Zpět na dodávku?

V Čechách jsem od konce května. Krásně jsem si odpočala a koupila pozemek, i když ještě není oficiálně můj. O zbytek se už ale starají úřady a vlastník. Za nějakých pět dní to budou přesně tři měsíce, co jsem přijela, a protože jsem všem řekla, že tu budu právě tři měsíce, nastalo nepříjemné hledání práce.

Už od začátku srpna mi tu čas neskutečně utíkal, bylo to jako s druhou částí školních prázdnin. Myslela jsem, že tomu tak nebude, protože nemám žádné fixní datum, kdy se musím vrátit, ale vědomí, že tu budu tři měsíce, úplně stačilo.

Stanovila jsem si den, kdy začnu hledat práci, bylo to tohle pondělí, ale už už předtím se mě zmocnily velká nervozita a stres. Vzpomínala jsem na předchozí práci na kamionu a přestavovala si, jak budu znovu vystresovaná, protože tam budou debilní lidi, a i kdyby ne, stres ve mně vyvolávala spousta dalších věcí:

  1. Nejasný začátek a konec pracovní doby. Ne každá firma to tak má, ale většina ano. Jsem pak vystresovaná už od rána, protože nevím, kdy začnu (většinou to psali před polednem), takže netuším, co stihnu, kdy vařit, co vařit, jestli vůbec vařit oběd a jen se hodně nenasnídat… Zároveň když se začne pozdě, pozdě se skončí, jindy se končí zase brzy, takže má člověk rozkopaný režim.
  2. Volání. Nesnáším telefonování a nevím, proč. Asi že dotyčného nevidím, nemůžu mu číst z tváře a v případě jiného jazyka je jim přes telefon hůř rozumět. Některé dispečinky řidiči volají několikrát za směnu. Mně volali tak jednou dvakrát do týdne, ale vždycky se k telefonátu vázal nějaký problém, nějaká změna, a když člověk neví, kdy mu zavolají, je z toho vystresovaný neustále.
  3. Změny. Tak to v dopravě prostě chodí. Jedete si svou trasu, když vám zavolají, abyste pomohli jinému řidiči, což vám překope plán, který jste si pro ten den vytvořili. To člověka nasere a vystresuje zároveň. Nebo nastane problém s nakládáním, musíte čekat, ale už vám nezbývají hodiny. Nebo dojedete na dvůr v posledních povolených minutách, oddychnete si a dalšího dopoledne dostanete zprávu, že začnáte brzy, ale protože jste včera skončili mnohem později, nesplnili byste požadovaný čas odpočinku. Musíte to oznámit dispečinku a ti jsou na vás naštvaní, jako by to byla vaše chyba. Pokud jste řidič náklaďáku nebo řidič obecně, všechno je vaše chyba.
  4. Povinné přestávky, maximální doba jízdy a práce. Nestresovalo by to, nebýt bodů 1 a 3.
  5. Zodpovědnost. Nabouraný kamion prostě stojí za to, většinou při nehodě někdo zemře, a i kdyby nezemřel, škoda šplhá do částek, které normální člověk nevydělá za celý život. Navíc pokud někoho zabijete, s největší pravděpodobností to bude vaše chyba, protože jste profesionální řidič a měli jste odhadnout, co ten druhý udělá. V Anglii za to hrozí obrovská pokuta a vězení.
  6. Téměř žádný pohyb. Dobře, tohle je asi tak nejmenší stresor, ale vadí mi to. Z dlouhého sezení vás prostě bolí záda a nakládání vám nepomůže. Já osobně z něho byla uřícená, ale rozhodně ne rozpohybovaná, protože jsem chodila jen po návěsu. Člověk, který chodí s paleťákem po skladu, to asi vidí jinak. Každopádně jsem časem pozorovala, jak mi ochabují svaly, protože přes den neděláte v podstatě nic jiného než sedíte a ležíte. Můžete namítnout, že po práci nebo před prací si skočíte zaběhat do parku nebo zajdete do gymu, ale když nevíte, kdy začínáte, jste z toho tak vystresovaní, že se vám do ničeho takového nechce. Nemluvě o tom, že v mém případě by to bylo buď běhání v parku, nebo oběd. Obojí bych mnohdy nestihla.
  7. Špatně naskládané palety, které potom v zatáčce spadnou a je to vaše vina. Plachtové návěsy, v nichž se musí náklad zabezpečit a já to neumím. (Jo, jsem blbá.)
  8. Šetření majitelů firmy. My jsme například měli proděravělý neosvětlený dvůr, kde si každý parkoval, jak chtěl, takže někdy než jsem mohla vyjet svým tahačem, musela jsem napřed přeparkovat tahač, který mě blokoval. Zaparkované tahače také blokovaly cestu k adblue, které jsme měli v nepoužívaném návěsu. A tankovací karty do Tesca, Sainsbury’s a Morrisonu (supermarkety) také moc nepotěší, protože jsem se na mých trasách vešla jen pod Tesco, kde navíc zavírají v deset, což je při nočních směnách poměrně problém. Nemluvě o hadicích, které nejsou stavěné pro kamiony, nafta nich teče pomalu a po každých sto natankovaných litrech musíte jít platit. Takže pokud jsem brala plnou, strávila jsem tam třicet minut.
  9. V malých depech málo prostoru na otočení a couvání, mnohdy ještě zatarasené špatně zaparkovanými dodávkami, které nemůžete přeparkovat, takže musíte najít někoho, kdo to za vás udělá.
  10. Poškozené návěsy, které nikdo nenahlásí k opravě, a pokud nechcete čekat na mechanika, než přijede a než to opraví, což vám překope celý plán, časy příjezdu a mnohdy i následující den – nemluvě o tom, že je to vaše chyba (viz bod 3), musíte to risknout a odjet s ním, čímž se vystavujete riziku pokuty. Takže stojíte před volbou, jestli je výhodnější být stresovaný při čekání, nebo při jízdě.
  11. Závady na vozidle, které neumím opravit. No jo, ženská. Neumí vyměnit prasklou žárovku, a když jí něco přijde v nepořádku, specifikuje to tak, že slyší divné zvuky. Nemluvě o tom, že když vám praskne pneumatika, odnese to často i blatník a jiné kusy plastu všude okolo, rozletí se to do silnice a může to někoho zabít.

Takže podtrženo a sečteno, 11 stresorů je dobrým důvodem, proč se vykašlat na trochu větší peníze a vrátit se na dodávku. Většina z těchto bodů totiž na dodávce neplatí, tedy alespoň ne v té firmě, kde jsem pracovala před kamionem a kam se plánuju vrátit. Kamil říkal, že Tony nabírá, tak mu zítra zavolám. Proč ne dnes? Nerada telefonuju.

Věci, které se mi na dodávce nelíbily, mi najednou přijdou malicherné. Jednou jsem například byla neskutečně vystresovaná, když mě Tony požádal, ať vezmu v úterý jinou trasu za nemocného. Pane bože, vždyť to byl jen jeden den! Jindy jsem vždycky věděla, kdy začínám, kdy nejspíš skončím a kam mám jet, pokud mi tam čas od času nepřibyla nějaká extra zastávka. A i kdyby, s dodávkou se člověk dostane všude. Nemyslela jsem si to, ale když jsem se s kamionem dostala do míst, kde jsem se stresovala v dodávce, pochopila jsem.

Navíc budu mít dodávku jen pro sebe, zatímco kamion bych nejspíš sdílela s dalšími řidiči. Nepsala jsem to jako stresor, protože v té předchozí firmě jsem měla svůj kamion, ale ve většině firem to tak není, pokud v kamionu nespíte. Takže bych si tam uklidila a pak by se do něho posadilo špinavé, tlusté a potem páchnoucí prase. Viděla jsem to ve snu.

Trochu mě mrzí, že jsem věnovala tolik úsilí a peněz autoškole, když to potom nebudu dělat, a právě to mě také brzdilo v rozhodnutí vrátit se na dodávku, ale včera jsme si psali s Kamilem, který mě nakonec přesvědčil. Hold ne každé rozhodnutí je to správné, a když se na to dívám zpětně, možná jsem měla přehnaná očekávání a také jsem šla do autoškoly i proto, abych dokázala, že uspěju. No, příště budu chytřejší.

Teď už každopádně nepotřebuju vydělat spoustu peněz, stačí mi jen splatit dluh bratrovi, vydělat si na domácí saunu a vybavení svého bytu v novém domě a na zařízení autoškoly, kterou jsem se rozhodla založit. Možná se to změní :D. Tak či tak v Anglii musím ještě přes dva roky být, a to minimálně 6 měsíců v roce, abych dostala status usedlíka. Jelikož si zaznamenávám svoje přijmy, vím, kolik jsem si vydělávala na dodávce čistého (co mi zbude po všech útratách za měsíc), takže pokud vezmu průměr a vynásobím ho počtem měsíců, které tam plánuji ještě pracovat (18), vychází mi čistý předpokládaný výdělek na 918 000 Kč, což stačí.

Teď bych nemohla, kdyby mě na tu dodávku nevzali :D.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *