Vše se ukáže až časem a zkušenost je nepřenositelná. Tyto fráze jsem slýchávala už na základní škole a myslela jsem si, že jim rozumím, ovšem opak byl pravdou. V tomto článku, který budu průběžně aktualizovat, sepíšu každou jednotlivou věc, kterou bych s dnešními zkušenostmi, názory apod. udělala jinak než v minulosti. Záměrně tyto věci nenazývám chybami, protože to byly cenné zkušenosti, které mě posunuly dál. Takže hurá na první bod!
Škola
Které čtrnáctileté dítě má jasnou představu o své budoucnosti? Já tedy neměla. Moje dětské představy typu chci být voják, policista nebo tajný agent, vystřídalo v pubertě přesvědčení, že nechci pracovat vůbec. Když jsem viděla své rodiče, jak se utahaní vrací z práce a rychle něco udělají, aby mohli jít spát a další den opět brzy vstali do práce, získala jsem k tomuto stylu života absolutní odpor – který se mě, ačkoli v trochu omezené podobě, drží dodnes.
Co se týče zájmů, bavilo mě psát, chodit do přírody, natáčet videa a sledovat filmy. Logicky uvažujícímu člověku by z toho vyplynulo, že jsem se měla zhlédnout v kreativně laděných oborech, ovšem já se styděla ukazovat výsledky své práce a nesnášela jsem, když mi někdo zadal, co mám psát. Takže jsem si zvolila střední školu podle obtížnosti a vystudovala SOŠ sociální v Hořicích. Protože mi můj postoj k práci zůstal i po maturitě, šla jsem do výchozího bodu většiny studentů této školy, na Univerzitu v Hradci Králové, kde jsem vystudovala obor Sociální patologie a prevence. Obor, který vás opravňuje dělat téměř všechno sociální, takže vylezete jako Brouk Pytlík – práce všeho druhu.
Na střední a vysoké škole jsem, ani nevím proč, získala přesvědčení, že budu pracovat s Romy a zasadím se o snížení jejich diskriminace. Dokonce jsem se přihlásila na terénní výzkum Pardubické univerzity, kde studenti vyráželi do Romských osad na Slovensku. „Bohužel“ byl tento výzkum kvůli mizivé účasti zastaven. Ehm. A na konci SŠ jsem jezdila dobrovolničit do Liberce, kde jsme organizovali akce převážně pro Romské děti z vyloučených lokalit.
Neříkám, holky byly milé, ale brzy jsem tento zájem ztratila a uvědomila jsem si, že do té školy chodím jen proto, abych oddálila práci. Že v tomhle oboru prostě nechci pracovat. A co jsem udělala? Vyrazila studovat japonštinu, protože jsem se v té době zamilovala do anime! Ne, mělo to i jiný důvod: doufala jsem v práci z domova jako překladatelka, což byla jakási alternativa, která mě úplně nebolela. Jakmile jsem ale zjistila, jak se to s překládáním japonských textů má, odešla jsem ze školy a vyrazila do Anglie – co? Přece pracovat! Logiku nehledejte.
Je škoda, že jsem neposlouchala rodiče nebo učitele, kteří mi říkali, ať se učím obor, se kterým se uplatním na trhu. Učitě viděla, že co dělám, je obrovská blbost, tak jako to vidím teď já. Závidím jim jejich trpělivost a pokoru. Já bych sama sebe přizabila.
Na jakou školu bych se tedy přihlásila? Zatímco dřív jsem nevěděla a rozhodovala se jen podle jednoduchosti oboru, nyní bych měla problém vybrat si ten, který mě zajímá nejvíc. Vložila bych víc energie do přípravy na přijímačky na psychologii, abych se stala terapeutkou a mohla si v budoucnu zřídit malou soukromou ordinaci? Nebo bych naopak zatnula zuby a překonala odpor z matiky, abych mohla začít studovat architekturu, která mě (v souvislosti s naším domem) strašně zaujala? Ale klidně můžeme opustit akademickou půdu, přemýšlela bych i nad učňovskými obory. Automechanika, zámečnictví, design zahrad, umělecké sklářství a kovářství… Všechny tyhle obory jsou mi už nějakou dobu sympatické.
Moc bych si přála, aby můj bratr, ne, aby všichni, kteří se rozhodují, na jakou školu půjdou, vzali v potaz nejen svoje záliby, ale i kvality, a nerozhodovali se podle jednoduchosti, blízkosti dané školy od domova (nebo vzdálenosti), anebo podle toho, do jaké školy nastupuje kamarád. Škola z velké části určuje zbytek vašeho života. Když si to pokazíte jejím výběrem, budete se s tím muset v budoucnu smířit, nebo chybu napravit rekvalifikací. Není lepší rozhodnout se dobře už v prvním kole? Ale já vím, zkušenost je nepřenositelná.
Kamion
Jít do autoškoly v Anglii a chvíli pracovat jako řidič kamionu byla zajisté skvělá zkušenost, díky níž jsem se o sobě dozvěděla spoustu nového, ale kdybych věděla, jak že z té práce po necelém roce odejdu a vrátím se na dodávku, tuhle slepou uličku bych si ušetřila. Stála mě hodně zbytečných výdajů, které nenahradila ani vyšší výplata. Ale kdo ví, třeba se mi řidičák na kamion bude někdy v budoucnu hodit a ještě budu za tento nápad vděčná…
Myslím ale, že hlavní důvod, proč mi tahle cesta nevyšla, tkvěl v motivaci. Dlouho jsem se nedokázala rozhodnout, jestli do autoškoly jít, nebo ne, což už samo o sobě o něčem svědčí. Důvod, který váhy nakonec převážil na stranu ANO, zněl směšně: dokážu (sobě, ostatním), že to zvládnu. A přijít kvůli tomuhle důvodu o sto padesát tisíc, abych následně fyzicky a psychicky trpěla ve stresující práci a nechala se zneužívat od mých kolegů… To je hloupé.
Pes
Kdybych věděla dříve, co vím nyní, chovala bych se lépe k našim psům. Neustále jsme doma nějakého měli. Když jsem byla malá, pamatuji si na jezevčici Bobinu, potom jsem kolem desátého roku dostala vysněného psa k narozeninám, Kavalíra King Charles Španěla jménem Dan. Toho jsem už musela venčit, koneckonců byl můj, ale dlouho mi to nevydrželo a chodila jsem s ním jen na krátké procházky z nutnosti, pospíchala při při tom, necvičila ho… A když Dan umřel, pořídili jsme si fenku Elis (Jack Russel Teriér). Bohužel jsme nevěděli, že si pro ni jedeme do množírny. Původně jsme chtěli psa, ten byl ovšem zraněný jako všechna ostatní štěňata s výjimkou plaché Elis – z množírny si odnesla trauma a my s tím nedokázali/nechtěli/nenapadlo nás pracovat. Naučila jsem ji jen „přines“ a „ke mně“, ale ani to nezvládá na výbornou. Je tvdohlavá, což ostatně patří k jejímu plemeni.
S Elis chodíme na procházky a doma si ji pak nikdo příliš nevšímá. Nikdy jsem si nemyslela, že je na tom něco špatně, protože v našem okolí nemáme žádného správného pejskaře. Ti, kteří mají psi, se k nim chovají stejně, nebo ještě hůř než my. Je to smutné.
Když teď jezdím do Čech, věnuji se jí a cvičíme spolu, teď k Vánocům jsem jí koupila clicker a kvalitní pamlsky, ale víte, co. Nejsem tam často a nikdo jiný se jí věnovat nechce, nebo nemají čas. Vím, že tyhle moje pokusy napravit svoje chování jí vůbec nepomáhají, ale říkám si, že jí to ani neuškodí. Pomůže mi to ale získat nějaké zkušenosti s tréninkem do budoucna.
Přála bych si, abych se mnohem dříve dostala k YouTube kanálu Se psy podle Veroniky, která mi v tomto ohledu otevřela oči. I když minulost nezměním, chci se ze svých chyb poučit a psovi, kterého si v budoucnu určitě pořídím, plánuji věnovat mnohem více času a pozornosti. Proto si ho také nebudu pořizovat hned po návratu do Čech.
