Autoškola v Anglii

Tak si zase jednou trochu zavzpomínáme na minulost, a to hned na mou největší Anglickou výzvu. Autoškola byla výzvou ve výzvě – zaprvé v cizí zemi, a ještě ke všemu na kamion. Nutno podotknout, že moje interakce s Angličany se do té doby pohybovala někde v rozmezí mezi „Hello. / You right?“ a „I have shutters for you. Where can I leave them?“ Aneb čistě pracovní konverzace a ani o maličko víc. Paradoxně jsem si na jazykové potíže při přemýšlení o autoškole vůbec nevzpomněla a řešila jiné, například: Budu mu muset zavolat. Zvládnu řídit tak velký náklaďák? Neměla bych radši dělat autoškolu v Čechách, když je tady tak drahá?

Ano, byla drahá, a to jsem našla nejlevnějšího učitele v okolí. Abych mohla usednout za volant kamionu, musela jsem udělat autoškolu hned dvakrát. Nejdříve na náklaďák (C/Class 2) a potom na přívěs o hmotnosti víc než 750 kg (to je to E, co z C udělá C+E, v Anglii Class 1). Dohromady mě autoškola vyšla na 2 200 liber (66 000 Kč) oba kurzy se vším, ale každý kurz trvá týden, takže k tomu musíme připočíst ztracený výdělek cca. 1 100 liber (33 000 Kč). V ČR bych sice za autoškolu možná 20 000 Kč ušetřila, ale z důvodu změny řidičáku zpět na český, čekání na zapsání a změny zpět na anglický by mi ztracený výdělek tenhle rozdíl vymazal, ba převýšil.

A tak jsem zůstala v Anglii a zavolala na číslo učitele jménem Neil Codd. Měl dvůr asi 15 minut cesty od našeho domu, takže byl čistokrevný občan Nottinghamu a já prosila všechny bohy, ať prosím nemá ten šílený Nottinghamský přízvuk, kterému není rozumět!

Jistěže ho měl. Hold jsem ateista a všichni bohové mě nenávidí. Nakonec jsme se spolu ale nějak domluvili a obdržela jsem pozvání na ukázkovou jízdu, abych zjistila, jestli je náklaďák pro mě a neplatila zbytečně. To mi přišlo fajn.

Hned dalšího dne mě Kamil odvezl k Neilovi na dvůr autoškoly, kde na mě spustil svou hatmatilkou, z níž jsem vydolovala jen každé druhé slovo. Nasedla jsem do obrovského náklaďáku – když jsem je míjela dodávkou, vypadaly poloviční – a nechala se odvézt na odpočívadlo u frekventované silnice, kde jsem si měla sednout na sedadlo řidiče a zkusit si jet. Říkala jsem si, že si asi vyzkouším trochu se posunout na tom odpočívadle, jenže on po mně chtěl, abych jela na tu silnici! Jeho Scania byla poloautomatická, takže měla spojku narozdíl od Kamilova Renaulta, na kterém mě učil. Neil mi to vysvětloval, ale já nechápala, kdy mám tu spojku použít a kdy ne, a teď mě to najednou vyplivlo na silnici plné aut. Připadalo mi, jako bych řídila výletní loď, takže jsem nedokázala pochopit, jak je možné, že neslisuju všechna auta v protisměru. Přitom kamion by byl dvojnásobný… Zároveň to ale bylo jako obrovské WOW, já jezdím náklaďákem, a hned jsem chtěla víc.

Zkušební jízda brzy skončila, koneckonců jsem na silnici ještě být nesměla, a Neil se mě zeptal, jestli se mi to líbí. V duchu jsem mu odpověděla, že kdybych mu rozuměla, líbilo by se mi to ještě víc. Nakonec jsem mu řekla svou adresu a za pár dní mi přišel informační leták. Bylo v něm všechno, co musím udělat, než budu moct začtít jezdit.

Napřed bylo potřeba vyplnit formulář od DVLA (dopravní úřad), jednalo se o žádost na zapsání provizorní licence. V Anglii tuhle provizorní licenci musíte mít, abyste mohli řídit vozidlo autoškoly. V případě motorky je to trochu jiné, jak jsem se nedávno dozvěděla, a s provizorním řidičákem můžete celé dva roky řídit motorku bez autoškoly. A když se vám ani potom nechce dělat zkoušky, stačí si za 90 liber udělat internetový kurz a můžete řídit další 2 roky. Tohle mi ale říkal Tomáš, nemám s tím vlastní zkušenost.

S touto žádostí jsem zároveň musela poslat svůj řidičák, ovšem mohla jsem řídit i bez něho, stačilo by v případě kontroly doložit, kde je.

Dále následovala lékařská prohlídka, kde jsem musela udělat jednoduché pohyby, prokázat dobrý zrak (můžete mít brýle, ale ne mnoho dioptrií), a doktor se mě ptal na klasické otázky, jako které léky beru, zda netrpím cukrovokou apod. Tuhle prohlídku jsem si musela zaplatit a stála mě asi 50 liber. Některé kliniky je ale nabízejí i za víc než stovku, což je šílené.

Potom mi přišel řidičák a já se zděsila, protože na něm nebyla žádná změna. Čekala jsem, že tam ta provizorní kategorie bude zapsaná, ale nestalo se tak. Naštěstí jsem ji objevila na internetu, když zadáte do Googlu něco jako „check my licence“. Pořád ještě jsem ale za volant nesměla. Bylo třeba naučit se hromadu otázek a udělat testy. Mohla jsem se učit z veřejných zdrojů zdarma, ale já nechtěla riskovat, a tak jsem si koupila online kurz přímo od DVLA za 60 liber. Bylo tam asi 600 otázek a nebylo to takové, že jedna je úplná blbost, druhá trochu menší blbost a třetí pravda. Každá otázka obsahovala čtyři odpovědi a všechny mi dávaly logiku. K sadě otázek jsem ale získala i teorii, kterou jsem si přečetla a pak jsem věděla víc.

Testy na kamion, a možná i na osobák, se skládají z několika částí, z nichž každou děláte zvlášť. Jsou to:

  1. Obyčejná teorie, jakou známe z českých autoškol. V tomto případě oněch 600 otázek, které mi nabízel online kurz. V případě náklaďáku zde byly i otázky týkající se hodin řízení a odpočinku a specifické otázky typu co se stane s nákladem visícího masa, pokud s ním prudce zatočíte.
  2. Test reakce na nenadálé situace. Ten mě bavil. Měla jsem ho ve svém online kurzu a skládal se z mnoha interaktivních videí. Všechna byla točena z pohledu z kabiny, takže jste viděli, co řidič, a tato videa byla dvou typů: buď jste museli kliknutím co nejrychleji zareagovat na nebezpečí a podle rychlosti vaší reakce jste obdrželi stanovený počet bodů. Mělo to ale své mouchy, protože někdy jsem na podnět zareagovala ještě rychleji, než očekávali, takže jsem získala nulu. Anebo tam těch nebezpečí bylo tolik, že jsem netušila, jaké mají na mysli, klikala jako divá a za přílišné klikání získala další nulu. Druhý typ videí nebyl klikací, nýbrž se v jednom momentě zastavilo a objevila se otázka. Někdy byla jednoduchá, například jsem se nalézala v druhém pruhu na dálnici a ptali se mě, jestli se mám vrátit do prvního. Odpověď zněla ne, protože jsem ve videu viděla značku, že se bude brzy na dálnici připojovat silnice, takže bych v prvním pruhu překážela připojujícím se vozům. Logické. Jenže potom se jiné video zastavilo v momentě, kde nebylo vůbec nic, a dostala jsem otázku, jaké nebezpečí zde hrozí. Neměla jsem tušení. Byli to popeláři a měla jsem si to uvědomit díky připraveným popelnicím.
  3. Případové studie. To byla teorie v praxi. Dostala jsem příběh, k němuž se vázaly vždy čtyři otázky. Většinou se týkaly bezpečnosti nákladu, počítání hodin nebo správného postupu při vykládání a tenhle test jako jediný nebyl součástí mého online kurzu, protože obsahoval stejnou teorii jako teoretické otázky.

Studovala jsem asi měsíc, než jsem vyrazila na první test, který jsem si zabookovala online. Byla to teorie. Dělala jsem ji v Nottinghamu a člověk na recepci se mě ptal, jestli chci řídit sanitku. Ta má hmotnost něco málo přes 3,5 tuny.

Spolu se mnou se na test přihlásili většinou mladí lidé před autoškolou na béčko. Vzali nás do místnosti, každého posadili k jednomu počítači se sluchátky, a mučení mohlo začít.

Že můj online kurz neobsahuje všechny otázky, jsem tušila. Nečekala jsem ale, že z celých 60 otázek v testu budu znát jen deset. Právě proto, aby se tohle nestalo, jsem si přece koupila online kurz přímo od DVLA! Tak kde vězí chyba? Tomáš mi potom říkal, že když se učil na auto, stáhl si zdarma aplikaci do mobilu s 2000 otázek. Na auto! Zdarma! 2000 otázek! Já dala 60 liber za blbých 600 otázek na náklaďák. Myslela jsem si, jaký to nebyl chytrý tah, ale ve výsledku jsem uměla 30 %, a ještě jsem prodělala. Nutno podotknout, hranice úspěšnosti se u každého testu různila, ale pohybovala se mezi 70 – 80 procenty.

