V souvislosti s válkou na Ukrajině mě překvapilo, nakolik byla česká společnost štědrá. Vysvětlila jsem si to skutečně podařeným příběhem (narrativem, pokud to chcete více odborně) na pozadí. Hromadu lidí zaujalo, jak se dříve opomíjený ukrajinský národ semkl pod silným lídrem, který je neopustí a bude bojovat do posledního náboje proti mnohem větší přesile. Ukrajina nám najednou začaa být sympatická, bližší než doposud, ale zároveň jsme k ní cítili asi stejný soucit jako ke knohomolovi, kterému se o přestávce snaží členové fotbalového kroužku narvat hlavu do koše. A stejně jako by se to mělo správně dít v případě školní šikany, i zde jsme se semkli a všichni jsme tomuto odstrkovanému a osamělému chlapci podali pomocnou ruku.
Tedy, ne tak docela. Co mě na současné situaci nepřekvapilo, byla dočasnost solidarity. Proč by také mělo? Covidová pandemie mi dala jasný pohled do budoucnosti. Takhle to prostě chodí. Lidé se semknou, protestují proti Putinovi, šijí roušky, nevychází z domu, berou k sobě uprchlíky a přispívají na zbraně a humanitární pomoc… A potom v jednom momentě hlavní euforie vyprchá a začnou se objevovat trollové. Respektive, oni nespadli z čistého nebe, byli tu s námi pořád, akorát se v první fázi schovávali se staženým ocasem a vyčkávali, až prvotní euforie přejde. Kdyby totiž vystrčili růžky v nesprávnou chvíli, na chvíli, kdy i takový běžný člověk začne přemýšlet v trochu širším spektru. Například si řekne: Copak se covid vyhýbá supermarketům a leze jen do malých obchodů, že musí zůstat zavřené? Neříkali nám snad, že očkováním uděláme za koronavirem tečku? Anebo: Počkat. Když sem vezmeme Ukrajince, vezmou nám práci. Kvůli válce bude draho. Nečekal jsem, že u mě v domě zůstanou víc než dva týdny.
Jakmile tyto logické důsledky nebo logicky odůvodnitené pochyby zasáhnou některé dříve euforií zmítané obyčejné lidi, ucítí trollové příležitost rozšířit své řady a vyrukují se svou verzí pravdy, nebo začínají být více slyšet. Zatímco u covidu nám tvrdili, že byl vyvinut uměle ke zredukování lidské populace, že neexistuje, nebo dokonce že vakcína obsahuje mikročipy nebo látky umožňující ovládat naše chování, v případě Ukrajiny je rozpor mezi pravdou obou stran ještě markantnější. Dalo by se říct, že jedna strana je bílá a druhá černá a nejhorší na tom je, že pravda mívá odstíny šedé.
Důvod je podle mě jednoduchý: Tahle válka je jako první svého druhu ohromně medializovaná. Opravdu, slyšeli jsme tolik informací o válce v Afgánistánu, měli jsme k tomu speciální rubriku? Média reagují na poptávku a zde je poptávka veřejnosti po informacích obrovská. Sám Zelenský využívá média v tomto konfliktu úplně stejně, jako je použil během prezidentské kampaně. Ví moc dobře, že televize ztrácí svou roli, a tak se logicky přesunul na mnohem sledovanější sociální sítě.
Většina světa, která stojí za Ukrajinou, prezentuje konflikt s přihlédnutím na Ukrajinské zdroje, které je využívají ke své propagandě. Tu si vymyslí sestřelený vrtulník, tamhle zase přidají nulu za počtem zabitých vojáků… Jistě, nemám na to důlazy, ale určitě se to děje. Možná kdyby prezentovali realitu ve své syrové podobě, nevypadali by tak zarputile a příběh by ztratil grády. Na tom podle mě není nic špatného.
Máme tu ale problém: Putin si uvědomil totéž. Jakmile se mu lidé začali pod tlakem západní propagandy bouřit, zrušil je a zesílil vlastní propagandu, kde v podstatě říká naprostý opak toho, co tvrdí Ukrajinská strana. Některé věci jsou tak přitažené za vlasy, že jim snad nikdo nemůže věřit – ale omyl, jedna skupina lidí je hltá písmenko po písmenku jako dítě stejnojmennou pytlíkovou polévku. Správně, jsou to trollové. Tito lidé, kteří nám dříve připomínali, že Amerika dělala v minulosti to samé, co teď Rusko, považují všechny západní zprávy za propagandu, a tím pádem musí logicky to, co přichází z východu, být čistá pravda.
Šířením naprosto stupidní ruské propagandy si pod sebou paradoxně podřezávají větev a staví se do pozice tupých Putinových papoušků. V době, kdy nám ještě předkládali logické argumenty typu „Amerika dělala to samé“, mohli jsme s nimi vést diskuzi a mohlo se jim dařit některé lidi převést na svou stranu. Jenže v momentě, kdy začali šířit tvrzení, že Ukrajinci mazali netopírům na křídla viry, čímž rozšiřovali covidovou pandemii, nebo že divadlo v Mariupolu vyhodili do povětší ukrajinští nacionalisté za použití min, zatímco Ruskové se jim v tom snažli vehementně zabránit, šla veškerá logická diskuze s nimi do kopru. Najednou je to my vs. oni, proruští vs. proukrajinští, stejně jako očkovaní vs. neočkovaní. Takže ačkoli nás tento konflikt ve většině sjednotil, na druhé straně ještě více prohloubil polarizaci společnosti.
Tedy, váka na Ukrajině ani propaganda za to nemohou. Na vině jsme my. Měli bychom si konečně uvědomit, že pravda není černá ani bílá, ale vězí někde mezi těmito spektry. Potom bychom možná více respektovali názory ostatních a nevěřili tolik informacím, jenž nám prezentuje západní nebo východní propaganda. Připadá mi, že se ze společnosti vytratil selský rozum.
A já? Vím snad, kde vězí pravda? Netuším. Propaganda na obou stranách barikády je nesmírně přesvědčivá a málo ozdrojovaná. Naprosto jistě ale vím, kdo zaútočil a kdo se brání a také si nemyslím, že jde činem jednoho ospravedlnit stejný čin někoho druhého. Je to stejné, jako kdybych šla krást do obchodu, a kdyby mě chytili, vymlouvala bych se na to, že můj soused přece také krade a nikdo mu nic neudělal.
Tahle válka není o pravdě, nýbrž o tom, jaký příběh chceme poslouchat. Řekla bych, že lidé, kteří mají rádi morální hrdiny, boj dobra se zlem a dobré konce, slyší více na západní propagandu, zatímco ti, kteří si rádi přečtou temnější příběh, fandí zavrhovaným postavám a neurazí je špatný konec, naslouchají jiným. Protože tahle válka skončí špatně pro Ruskou Fedaraci. A to i pokud vyhraje.
