Každý rok koncem listopadu se práce v Hillarys mění, protože kolem Vánoc je fabrika na cca 14 dní uzavřená. Musíme tedy rozvézt žaluzie z oněch 14 dní dopředu. Každý dostaneme individuální plán, kde je rozepsáno, jakou trasu děláme v ten který den, a kdy máme mít „volno“. Tato volna však nejsou garantována – pokud v den mého volna někdo, kdo pracuje, nezvládne naložit vše, co má, musím zbytek odvézt já.
Oproti předloňské zimě mě příjemně překvapilo, že až na jediný den mi nechali moje trasy, které dělám běžně. Nemusím tedy při tom všem ještě plánovat novou trasu. Pouze předposlední den mi dali Pátek 53, ale něco mi to číslo říká. Možná jsem to už někdy jela. Uvidíme. Každopádně mám poměrně málo volna oproti dřívějšku.
Už mám za sebou první den plánu – sobotu, která logicky následovala po mém běžném pátku, kdy jezdím ostrov Wight. Je to moje nejdelší trasa zabírající 14 hodin bez nakládání. Tentokrát jsem těch 14 hodin opravdu ujela, nedávala jsem si pauzu jako obyčejně, protože byly zácpy. A pak jsem ve skladu objevila, kolik klecí musím naložit na sobotu, kdy jedu pondělní trasu… Pondělní trasa je nejhorší, nemám ji ráda. Skládá se z 12 vykládek, téměř pokaždé mám dodávku naplněnou k prasknutí a cesta mi trvá cca 12 hodin. Takže jsem přijela z ostrova, naložila, na sobotu, uvařila, najedla se, vykoupala a šla spát, abych o půl třetí ráno vstala. Paráda. Páteční a pondělní trasa za sebou = nejhorší kombinace EVER. Zvlášť když jsem si tu podělenou pondělní trasu o hodinu a půl prodloužila, protože jsem debil a ztratila jsem klíč ke garáži. Netuším, jak se to mohlo stát, ale kdo jiný by to ztratil než já? Řešila jsem to hodinu a pak ještě půl hodiny čekala na klíč. Já si to ale dovedu zkomplikovat. A do toho ještě střídavě chcalo a sněžilo, přes Anglii se zrovna přehnala nějaká bouře. Byla kosa jak v psinci, přestože byly asi 3 stupně, ale foukal ledový vítr. Od druhé vykládky jsem měla promočenou bundu a mokrou ponožku v nepromokavé botě. Bezva den.
Ostatní dny – tedy úterý, středu a čtvrtek naštěstí jezdím po samoskladech – self storeges. V ČR to není moc populární, ale v Anglii je takový sklad v každém menším městě. Až na čtvrtek, kdy jezdím v centrálním Londýně a mám plnou dodávku okenic, jsou to odpočinkové dny. Žádný stres.
Ta Londýnská trasa mě ale štve i z jiného důvodu – zákazníci si tam neumí udělat pořádek v úložných boxech. Potom vyvstává otázka, jak do takového prostoru narvu padesát okenic.
Řešila jsem to v kanceláři, ale kdybyste tam posadili usměvavého přikyvovacího klauna, nepoznala bych rozdíl. V Hillarys má řidič na výběr ze dvou možností: vyštěkat si to, nebo si poradit sám.
Neštěkám, ani nekoušu. Jsem debilně hodná a občas mě to štve. Ale kde vězí ta správná hranice mezi tím být hodná a nenechat si srát na hlavu? Zatím jsem na to nepřišla.
Každopádně jsem ráda, že se v mých trasách pondělí s pátkem už nikdy nepotkají.
