Alan, budoucí zaměstnavatel, mě podvedl. Nabídl mi 12 liber/h za řízení dodávky, s čímž jsem souhlasila a řekla Tonymu, stávajícímu zaměstnavateli, že od něho odejdu, protože mi nenabídl víc než minimální mzdu (9,5 liber). Jakmile jsem to ale udělala, dostala jsem od Alana smlouvu, v níž bylo jasně napsáno, že mi za řízení dodávky zaplatí 10 liber/h. Při následné konfrontaci mi bylo řečeno, že 12/h myslel za řízení 7,5 tuny, což byla sprostá lež, protože jsme se tehdy bavili pouze o dodávce.
Nevěděla jsem, co si počít, ale nakonec jsem se rozhodla začít pro Alana pracovat. Důvodů bylo hned několik: o něco málo větší peníze, proplacená dovolená, 50 zaplacených hodin jistých, a co se týče nefinanční stránky věci, jednoduše bych se cítila jako blbec, kdybych se Tonyho zeptala, jestli u něho můžu nakonec přece jenom zůstat.
Řekla jsem tedy Alanovi, že u něho nastoupím, tehdy byl pátek, a nutno podotknout, že se mi nejezdilo vůbec dobře. Jak jsem zmiňovala v předchozím příspěvku, cítila jsem prázdnotu, protože tohle nebyla jediná zrada, které se mi v Anglii dostalo. Prázdnotu, o které jsem psala v nejnovější knize, jsem si mohla prožít na vlastní kůži.
Jak vypadá prožívání prázdnoty? Těm, kteří tento pocit nezažili, závidím. Člověk by řekl, že necítíte nic, protože prázdnota přece nejde cítit – a v tomto tvrzení se skrývá díl pravdy, nikoli však celá. Nejste schopní prožívat emoce naplno, jsou jako zastřené mlhou. Víte, že ve vás někde jsou, ale nedotýkají se vás, to ovšem není pozitivum. Jste neustále otupělí a nedokážete na tu zradu, křivdu přestat myslet. Odehrává se vám před očima, víte, že máte něco cítit, ale nejste schopní ani pořádně myslet. Jako osamělý člověk, který dennodenně od rána do večera sleduje televizní seriály a nemá tušení, o čem je děj. Nedokážete se soustředit na nic jiného a pozvolna vás rozežírá pocit vlastní méněcennosti a hlubokého selhání. I tyto pocity tvoří onu dusivou mlhu, kterou nerozeženou ani ty nejsilnější sluneční paprsky, mlhu, která je s vámi od probuzení do usnutí.
Už jsem psala, že s prázdnotou není dobré řídit? Inu, řídila jsem. V pondělí, úterý, ve středu… Dny plynuly a já nebyla schopná nad prázdnotou vyhrát. Doufala jsem, že vznikla z části i z mé nerozhodnosti, a když jsem se tedy rozhodla pracovat pro Alana, zmizí. Bohužel se tak nestalo, naopak, kdykoli jsem na práci pro člověka, který mě podvedl, myslela, cítila jsem se ještě hůř. Nebyla jsem schopná vytisknout a podepsat pracovní smlouvu. S postupujícím týdnem jsem čím dál naléhavěji cítila, že jsem se rozhodla špatně.
Zároveň jsem si ale říkala, že se přece nemůžu vrátit k Tonymu, vždyť co by si o mně pomyslel? Navíc by se určitě ptal, co se stalo, a já bych si připadala trapně, kdybych mu to musela říct. Varoval mě, abych si ověřila, jestli mi těch 12 liber skutečně nabízejí za dodávku – ale tehdy mi je opravdu nabízeli. Ještě ke všemu mě ignoroval, ani mě nepozdravil. Beztak by mě už zpátky nevzal, říkala jsem si.
A potom nastal osudný čtvrtek. Probudila jsem se s prázdnotou jako kterýkoli jiný den, ale cestou do Londýna se mě náhle zmocnilo vnuknutí. Bylo to doslova jako blesk z čistého nebe – myšlenka: Prázdnota, kterou prožívám, se přece tolik podobá stejnému pocitu popisovanému v mojí knize, i když tehdy šlo pouze o výplod mé fantazie. Jestliže jsem se trefila v tom, jak prázdnota vypadá, co takhle si z knihy vypůjčit i řešení?