Zbytek jsem tedy musela odhadnout na základě teorie, kterou jsem se učila, ale ani tam nebylo všechno! Když jsem například o několik dní později dělala test případových studií, objevily se tam hodiny v případě dvoučlenné posádky. Nikdy jsem se neučila o dvoučlenné posádce, a to jsem přečetla veškerou teorii, která v tom online kurzu byla. Nikdy nekupovat testy od DVLA!

Všechny testy jsem nakonec dala, ačkoli ty případové studie na hranici úspěšnosti. Nejlépe se mi samozřejmě dařilo ve videích, kde jsem dokonce pokořila hranici úspěšnosti zkoušek pro učitele autoškoly :D.

Poté jsem zavolala Neilovi, že mám všechno hotové a můžeme se domluvit na jízdách. Začala jsem hned následující týden a bylo to šílené. První tři dny jsem si připadala jako naprostý idiot a amatér, abych čtvrtý den začala získávat jistotu, pátý den mě zase zjebal a v pondělí se konaly zkoušky. Takže asi tak.

Nevím, jak to probíhá u jiných učitelů, ale Neil byl na můj vkus strašně uřvaný a přísný. Než jsem šla do autoškoly na béčko, máma mi říkala, ať nechodím k jednomu učiteli, protože řve, ale já tam šla a bylo to v pohodě. Řvoucího učitele jsem si představovala asi tak, jak vypadal Neil. Opravdu na mě křičel, mnohdy to bylo až ponižující přesto, nebo možná právě proto, že jsem mu nerozuměla. Nejhorší bylo, že mi udílel příkazy, co mám dělat nebo jak jet a nerozuměla jsem mu. Doteď netuším, co znamená steady. Tedy, tak trochu cítím, že to není dupni na plyn, ale význam tohohle slova jsem si nikdy nehledala. A takových bylo hafo. Zjistila jsem, co znamenají, až když jsem svoje představy o jejich významu konfrontovala s realitou a křičícím instruktorem.

Příliš se mi nedařilo. Měla jsem problémy s nadjížděním, kolikrát jsem na kruhovém objezdu sejmula obrubník – i když teď nechápu proč. Dělalo mi problém předjet cyklistu, protože mi připadalo, že zaplňuji celou silnici. Nedokázala jsem se bez problémů rozjet do kopce, protože jeho stará Scania neměla podržení v kopci, a jakmile jsem pustila brzdu, couvala.

Není se čemu divit, že autoškolou na náklaďák průměrně neprochází až 60 % uchazečů. Je to škola ohněm. Žádné velké silnice. Jezdila jsem po místech, kde bych se necítila dobře ani s dodávkou. Nejlépe v plném provozu. Nejhorší zážitek pro mě dodnes je úzká rušná křižovatka v centru malého města, která je do kopce. Samozřejmě mi padla červená a za mnou vězela asi kilometrová kolona na zadek se mi lepících aut. Nechápu, jak to udělali, že jsem je při svých pokusech o rozjezd nenabrala.

Jediné, co mi šlo, bylo couvání. Měla jsem s ním pouze jeden problém. Trénovali pouze takové couvání, které se zkoušelo při závěrečných zkouškách. Vypadalo asi takhle: jet asi sto metrů rovně, co nejblíž kuželu po levé straně – zastavit přesně na čáře – zcouvat kolem kuželu, který jsem předtím měla vlevo, tak, aby byl po pravé straně, a nepovalit ho – zacouvat natěsno k barikádě (což bylo díky parkovací kameře snadné).

Ta moje potíž vězela v těsném přejetí kolem kuželu vlevo. Jak jsem řekla, měla jsem pocit, že zaplňuji celý prostor. Po spoustě neúspěšných pokusů, kdy jsem byla příliš daleko nebo jsem kužel přejela, a spoustě řvaní ze strany Neila, jsem si našla na čelním skle místo, díky němuž jsem znala přesnou polohu levé strany náklaďáku. Respektive levé kolo přejede přesně tam, kde se nalézá ono magické místo na čelním skle. S touto pomůckou bylo couvání hračka.

