Když jsem se na konci zimy v práci nudila, protože jsem v té době čekala zhruba 4 hodiny mezi dvěma trasami, a přemýšlela jsem, co podniknu v ČR, napadla mě dovolená. Hledání chatek mi zabralo spoustu času, protože některé byly obsazené, ty neobsazené na špatném místě a volné na hezkém místě bez psa. Já ale bez Elis jet nechtěla, takže jsem se nevzdávala, a nakonec jsem našla asi tři chatky, mezi nimiž jsme si vybrali tu naši.
Chata Na samotě
Chatka se nalézá na úplné samotě u silnice mezi dvěma vesnicemi a nejbližším obydlím je hřbitov. Je obklopená stromy a keři, což působí na jednu stranu zajímavě a brání to pohledům ze silnice, ale na stranu druhou je tam tma a zima. Jako vážně, nečekala jsem, že kromě hradu objevím studenější dům, než je ten náš. Své udělaly i dlaždice namísto koberců, takže jediné místo, kde se dalo jakž takž přebýbat, byl balkon.
Nahoře nad chatou byla druhá, světlá část zahrady obklopená loukami a poli, rotly tam rybíz, hrušky, švestky, jablka a moje oblíbené třešně! Jednoho rána jsem vylezla na strom trochu se nasytit, a když jsem byla úplně nahoře, přímo pode mě docupitala srnka s mládětem. Bylo to roztomilé. Také jsme přes silnici viděli jelena s obrovitými parohy a pak nám na zahradu skočil zajíc. Jestli to bylo něco pro našeho Jack Russela? Ani ne, bolela ji totiž záda. Celkově se jí chatka nelíbila a na balkoně se bála – nemá totiž ráda, když škvírami vidí dolů. Jakmile jsme ji ale posadili na balkon do pelíšku, byla klidná.
Co se týče chatky, dispozičně je řešena jako 3+kk, takže jsem spala v manželské posteli s mamkou a Elou a bratr měl vlastní pokoj. V tom by problém nebyl, dívaly jsme se spolu na filmy. Bohužel jsem zjistila, že mi na mobilu nefungují data a chatka nemá wifi, takže jsem potom stahovala filmy různě po lesích – ony mi fungují asi tak všude na světě kromě toho malého okruhu kolem chaty. Když jsem si večer nutně potřebovala přečíst další díl grafické novely, šla jsem na nedalekou louku, kde na mě při čtení útočili chrousti.
Chatka měla ale i další problémy – o sprchovém koutu, který nesnáším, se zmiňovat nebudu, tím problémem jsou totiž pavouci. Když nás majitel provázel místnostmi a zavítali jsme do garáže, vyšla jsem z ní a při ohlédnutí jsem si uvědomila, kolik je na tom stropě obrovských Johanek! Dostala jsem vnitřní záchvat a varovala mamku, která byla ještě pořád uvnitř. Ta se samozřejmě ohlédla, ale zatvářila se, jako by nic. Až potom mi řekla, že se málem po*rala. Od té doby do garáže chodil pouze bratr. Ovšem je z nás nejvyšší, takže pokud by nesklonil hlavu, sebral by všechny pavouky do vlasů.
Bohužel nikdo pavouky nevysál ani v domě, takže po odjezdu majitele jsem bratrovi strčila do ruky vysavač a ukazovala, co všechno musí vysát. Stejně ale postupem času přilézali další – ostatně měli odkud.
Výlety
Kvůli naší fence, která bohužel není socializovaná a poslouchá jen, když se jí zachce, jsme tuhle dovolenou brali za odpočinkovou, obychom si oddychli od určitých lidí z našeho sousedství. Plánovali jsme chodit do přírody, až na pár výjimek na turisticky nepříliš známá místa a večer grilovat. To nám prakticky vyšlo.
Výlet, kde Elis nejvíc vyšilovala, byl do lomů Amerika. Já a bratr jsme je navštívili na tisícikilometrovém pochodu Českou Republikou, o kterém snad někdy napíšu, ale mamka tam nebyla a přála si je vidět. Varovala jsem ji, že je tam spousta lidí, ale zrovna v den našeho příjezdu tam natáčela Prima, takže nebylo kde zaparkovat. Množství lidí bylo u Velké Ameriky nad naše očekávání, takže jsme se všichni shodli na tom, že se nám víc líbila Malá Amerika.
Potom jsme navštívili Skryjská jezírka, což byl rozvodněný velepotok s různými kaskádami, kde cesta vedla po skalách, přes lávky, které Ela nenávidí, i samotným potokem, kde jsme se museli brodit až po kolena. To se nám jako správným dobrodruhům moc líbilo.
Dále jsme navštívili několik hradů, Krašov a Libštejn, v jehož blízkosti se nachází Havlova vyhlídka, odkud je krásný výhled na Berounku. Oba hrady jsou sice méně navštěvované, ovšem nikdy jsme tam nebyli sami.
Naprosto soukromou procházku jsme měli, když jsme vyrazili na kešky do blízkého lesa. Nazývaly se podle vysokých hor, takže každá keška byla schovaná ve skále. A že to byly nádherné skály, na něž se dalo dobře lézt!
Pakliže jsme se vrátili brzy a bylo hezky, chodili jsme dolů do Zvíkovce k jezu, kde je kemp, v němž mají sice drahé jídlo a pití, ale nejlepší nakládaný camembert, který jsme kdy jedli. Chceme si doma udělat stejný, tak jsem zvědavá, jak to dopadne. Kdyžtak dám recept.
Chodila jsem s mamkou také bruslit na cestu k nedaleké vesnici, kde jsme zaparkovaly u lesa a posléze zjistily, jak je ten les úrodný. Nejenže jsme si pojezdily, přivezly jsme s sebou i houby! Takže byla smaženice, a protože jsme nacházeli i na turistických cestách, už druhá v pořadí.
Houby nás ale také zradily. Kdo by řekl, že jich poroste tolik? Poslední celý den jsme šli na procházku po turistických i lesních cestách, kde měly být nějaké kešky. Zaprvé, den předtím pršelo, takže si asi dovedete představit stav lesních pěšinek. Nemám nepromokavé boty. Potom jsme hledali správnou cestu a při té příležitosti jsme objevili neuvěřitelné množství kozáků na jednom místě.
Tak jsem si naplnila batoh, jenže jsme šli dál a turistické znašení na mapě selhalo. Ne, selhali Čeští turisté, kteří z nějakého neznámého důvodu přetřeli červenou trasu na žlutou, jenže mapa stále ukazovala červenou. To nás mátlo, ale zvykli jsme si. Horší byl ten rozvodněný velepotok. Což o to, já bych ho přebrodila, jenže ostatní ne. Protože ale nejsme padavky, nevrátili jsme se, nýbrž se rozhodli neschůdnou trasu obejít. Tedy, řekla bych, že brození by bylo lepší.
Trasu jsme obešli, kešku odlovili, přešli jeden provizorní most přes potok a ocitli se u druhého a posledního, který ovšem neměl zábradlí. Panečku, to je problém. Bez zábradlí na lávku nelez! Takže jsem vzala psa, přešla, máma vzala klacek, přešla, a bratr se postavil na všechny čtyři a přelezl.
A tak asi končí ta naše komédie. Značení prohrává, odvaha žije.
Příběh ale ještě nekončí. Dalšího dne jsme se sbalili a já nakládala tašky do kufru, zkusila jsem zavřít, jestli se tam vejdou – a ejhle, auto se zamklo a klíče samozřejmě zůstaly v kufru. Takže děkovat mým mobilním datům a zámečníkovi, který přijel už za hodinu a půl. Dovolená se nám prodražila o dva a půl tisíce, ale odjeli jsme a po zbytek cesty si dávali dobrý pozor, ať se nestane něco do třetice. Bratrovi se totiž ráno vymazala z mobilu celá týdenní práce. Hold nemá o dovolené psát články.
