Čekala jsem, že to bude horší. Z ČR se mi vůbec nechtělo odjíždět, nejradši bych tam byla zůstala už napořád. Jediné, co mě nutilo odjet, byl dluh vzniklý nákupem pozemku, který z Anglie splatím mnohem dříve, a nárok na settled status, na který mám nárok 5 let od prvního příjezdu. Po tu dobu musím být v UK alespoň 6 měsíců v roce. Nárok mi vzniká 7.12.2023. Ačkoli potřebné peníze do tohoto data vydělám a pak už se sem nechci vracet, pořád je lepší mít nějaký záložní plán, kdyby se věci pokazily a potřebovala bych hodně peněz. Díky settled statusu budu moct být mimo Anglii celých 5 let, aniž bych ztratila nárok se sem vrátit a pracovat tady. Plánuju si ho udržet, a jestli to znamená, že se sem musím na pár měsíců během pěti let vrátit, není to zase takový problém. Tohle tedy byla moje motivace pro odjezd z ČR.
Jak jsem psala dříve, vrátila jsem se na dodávku. Už mám za sebou týden záskoku za člověka na dovolené a příští týden mě čeká poslední záskok. Potom dostanu svoje trasy a svou dodávku a bude to jako dřív. Tedy, ne přesně jako dřív, protože budu mít jiné trasy, ale základ zůstává: nikdo mě nebude obtěžovat telefonáty se změnami, budu si sama organizovat, kdy vyrazím a kdy se vrátím, budu si moct naplánovat každý den, protože trasy se opakují. Každé pondělí pojedu na stejná místa, každé úterý na jiná stejná místa atd. Peníze zůstávají stejné, ale když si člověk trochu pohraje s hodinami a jezdí soboty, každý týden mu na účtu přibude dobrých 600 liber (18 000 Kč).
V rámci šetření a protože už ho nebudu potřebovat, rozhodla jsem se prodat své auto. Dodávkou parkuju před domem, čímž opadá nutnost jezdit do práce. Auto tak celý týden stojí a já za něj platím drahé pojištění. Nemluvě o tom, že má poruchu, kterou tu opraví za 600 liber. Kamilovi se rozpadá jeho Alfa, takže si mým BMW trochu přilepší, já získám na několik měsíců nájem zdarma a každý rok mi opadne pojištění a road tax za zhruba 500 liber. Nemluvě o naftě a výdajích za opravy. Navíc jsme se domluvili, že mě přidá na pojistku, takže pokud auto nebude potřebovat, můžu si s ním někam zajet. Myslím, že to nebude potřeba, protože jezdím nakupovat o víkendech, kdy je Kamil na rybách, takže stejně budu muset jet dodávkou. Ale kdyby náhodou… Do ČR už autem nepojedu, protože je to všestranně nevýhodné. Můžu používat mámy Sandero.
Současný plán do budoucna ovlivňuje domeček. Pakliže budeme moct začít se stavbou příští rok, přijedu do ČR na dlouhou dobu (do 6 měsíců). Musela bych se tím pádem domluvit s Tonym, že práci skončím a pak zase začnu. Neměl by s tím být problém, akorát bych potom zase nějakou dobu dělala záskok, než bych získala svoje nové trasy. S největší pravděpodobností nám ale úřady nedají povolení tak rychle, a tím pádem v létě 2022 neukončím práci a pojedu na dovolenou řekněme na 4 týdny. Na dodávce zůstanu bez přerušení do léta 2023, což mi dá krásných 5-6 měsíců v Anglii, a potom se stavím dodělat zbývající čas v prosinci, kdy zároveň pošlu žádost o settled status a počkám na odpověď. Tímhle způsobem vydělám víc peněz, které se vždycky hodí, takže budu radši, když začneme stavět později. Ráda trávím čas v ČR, ale takhle by to bylo výhodnější.
Každopádně se uvidí. Teď jsem zatím tam, kde jsem – je to trochu krok zpět, ale nejsem masochista, abych se nechala stresovat pro 200 liber týdně navíc. Zdraví a pohoda je přednější.
Je opravdu zajímavé vidět, jak se člověk posouvá. Nemůžu říct, že by mi řízení kamionu k ničemu nebylo, že šlo jen o slepou uličku, protože díky těm obrovským stresům, kterým jsem byla vystavená, jsem se stala odolnější. Dřív jsem se na dodávce stresovala, kdž jsem měla jet někam, kde jsem to neznala – když jsem začínala svoje trasy nebo dělala extra či záskok. Ale teď jsem celý týden jezdila na neznámá místa a vůbec nic to se mnou nedělalo. Polní cesty obehnané živými ploty, o které skoro drhnete zrcátky, a nedej bože, když potkáte auto? Proč by mě to mělo stresovat? Vždyť jsem po takové cestě jela s kamionem! Dřív jsem Kamilovi nevěřila, když mi říkal, že dodávkou se člověk dostane všude, ale je to pravda. A pokud nevím nebo něco nedokážu najít, prostě zastavím a světe za mnou, poser se! Už z toho nepanikařím jako dřív. A možná právě proto jsem všechno našla.
Situace pro srovnání: V minulosti jsem si celou trasu dopředu připravila. Podívala jsem se na každou adresu na Googlu a na Street view a potom jsem si zapsala do poznámek, že je to bílý dům s růžovým plotem. To abych po silnici pak nejezdila pomalu a nehledala čísla, která mnohdy neexistují nebo nejsou vidět. Když se mi stalo, že jsem na Googlu ten dům nenašla, už od té chvíle jsem z toho byla vystresovaná a následující den jsem prostě někde na ulici zastavila a obcházela jednotlivé domy, než jsem konečně našla ten správný. Abych nebrzdila provoz za mnou. Teď jsem měla v adrese číslo domu, které Google vůbec neznal – no tak jsem si vjela do ulice, zařadila jedničku a hledala. No stress. S dodávkou se člověk otočí všude a světe za mnou, poser se.
Tak takhle teď jezdím. Na život v UK jsem si rychle přivykla, dokonce jsem ani nebrečela jako posledně. Uvažovala jsem nad důvody a vyšlo mi to takhle:
- Vidím „světlo na konci tunelu“. Mám fixní datum finálního odjezdu, k němuž se každým dnem přibližuji, a navíc vím, že v nejhorším případě můžu na 6 měsíců odjet.
- Mám cíl. Je těžké motivovat se pouze výdělkem peněz. Potřebuju za něčím jít, tak jako v minulosti za pozemkem/domem/farmou (měnilo se to…). Teď se upínám na založení autoškoly, což by mě mělo jako práce bavit a naplňovat. I kdyby nakonec ne, je to cíl, kterému momentálně věřím a za kterým jdu, tak jako jsem v minulosti věřila farmě, z níž se vyklubal 2000 m2 velký pozemek.
- Nejsem vystresovaná. Mít práci, která člověku vyhovuje, je z hlediska udržitelnosti a štěstí zásadní.
Život v Anglii mě hodně věcem naučil a jistě ještě spoustu naučí. Můžu vypadat jako člověk, který neustále mění plány, ale právě v tom spočívá proces učení. Když jdu za nějakým cílem a věnuji tomu veškerou svou energii, plánuji ho, zjišťuji o něm věci na internetu, bavím se o něm s lidmi. Tohle všechno mě postupem času v plánu buď utvrzuje, nebo naopak mou víru v něj oslabuje. Ze získaných informací mohu postupně zjišťovat, že jsem měla nasazené růžové brýle a skutečnost je trochu jiná, přesně jako jsem to zjistila v případě farmy. Kdybych byla od prvopočátku bohatá, příliš bych nad tím nepřemýšlela a farmu si pořídila, abych ji po několika měsících/letech musela prodat.
Což o to, peníze by se mi vrátily a měla bych na uskutečnění dalšího plánu, takže být bohatá je pořád výhodnější, ale musím pracovat s tím, co mám. Řekněme, že bohatý člověk své sny uskuteční v realitě, zatímco normální člověk je realizuje ve svých představách, zatímco na ně vydělává peníze. No a pokud se ukáže, že je to hloupost, pořád má ty vydělané peníze, které potom směřuje k jinému cíli. Tyhle dva typy lidí by se měli skrze rozdílné cesty setkat se stejným výsledkem – zrealizovat cíl, který je jim nejbližší; žít život, který je bude naplňovat. Oba mají šanci být šťastní.
A o to mi jde. Ať skončím kdekoli, jakkoli, s kýmkoli, chci být šťastná.
