Cesty práce jsou nevyzpytatelné

O Vánocích jsem se rozhodla, že Tonyho požádám o zvýšení platu, protože vláda zvyšuje minimální mzdu na 9,50 a jeho 9,něco liber na hodinu se za hodně peněz dalo považovat před třemi lety. Stanovila jsem si, že chci pracovat za 12 liber, i když jsem to spíš brala za horní nedosažitelnou hranici a spokojila bych se i s 11 librami. Pořád jsem ale v hlavě měla oněch 12 liber a rezonanční pole mi předvedlo, jak dokáže být kreativní.

Nabídka

Leden plynul a Tony jako kdyby tušil můj záměr, neukazoval se. Nerada tyhle věci řeším přes telefon, takže jsem na něho číhala ve skladu při nakládce, kde se obyčejně sem tam mihne. Ke konci měsíce jsem ho konečně spatřila. Zmocnily se mě obavy, jak na mou žádost zareaguje, jestli si u něho nepokazím jméno, ale také strach z mojí angličtiny, která je sice pasivně na velmi dobré úrovni, ale kdybych si měla možnost v klidu poslechnout, jak mluvím, začala bych si trhat vlasy a rituálně pálit učebnice gramatiky.

Usoudila jsem, že si raději promyslím, co mu řeknu, a tak jsem nakládala, když vtom jsem minula Kamilova šéfa jménem Alan (asi 70 letý děda hovořící plynulou nottinghamštinou, což je jazyk, který ve škole nikdo neučí). Tento podivuhodný človíček připomínající spojení laskavého skřítka a skrýčka skrblíka se se mnou bavil už mnohokrát předtím, z čehož jsem získala dojem, že něco kuje. A také že ano. Tentokrát se totiž nezeptal, jak se mám, nýbrž řekl, že shání šikovné řidiče dodávky.

Když jsem se ho zeptala, jak by takového šikovného řidiče dodávky ohodnotil, převážil v něm strýček skrblíček a odpověděl, že si to promyslí a dá mi vědět. Tato nabídka, ačkoli ještě neúplná, mě překvapila a pozměnila plán. Stručně řečeno, byla jsem ráda, že jsem s Tonym ještě nemluvila, protože až se Alan vyjádří přesněji, budu moci jeho nabídku použít jako páku na Tonyho. Hrála jsem tedy mrtvého brouka a čekala do pondělka, kdy mě Alan s Maxem (mladý spolumajitel firmy, kterému je rozumět) zastihli u kopírky.

Alan mi poklepal na rameno a řekl, že mi nabízí 12 liber na hodinu – za úplně stejnou práci na úplně stejné dodávce, kde mě Tony ohodnotil na 9,něco. To jest něco mezi 9,00001 a 9,99999 a toto číslo má navíc takovou zvláštní vlastnost, že se každý týden mění. A to nebylo všechno, začala jsem totiž pokládat otázky, abych se o této lákavé nabídce dozvěděla víc. Výhody se vršily: byla bych zaměstnanec (placené dovolené), dostala bych zaplaceno 50 hodin, i kdybych odvedla méně. Samozřejmostí jsou svoje trasy a svoje dodávka – malá nevýhoda, je to Mercedes a ne Volkswagen, ale to bych byla hodně vybíravá. Ačkoli bych většinu času jezdila na dodávce, v případě dovolených bych za větší peníze zaskakovala na 7,5 tuně a na kamionu. U toho posledního nevím, zda se jedná o výhodu, či nevýhodu, záleží na úhlu pohledu. Každopádně 12/h na dodávce nemá skoro nikdo – a to nemluvím o naší firmě, tam to nedostává opravdu nikdo, mluvím o všech řidičích dodávek v celé Anglii.

Konfrontace

Jenže tu byl pořád zvrácený zoubkový vílák Tony. Tedy, spíše převrácený ležli zvrácený. Zatímco zoubková víla dětem mění vytržené zuby za peníze, Tony mění peníze za… ehm, vytržené zuby. Neberte to doslovně. Zkrátka je to lakomec jako mnoho jiných, kteří odírají řidiče dodávek na mzdě tím, že jim platí minumum a oni si to nadělají hodinami. Čerstvý příklad z dnešního večera, kdy mi poslal týdenní výplatu 610 liber (cca. 18 000 Kč). Ale za 62,5 hodiny. V nové práci bych tyto peníze získala za 50 hodin, což je dost podstatný rozdíl.

Nemůžu ale říct, že by byl Tony vyloženě záporná postava tohoto příběhu, má i své kladné stránky. Například je to velký pohodář a vždy mi se vším vyšel vstříc. Nelíbily se mi trasy? Dal mi jiné. Dostala jsem nejlepší dodávku, kterou má jen několik málo jeho řidičů, na rozdíl od Mercedesu má mimo tempomatu i klimatizaci a parkovací senzory a skvěle sedí na silnici. Ano, Tony občas něco pokoní, jako když mi minulý týden oznámil, že mi zrušili trasu, která se vůbec nerušila, a je to lakomec nejvyššího kalibru, ale nechtěla jsem od něho odejít hnusným způsobem. Rozhodla jsem se dát mu šanci.

O dva dny později, kdy jsem se začínala bát, že mi zase bude několik týdnů zdárně unikat, jsem si řekla, že ho prostě dnes potkám, a také že ano. Vyrazila jsem za ním a zeptala jsem se ho, jestli ví, že se bude zvedat minimální mzda – tedy začala jsem otázkami, jaké jsem plánovala použít tak jako tak. Jenže Tony se začal vykrucovat. Jak ten se vykrucoval! Jako přerostlý červ hozený do hrnce s vodou, která se už několik minut ohřívá na mírném plameni. Takového Tonyho jsem neznala. Možná proto, že jsem s ním dosud neprobírala peníze.

Když jsem z něho konečně vymámila odpověď na otázku, kolik peněz nám plánuje přidat, voda se už začínala vařit a červ se nadouval, bobtnal, vsázeje své poslední naděje do zběsilého úprku. A já mělla dost. Po tomto vyčerpávajícím slovním boji jsem se dozvěděla, že nám hodlá srovnat mzdu na minimální, čili přidat několik blíže nespecifikovaných pencí v závislosti na tom, kolik zrovna v tuto chvíli činí 9,něco.

„Alan mi nabízí 12 liber.“

Moje slova Tonyho zastavila v počínajícím útěku. Otočil se na mě s udiveným výrazem červa, který při úniku z horkého hrnce spadl přímo na rozpálenou plotnu, kde se začal škvařit na popel. Ještě nikdy jsem neviděla, že by Tonyho něco zarazilo, ale tohle nebyl obyčejný výraz. Byl to jeden z těch výrazů, o nichž se píše v knihách nebo které vidíte ve filmu, ale v realitě se s nimi setkáte jen málokdy.

„K Alanovi nechoď, nemá žádné trasy,“ odpověděl poté, co se ujistil, že se tu bavíme o platu za řízení dodávky.

„Nabízí mi vlastní dodávku a stabilní trasy.“

V kuchyni to zavonělo spáleným červem. Tonymu došly argumenty. Pohlédl na mě prost výmluv a očekávání, pohlédl na mě očima smolaře v pokeru, který viděl do karet svého soupeře. Ani tento druh pohledu se často nevidí. Řekl mi jen, abych zůstala.

Odpověděla jsem, že pokud mi nabídne 12 liber na hodinu, neodejdu. Tony odešel s tím, že si to rozmyslí.

V tomto momentě se hlavním záporákem stává nejspíš sám vypravěč. Žena, kterou si Tony hýčkal a v mnohém jí nadržoval, ačkoli si to sama mnohdy neuvědomovala, mu vrazila do zad dýku. „Zaplať!“ křičela. „Přidej mi, nebo mě ztratíš.“

Nebo se snad zachovala správně? Má to být příběh o ženě, která vyměnila své pohodlí za stres ve snaze jít za svým snem a vydělat více peněz pro své plány do budoucna? O ženě, která využila nabízené příležitosti, a přestože jí nedělá dobře ubližovat ostatním, byla by hloupá, kdyby zůstala u člověka, který jí odmítá zaplatit více než minimální mzdu?

Odpověď je na každém z vás. Já jen vím, že se tato žena snaží přijít na to, kde vězí hranice mezi myšlením na sebe a sobectvím.

Rozhodnutí

Domnívala jsem se, že bude Tony buď zdržovat, nebo mi nabídne něco málo přes minimální mzdu, například 10,50 na hodinu, což bych nepřijala. Protože i kdyby mi nabídl stejný plat jako Alan, pracovat pro Alana by stále bylo z hlediska benefitů výhodnější.

V pátek mi od něho ale přišla zpráva, v níž mi pouze sdělil, že mi nemůže nabídnout 12 za hodinu. Prý bude rád, když zůstanu, ale pokud bych chtěla odejít, potřebuje 2 týdenní výpovědní dobu. Ze snahy odejít v dobrém jsem mu odepsala, že mu dám tři týdny, aby za mě našel náhradu, za což mi poděkoval.

Ve zprávách působil vyrovnaně. Naživo jsem ho zatím nepotkala, ale doufám, že se mi podařilo odejít, jak jsem si představovala – v klidu a míru. Jestli jsem se rozhodla správně, ukáže teprve čas. Dovolím si zde ale parafrázovat Zaklínače: Neměla bych litovat žádného rozhodnutí, pouze nicnedělání. Protože život je série voleb, a pokud setrváme na místě ze strachu se rozhodnout, může to znamenat, že nežijeme.

Tohle měl být článek. Ne povídka.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.