nepotkala. Ovšem ve čtvrtek, když už mě bolelo v krku a napsala jsem Kamilovi, aby mi koupil Strepsils (který vůbec nezabíral!), jsem ho při příchodu domů slyšela, jak o mně Tomášovi povídá, že jsem nachlazená a aby to nebyl covid. Aby bylo jasno, Kamil, ačkoli je diabetik, se covidu taktéž příliš nebojí a spíš si Tomáše tímhle způsobem dobíral, protože Tomáš je plašan.

Potom jsem se objevila ve dveřích, zašeptala jsem, co mi je a že to není covid, načež Tomáš řekl, že si musíme dávat pozor a držet se od sebe dál. Odpověděla jsem mu, ať si dělá, co chce. Já se k němu nikdy zvlášť nepřibližovala, to on neustále narušoval můj intimní prostor, až jsem před ním musela couvat. A najednou jsem si šla omýt nádoby na jídlo a on přede mnou uskočil až na zahradu. Aspoň mi dá pokoj, říkala jsem si a šla se omýt a spát. Ten den jsem nic nejedla a už jsme se nepotkali.

V pátek jsem přijela zhruba ve čtyři a taktéž jsme se toho dne nepotkali. Až když jsem si šla v sobotu ráno připravit snídani, přišel za mnou s tím, že v pátek večer na záchodě zkolaboval.

Mentální kolaps

Napřed jsem vůbec nechápala. Prohlížela jsem si ho a nevypadal jako člověk, který by večer kolaboval. Nepůsobil ani trochu nemocně, a navíc si tak trochu představuji, že kdybych zkolabovala, asi bych s sebou praštila o zem a někdo by mě slyšel. Kdyby přece jenom nikdo nic neslyšel, zavolala bych o pomoc, protože jsem přece zkolabovala a to je jako fakt dost zlý! Hm, možná si představuje kolaps trochu jinak, nebo to slovo ve slovenštině znamená zakašlání nebo zamotání hlavy. Kdo ví…

Tomáš však pokračoval. Tvrdil, že mi to nevyčítá, ale jelikož já vážně nemocný člověk, měla bych na něho brát ohledy.

Zůstala jsem na něho hledět s otevřenými ústy. „Takže mi to vyčítáš,“ odpověděla jsem mu a říkala si, jaký on je vážně nemocný člověk? Má DNU, bere na ni léky, a nedávno nám slavnostně oznámil, že je vyléčený. Většinu času si v pokoji pode mnou pouští hlasitou muziku, hraje hlasitou muziku nebo pouští nahlas seriály, místo aby si nasadil sluchátka jako já, abych se mohla projednou soustředit na psaní. Sousedka si kvůli němu nechala osadit zeď akustickými deskami, ale ani ty nezabraly, a já mu to asi jako jeden člověk z milionu toleruji.

Pořád jsem ale netolerantní člověk, protože jsem si asi šla omýt ty misky z práce, což bylo jedinkrát, kdy jsme se setkali. Anebo proto, že jsem se nepohybovala v domě v roušce a nestříkala kolem sebe desinfekci po každém vydechnutí. Jestli se cítí ohrožený, má si tu zpropadenou roušku nasadit sám. Proč si všichni myslí, že se o ně ostatní postarají? Jeho zdraví je přece jeho odpovědnost.

Tomáš mi opravdu vyčítal ono jedno jediné setkání v kuchyni, při kterém uskočil na zahradu. Mimochodem, během té doby jsem ani nezakašlala ani nekýchla. Nezastírám, že ode mě mohl něco chytit, ale pochybuji, že to bylo zrovna v tento moment.

Stěžoval si, že teď kvůli tomu nemůže jít hrát s kapelou, a já si říkala, že člověk, který večer předtím zkolaboval, by nešel hrát už jenom proto, že by mu nejspíš bylo blbě. Usoudila jsem, že na mě zkouší nějakou hnusnou manipulaci, abych se cítila špatně, nebo se mě snaží potrestat za to, že jsem se nachladila, protože tohle on dělá celkem běžně, a přestala si ho všímat.

Odešel na nákup, a když se vrátil, chtěl jít do obýváku. Jakmile zjistil, že tam snídám, uskočil zpátky za dveře. Začala jsem si říkat, že to s ním sama celý víkend nevydržím, a i když jsem ještě nebyla úplně vyléčená, pojedu ke Kamilovi na ryby. Potom se však přiřítil ve zcela proměněné náladě a říkal, že si koupil test na covid, který mu vyšel negativně, a může jít tedy hrát.

Nakonec jsem byla ráda, protože to znamenalo, že vypadne. Tomáš se ale strašně divil, že nejásám spolu s ním. „Říkala jsem ti, že nemám covid,“ odpověděla jsem mu. Nepřekvapilo mě, že měl negativní výsledek. Jediné, co mě překvapilo, bylo jeho údajné zkolabování.

Teď je neděle a už mám jen kašel, respektive vykašlávám tu rýmu z krku, kterou jsem předtím kvůli bolesti v krku nemohla dostat ven. Tomáš je podezřele tichý a občas zaslechnu zakašlání, takže to opravdu chytil. Navíc se mi vyhýbá a nemluví se mnou. Kdo ví, možná znovu zkolaboval, anebo dokonce dostal mrtvici. Je přece vážně nemocný člověk.

Váha nemocí

Tomáš netuší, že kdybych tři měsíce nebrala prášky na štítnou žlázu, dostanu se do blázince a můžu zemřít. Ani já to nevěděla. V souvislosti s tím, že mi tyto léky docházejí, jsem ale hledala jejich běžně dostupné alternativy a kromě toho, že žádné neexistují, jsem se dočetla spoustu příběhů od lidí trpících stejným problémem.

Trochu mě zděsily a jak jsem zmínila na začátku, ještě utvrdily moje přesvědčení něco s touto nemocí udělat. Nelíbí se mi myšlenka, že imunitní systém pracuje proti mně. Jinak mám sobrou imunitu – pokud zrovna na začátku jara nenakládám v tílku. I tento zrychlený metabolismus, jak jsem se dočetla, však může být vedlejším účinkem léků na štítnou žlázu včetně zadýchávání a bušení srdce i po krátkém výkonu, třeba po výstupu do schodů, což se mi děje. Dříve jsem to považovala za špatnou fyzičku, a pořád je to možné, ale existuje i toto vysvětlení. Proto se chci o své nemoci dozvědět víc.

Irituje mě, že mi nikdo nic neřekl. Máma mi vždycky tvrdila, že mám sníženou funkci štítné žlázy. Když jsem si o mnoho let později zadala do googlu latinské názvy z lékařské zprávy, zjistila jsem, že nemám sníženou funkci štítné žlázy. jediné, na co se mě doktor v ordinaci zeptá, je, jestli se cítím dobře, mám pravidelnou menstruaci a neplánuji těhotenství. Píše si tam ty svoje latinské kydy, a já přitom nevím ani, proč jsem onemocněla a co je příčinou.

Hodlám to změnit. Až se v létě vrátím do Čech, objednám se na testy, které to snad odhalí, a následně půjdu do Jičína na akupunkturu. Mamce se zády pomohla, a i ohledně štítné žlázy čtu pozitivní ohlasy. Pakliže mi nedokáží pomoct, zkusím celostní medicínu, napřed ale volím akupunkturu proto, že je to levnější varianta a ordinace se nalézá poblíž domova. Navíc si nejsem jistá, jestli bych dovedla provést ve svém životě takové změny, které by mi naordinovali. Mám určité plány a nerada je měním.

Uvidíme, kam mě tahle cesta zavede. Někde ale začít musím.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.