Znáte ten pocit, když se vám do něčeho strašně, ale opravdu strašně moc chce, načež se do toho vrhnete po hlavě a zjistíte, že v tom jste úplně příšerní? V ničem to nemám tolik jako v kreslení.
Prý kreslím hezky. Já si to nemyslím. Tedy, s bratrem jsme před několika lety chvíli pracovali na grafickém zpracování Zloděje úsměvů (moje kniha). Plánovali jsme nakreslit dopředu zhruba sto kapitol a potom grafickou novelu pomalu začít nahrávat na Webtoon. Skončili jsme asi u patnácté kapitoly, respektive já to ukončila. Přestal se mi líbit styl mojí kresby. Měla jsem pocit, že bych to už zvládla mnohem lépe, ale jestli mám překreslovat všech patnáct kapitol, to se jděte bodnout!
Asi o rok později mě napadla další inteligentní myšlenka: Nakreslím to celé znovu! Jasně, když se mi nechtělo překreslovat hlavní hrdinku, dává logiku chtít začít úplně od začátku s rychlejším příběhem, jinou paletou, jiným stylem štětce, jiným stínováním a jiným pozadím. Why not?
V tomto případě mi stačily tři kapitoly, než jsem došla ke stejnému závěru: Účes, který se mi na hlavní hrdince v první kapitole strašně líbil, nestál o dvě kapitoly dál už za nic. Štětec, který jsem milovala, byl najednou moc hrubý a tučný. Stínování bylo nepřirozené, barvy byly moc barevné a bramboračka moc bramborová.
Navíc mě rozčilovalo pozadí. Já prostě nesnáším kreslit budovy, silnice, vnitřek pokojů a všechnu možnou infrastrukturu. Je to otravné. Nakreslíte postavy, radujete se a pak zjistíte, že to nejhorší vás teprve čeká. Nemám prostorovou představivost!
Někdy v tu dobu jsem přišla na chuť webtoonu Tower of God (znala jsem ho dlouho, ale dřív jsem se nedostala přes Rachel, tu *****). A zjistila jsem, že autor na pozadí vyloženě kašle a vůbec si s tím neláme hlavu. Chce nakreslit budovu? Šoupne tam modrý obdélník. Většina pomůcek se skládá z jednobarevných geometrických tvarů, a když se mu extra nechce, nechá místo pozadí barevnou výplň.
No to je nápad! Ne, kecám, přišlo mi to jako strašné zjednodušování. Na jednu stranu ho sice chápu, ale na stranu druhou to trochu bránilo zamilovat se do prostředí.
Čas plynul, Tower of God se ocitl na dlouhé přestávce a já se začala ohlížet po jiných webtoonech na čtení. A musím říct, doba jde vpřed. Proč se obtěžovat s jednobarevnými krychlemi, když si stačí otevřít Sketchup? Spousta webtoon autorů používá pro usnadnění 3D modely. Myslela jsem, že se to bere jako podvod. Já je při svých kresbách také používala, ovšem jen jako referenci. Model jsem obkreslila, kde mi to vyhovovalo, někde něco pozměnila, nebo spojila dva modely v jeden obraz. Oni tam ale dávají syrové 3D modely a nikomu to nejpřijde divné, i když je na první pohled patrné, že jde o jiný styl.
Páni, svět pokročil. Jestli bych nemusela kreslit pozadí, ušetřilo by mi to zhruba 70 % práce, říkala jsem si a znovu mě napadalo jít do Zloděje úsměvů verze 3. Vytvořila jsem si profily postav založené na jiném, ne tak realistickém stylu, a kladla si na srdce, ať zatím jen trénuju.
A potom mi zkříží cestu Purple Hyacinth?! Tady mě už vážně chce někdo naštvat. Skvělý příběh, propracované postavy, dechberoucí hudba a styl kresby, ze které člověk slintá…
Miluju tenhle webtoon, ale nesnáším svoje současné kreslířské schopnosti. Hned mě napadá, že můj styl je málo detailní, hodně komixový atd. atd. A že prostě dokud se nezlepším, nebudu žádnou svou grafickou novelu publikovat. Jenže jde se zlepšit, když chcete dohnat něco tak epochálního? Kdykoli něco nakreslím, připadám si jako dítě ve školce. Vážně je oběma autorkám 19 let?
The fuck. Jdu se oběsit na USB kabelu.