Ono řešení je tak prosté, že spoustu lidí (včetně mě) jen tak nenapadne, a zároveň složité, a proto se ho všichni bojí. „K odpuštění totiž nevedou žádné zkratky. Je to cesta, kterou musí každý poctivě ujít sám.“ (Zloděj úsměvů) Neexistují návody, jak odpuštění dosáhnout, protože každý člověk je originál. V tomto procesu se musí člověk obrátit sám k sobě a mluvit se sebou, v některých případech možná i poprvé v životě.
V mojí knize tedy neexistuje žádný návod, podle něhož jsem se mohla zařídit, ale určitě mi pomohla v tom smyslu, že jsem díky ní tma prázdnoty a odpuštění už řešila a prožila je prostřednictvím postav.
Stejně jako Den (postava z knihy) jsem ani já dosud nikomu neodpustila. Možná jen zčásti, trochu jiným způsobem. Jednou jsem si po vzoru návodu na internetu napsala na papír všechny křivdy, které se mě nechtěly pustit, a papír spálila. Pomohlo to. Nemyslsím si ale, že se jednalo o odpuštění v pravém smyslu slova, šlo spíše o jakýsi rituál zapomenutí, vypořádání se s minulostí.
Nevím přesně, jak jsem k tomu došla, ale najednou se mě zmocnil zvláštní klid. Pomyslela jsem na Alana a v duchu jsem řekla: Odpouštím. V tu chvíli – stejně jako v knize – se mlha rozestoupila a po prázdnotě nebylo ani památky. Odpustila jsem i Tonymu za to, že mě ignoroval, a sama sobě za to, že jsem se nechala podvést. Myšlenky typu „všichni lidé jsou svině“ či „nikomu se nedá věřit“ zmizely z mojí hlavy, ale nejvíce mi pomohlo odpustit právě Alanovi. Myslím, že při odpuštění hrála svou roli empatie, vcítění se do pozice Alana, ne však proto, abych ho omlouvala. Snažila jsem se pochopit jeho chování, říkala si, že jednal ve smyslu byznisu s touhou získat, co si umanul. Nejsou to pozitiva a ani to není žádná novinka, kterou bych si předtím neuvědomovala. Tentokrát jsem však tyto myšlenky nezatěžovala hodnocením, nedávala jim negativní konotace, pouze jsem je přijala jako fakt. Ano, Alan jednal nečestně ve snaze přebrat mě od Tonyho a ano, já mu na to naletěla. Tečka.
Jelo se mi dobře a mohla jsem se soustředit. Při cestě zpátky jsem se zastavila na odpočívadle, jak je mým zvykem – abych trochu natáhla hodiny. Uvědomila jsem si, že jediným důvodem, který mi bránil vrátit se k Tonymu, bylo moje ego, a tak jsem mu zcela beze strachu, bez pocitu hanby a bez otálení napsala. S odpovědí si dával načas, ale mě to nestresovalo jako obyčejně. Dokázala bych pracovat pro Alana, teď už ano. Akorát jsem nechtěla.
Tony nakonec odepsal, že mě rád vezme zpátky. Poté, co jsme si ujasnili, že plánuju v Anglii zůstat už jen do srpna, jsem napsala Maxovi (Alanovo číslo nemám). Byla jsem zcela upřímná. Přemýšlela jsem o tvé nabídce, a nakonec jsem se rozhodla vrátit k Tonymu, zněla moje zpráva v překladu. Pořád si uvědomuji, že bych u tebe vydělala o něco málo víc peněz, ale peníze nejsou všechno a nebyla bych šťastná. Navíc nechci opakovat chybu z minulosti, je mi líto.
Onou chybou z minulosti jsem myslela práci řidiče kamionu, kde jsem zůstávala kvůli penězům, přestože se tam ke mně chovali jako ke kusu hadru.
Odpověď přišla vzápětí. Max mi vyjádřil pochopení a popřál mi hodně štěstí.
Zbavila jsem se prázdnoty a dále pracuju pro Tonyho. Tahle zkušenost však nebyla zbytečná nebo bezcenná, ve výsledku mi přinesla mnohem víc než 12 liber na hodinu. Naučila mě odpouštět.
