Z předchozího příspěvku dýchal optimismus. Nový zaměstnavatel mi nabídl 12 liber na hodinu, o 2,5 liber víc, než kolik si vydělávám u toho současného. Radovala jsem se, jenže ve čtvrtek mi poslal smlouvu, kde bylo napsané, že mi na dodávce zaplatí 10 liber. 12 liber za 7,5 tunu a 16 liber za kamion.
Hned dalšího dne jsem si ho našla a řekla jsem mu, co to má znamenat? Když mi Alan nabízel 12 liber, stál přece Max hned vedle něho, slyšel to. On si ale myslel, že se bavíme o 7,5 tuně.
A to není možné. Jistě, nejsem rodilý mluvčí, ale ani negramot a Alzheimerem také netrpím. Alan mi jednoho dne nabídl práci výslovně na dodávku, já se ho zeptala, za kolik, a za několik dní mě s Maxem zastavili s tím, že mi nabízejí 12 liber. O větších autech jsme se bavili až poté. Doslovně se mě zeptal – poté, co mi nabídl 12 liber – jestli bych byla ochotná jezdit i na kamionu a 7,5 tuně. Takže asi tak.
Vymyslel/i to chytře. Napřed mě nalákal na velké peníze, a když jsem řekla Tonymu, že odcházím, šel ve smlouvě s pravdou ven v domnění, že se k Tonymu nebudu potupně vracet. Přece jenom mi nabízí o padesát pencí víc! Hotový poklad!
Řekla jsem, že jim za 10 liber jezdit nebudu. Upřímně mi v tu chvíli nezáleželo na tom, co si počnu. Chtěla jsem i odjet. Sebrat se a vypadnout z Anglie, protože jsem měla Angličanů až po krk. Připadala jsem si zrazená a sprostě ojebaná, méněcenná kvůli tomu, že jsem cizinka.
Max mě přesvědčoval, ať u nich pracuju, protože mi ještě proplatí dovolené, a nakonec mě přesvědčil. Měl pravdu, k Tonymu jsem se nechtěla potupně vracet, a jelikož jsem prodala auto, měla bych jen málo možností, kde jinde pracovat. Řekla jsem jim ale, že v srpnu končím. Další rok bych tu nevydržela.
Je zajímavé, že jsem zrovna psala v knížce o prázdnotě a potom ji mohla prožít na vlastní kůži. Obyčejně mi hodně záleží na tom, co si o mně lidé myslí, a je mi do breku, pokud na mě někdo křičí. V pátek mě zjebal zákazník a mně to bylo úplně jedno. Byla jsem jako v mlze, nic ke mně neproniklo. Ani pozitivní, ani negativní. Prázdnota není příjemný pocit.
Naštěstí po rozhovoru s Maxem a rozhodnutí v srpnu odjet trochu vybledla, přesto ji cítím dál. Mnohem víc věcí je mi jedno. Není rozumné řídit s prázdnotou. Docela se obávám, abych se někdy nevysekala.
Ale nevím, jestli pocit, který prožívám teď po rozhodnutí, se za prázdnotu pouze nemaskuje. Možná je to jen touha vrátit se do Čech, která naráží na prozatím vzdálené datum odjezdu. Možná je to uvědomění si, že Anglie jako kapitola mého života skončila, a to, co píšu dál, jsou zbytečnosti, které při korekci vymažu.
Mám po krk Angličanů. Určitě o tom napíšu samostatný článek.
O odjezdu jsem informovala i Kamila, aby o tom věděl s dostatečným předstihem. A on si už začal hledat jiné bydlení. Napsal mi, že se může stát, že odejde dřív, a tím pádem se budeme muset předčasně vystěhovat i já s Tomášem. Nepřijde mi normální hledat bydlení půl roku předem. Přijde mi to jako další podpásovka. Na jednu stranu by mi sice nevadilo odjet dřív, ale chci si do srpna vydělat co možná nejvíc peněz, abych měla na zařízení bytu a na auto. Takže to vnímám jako podpásovku.
Další důvod, proč se chci vrátit.
PS: rezonanční pole má občas zvrácený smysl pro humor. Přála jsem si totiž nejen 12 liber, ale také abych se konečně rozhodla, kdy se vrátím do Čech a za čím půjdu, protože jsem dlouhé měsíce tápala – a to také není příjemný pocit. Inu, rezonanční pole všechny tyto věci spojilo v jednu. Dalo mi 12 liber na hodinu, kvůli kterým jsem se rozhodla pro včasný odjezd z Anglie, a co se týče projektu, během největší prázdnoty mě při plavbě trajektem napadl realizovatelný e-shop.