Poté nastal den D, ono hrůzostrašné pondělí, kdy jsem s Neilem jela do testovacího centra a samozřejmě mě zjebal – aneb ta nejlepší motivace pro vystresovaného studenta v den zkoušky. Hned jsem se cítila lépe. Součástí testovacího centra je obrovský dvůr, kde probíhají zkoušky v couvání, a kancelář. Vešli jsme dovnitř a čekali, než na mě přijde řada. Já tam byla samozřejmě jediná holka, protože zde zkoušeli jen náklaďáky a kamiony. Po chvíli strávené na záchodě (samozřejmě před zrcadlem s líčidly) jsem přišla na řadu a jako zkoušejícího jsem vyfasovala Pákistánce. Bezva, pomyslela jsem si, jediná ženská na zkoušce a jdu k člověku, v jehož rodné zemi ženy neřídí ani osobák.

Samotná zkouška se člení do několika bodů. Napřed se vás zkoušející zeptá na takové zahřívací otázky, aby zjistil, zda nejste úplně blbí. V mém případě chtěl rozcvítit světla náklaďáku, ukázat, kde se zapínají stěrače, správné nastupování a vystupování a pak mě překvapil nejtěžší otázkou všech dob: Co udělám, když se od vozidla musím vzdálit?

Co asi? Zamknu ho. Jenže on to chtěl předvést! A to neznáte Vendy, experta v analogovém světě! V době, kdy se auta zavírala manuálně, jsem ještě nosila plínky, jenže bohužel ze stejné doby pocházel i Neilův náklaďák. Takže jsem se nehorázně ztrapnila dvěma neúspěšnými pokusy zamknout kabinu ručně. Jo, inteligence hadr. Myslela jsem, že mě Pákistánec vyhodí, ale přešli jsme dál.

Další sada otázek už byla složitější. Skládaly se z 5 oblastí. Už si je přesně nepamatuju, ale jednou rozhodně byla kontrola vozidla před vyjetím. Tu jsem zmrvila, protože mi Neil řekl, že s sebou můžu mít papír, na kterém je všechno napsané, a jenom musím ty věci přečíst a předvést, ale nebyla to pravda. Pak tam byly sektory bezpečnost při práci, kontrola migrantů a drog a pak ještě něco, co si nepamatuju. Ke každému sektoru patřilo asi 7 otázek, které jsem si předtím připravila.

Čeho jsem se ale bála nejvíc, byla bezpečnost nákladu. Zde zkoušený musí na takové malé kovové kontrukci předvést, jak ji zabezpečí a čím, a to podle toho, jaký náklad mu zkoušející řekne, že zabezpečuje. Například pakliže se jedná o cokoli železného, musíte použít řetěz, který se utahuje takovým speciálním přístrojem. Neil mě učil zabezpečit všechny typy nákladů, a to celou půlhodinu, a ještě hned druhý den výuky. Pátý den už jsem si samozřejmě nic nepamatovala, takže jsem se před zkouškou podívala na videa, jenže to není ono. Zabezpečení nákladu bylo a je mým kamenem úrazu.

A víte co? Pákistánec to vynechal! Náklad přece zvládne zajistit každý debil, zvlášť potom naděje logistického průmyslu, která zamkne kabinu už na třetí pokus! Rovnou jsme se vrhli na couvání a já začala mít svého snědého spolujezdce ráda. Couvání jsem zvládla na výbornou, ale hned po mně další řidič sebral kužel. Hold si nenašel místo na čelním skle. Na politování ale nezbyl čas, vyjeli jsme do ulic.

Krátká vložka: Tomáš mi říkal, že si během autoškoly na B se zkoušejícím tak dobře pokecal, že když oba zjistili, že jede na třicítce čtyřicet, jen mu řekl, ať zpomalí. Z toho plyne – bav se s ním, snáze ti pak odpustí chyby. No jistě. Já, která v autoškole na auto nesnesla, když si instruktor s někým telefonoval, nebo bylo zapnuté rádio, budu v náklaďáku mluvit anglicky. Jsem už přece profík.

Neplánovala jsem to dělat, jenže jak jsem řekla, instruktor se mi zalíbil, a tak když sám začal, odpověděla jsem mu rozvitou větou. Tato rozvitá věta mě však stála tolik soustředění, že jsem tak nějak zapomněla, kam mám jet, a místo abych se zařadila ro pruhu, co vedl rovně, zůstala jsem v odbočovacím. Dobrá zpráva: Tomáš měl pravdu, zkoušející mi to odpustil. Špatná zpráva: místo na rychlostní silnici jsem vjela do centra vesnice, ve které jsem nikdy nebyla, a dorazila ke kruhovému objezdu tvaru hrušky. Jako vážně? Od čeho se to tedy jmenuje kruhový objezd, když to má tvar hrušky? Samozřejmě jsem sebrala obrubník. Ale jenom trochu, řekl Pákistánec. Nejspíš mu mě bylo líto.

Z množství chyb, které jsem již stačila udělat, jsem byla vystresovaná jako kluk z písničky Pijeme kolu, ale říkala jsem si, že to prostě dám, jenm nesmím panikařit. A opravdu, zbytek zkoušky již proběhl v pořádku. Vrátili jsme se na dvůr, kde jsem obdržela certifikát. Udělala jsem 7 chyb z patnácti možných a ze skupiny šesti lidí jsem byla jediná, kdo ten den prošel. Hold měli smůlu na zkoušejícího.

Do plánu dodělat si řidičák na kamion hned po náklaďáku mi vstoupil covid, takže jsem čekala několik měsíců tvrdého lockdownu i dovolené v Čechách. Vše probíhalo stejně, akorát jsem už nemusela procházet tolika testy. Jediné, co zůstalo, byly otázky pro blbce před jízdami, kde se mě tentokrát zkoušející raději neptal, jak zamykat kabinu. Byl to totiž znovu onen Pákistánec, který si mě pamatoval.

Kamion byl obecně jiný. Nebyla jsem tolik vystresovaná z Neila, protože jsem ho už znala, ani ze zkoušek, neboť jsem věděla, jak probíhají. Nyní mě stresovalo couvání. Začalo to nešikovně. První den autoškoly jsem si totiž zvolila v den návratu z Čech do Anglie, přesněji hned poté, co přijedu. Bohužel jsem neletěla letadlem a bohužel se moje auto na začátku Německa rozbilo, já strávila několik hodin na pumpě s amatérským mechanikem a následně se po jeho konstatování, že mám raději zavolat servis, vypravila pomalou rychlostí na trajekt. Kvůli ztracenému času jsem nemohla zastavit, na trajektu jsem neusnula (a ještě zjistila, že musím do karantény) a zcela deprimovaná se doploužila přímo na Neilův dvůr, kde mě hodil do obrovského 17 metrového monstra a řekl, ať ho řídím.

Tohle je Kamilovo o něco menší monstrum.

Ani nevím, jak jsem dojela na letiště, kde mě učil couvat, jenže se mi nedařilo a strašně na mě řval, až mě dohnal k slzám. Protože jsem byla spánkově deprimovaná, samozřejmě! On si to ale vyložil jinak a já ho ještě musela ujišťovat, že on za to přece nemůže, vždyť je hrozně milý…

Couvání bylo jediným kamenem úrazu, na který jsem na kamionu narazila. Nešlo ani tolik o to, že bych nebyla schopná pochopit princip, ono totiž vůbec nebylo cílem, abych něco pochopila! Každý den jsme trénovali stejnou dráhu, totožnou jako u náklaďáku, která se následně zkoušela při testech. Neilovi šlo pouze o to, abych se naučila tohle jedno konkrétní zacouvání, ne couvat obecně. Trénink spočíval v tom, že mi stál pod oknem a každou vteřinu říkal, jak mám točit volantem. „Doprava. Ještě doprava. Pořád doprava. Pomalu rovnat. Znovu mírně doprava. Na tomhle místě prudce doleva.“ A mým úkolem zřejmě bylo vštípit si tyhle jeho příkazy, abych je pak u zkoušky perfektně zopakovala. Jakékoli moje pokusy o porozumění, jak couvání funguje, se setkaly s neúspěchem. „Nebudeš si to zkoušet, zatoč doleva!“

Byla jsem z toho zoufalá. Co to má za smysl? I kdybych se naučila tohle jedno cvičení, ve skutečném životě budu nepoužitelná…

Samozřejmě. Cvičení jsem se naučila. Dokonce jsem získala dojem, že tomu už rozumím. Zkouškou jsem prošla s ještě lepším výsledkem než posledně – 3 chyby z 15. Opět jsem byla jediná, která ten den prošla.

Ale když mě Kamil vzal s sebou do práce, myslíte, že jsem byla schopná zacouvat na rampu? Trvalo mi asi měsíc každodenního couvání, než jsem získala jistotu. Nejde totiž pouze o to, že točíte volantem a zadek vám jde na opačnou stranu než auto, nýbrž zejména o odhad, jak si správně nadjet. A to mi Neil vysvětlil slovy: „Doprava, pořád doprava, a až budeš mít kolo na čáře, prudce doleva.“ Takže asi tak.

Autoškola v Anglii je jedna z největších zkušeností, které jsem tu získala, a poskytla mi spoustu podnětů k zamyšlení, jak vyučovat žáky ve vlastní autoškole. Vlastně se už nedivím, proč tolik lidí neprojde zkouškami.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *