Na konci května jsem se vrátila do Čech. Ne natrvalo, ale protože tu budu kupovat pozemek a jelikož mi prostředí v práci nevyhovovalo, rozhodla jsem se dát výpověď, pobýt v ČR delší dobu, a až budu chtít, najít si na FB novou práci a odcestovat zpět do Anglie. Plánuji tu být nanejvýš 3 měsíce.
První den
Pracovala jsem pro subkontraktora Fedexu (dříve TNT). Měli jsme i vlastní plachtové návěsy, kterými jsem jezdila pro Amazon, dokud jsem nedostala stabilní trasu pro TNT. Když jsem začátkem září hned po autoškole nastoupila (a lhala o svých zkušenostech), dostala jsem TNT trasu na týden s tím, že je jednoduchá. První den mělo proběhnout zaškolení, což všude jinde chodí tak, že s vámi danou trasu jezdí někdo zkušenější. U nás se ale, aniž by mi to bylo dopředu oznámeno, jednalo o zhruba čtvrthodinovou jízdu z benzínky na dvůr TNTčka v Leicesteru, kde jsem zacouvala návěs na rampu, můj školitel Mark mi sehnal reflexní vestu, předal mi papír k trase a řekl, teď jedeš sama. Jo a dodal, že nečekali, že jsem holka, přestože viděl mou profilovou fotku.
Takže jsem zůstala zoufalá v kabině, notně vystresovaná z osmi míst, do nichž musím s návěsem zajet. Z dodávky jsem zvyklá si všechno předem najít na Googlu, podívat se na streetview, v případě kamionu ještě zkontrolovat, jestli všude projedu a všude mohu projet. Teď jsem na nic takového neměla čas. Měla jsem sice navigaci, kde jsem si mohla zadat výšku, délku a hmotnost auta, ale ještě nikdy jsem to nezkoušela, takže jsem nevěděla, jestli jí mohu věřit.
Zeptala jsem se Marka, co mám dělat, pokud přijedu pozdě. On odpověděl, že se mi to nemůže stát.
Tak jsem přijela pozdě. Na první místo ještě ne, akorát jsem tam zhruba půl hodiny couvala a u brány jsem nevěděla, co říct. Při zapojování návěsu jsem zapomněla zvednout nohy, takže jsem jim tam zbrousila asfalt, a notně vystresovaná z toho, že mě všichni pozorují, jsem do navigace zadala špatné PSČ. Samozřejmě jsem to nevěděla, takže když mě z hlavní cesty svedla na vesnické odrhovačky, říkala jsem si, že je ta firma prostě na debilním místě.
Jenže potom se objevil zákaz vjezdu nad 18 tun, a jelikož TNT nedává papíry s nákladem ani hmotností, raději jsem jela jinudy. Pak se objevil zákaz 7.5 tuny. Ještě lepší. Byl tam ale dodatek, že ti, kteří tam mají co dělat, tam jet mohou, a tak jsem jela. Do šílených zatáček úzké cesty s pěti dny jízdy v autoškole a třemi dny s Kamilem. Kamion to přežil, o obrubnících a keřích na okraji cesty se to ale už říct nedá.
Když jsem vjela do vesnice, kde mi navigace hlásila cíl mezi domy, pochopila jsem, že jsem udělala něco špatně. Zastavila jsem na okraji cesty, zadala správné PSČ, a to už na mě z TNT volali, kde sakra jsem. Řekla jsem, že je objížďka, a vyjela tentokrát správným směrem. Jelikož mě nenapadlo, že pojedu sama, nebrala jsem si sluchátka ani jsem neměla synchronizovaný mobil s autorádiem, takže jsem neměla jak za jízdy zvednout ten nespočet dalších hovorů a prostě jsem je ignorovala, dokud jsem s hodinovým zpožděním (a že to jde!) nedorazila na místo č. 2. Tam jsem ještě musela udělat pauzu, takže se zpoždění ještě navýšilo.
Trasu jsem dokončila o hodinu později, ale v TNT byli hodní a uklidňovali mě, ať to nevzdávám, že nejsem tak hrozná. Jednoho řidiče prý naháněli až ve Skotsku.
Jak to bylo dál?
Další dny už byly lepší. Samozřejmě, když jsem věděla, kam mám jet. Další týden jsem dostala novou trasu, ve které ale byla místa, kde jsem již byla, takže jsem měla čas najít si zbytek. Bylo mi řečeno, že tuhle trasu budu mít do Vánoc, ovšem po 14 dnech skončila a dostala jsem jinou. Ani u ní příslib do Vánoc nevydržel.
Přestože jsem urgovala, že chci mít jednu trasu, dostala jsem Amazon. Tam mi týdenní až čtrnáctidenní stabilní trasy z TNT začaly chybět. Amazon byl každý den jiný. Každé ráno mi šéf napsal, v kolik ten den začínám. Jednou ve tři odpoledne, podruhé o půl sedmé navečer, jindy až v deset. Bylo to strašné. Žila jsem v neustálém stresu, protože jsme ani nevěděli, co máme ten den vařit, abych se stihla najíst.
Ale tím stres nekončil. V aplikaci Relay se mi ukázalo pouze první kolonka s časem nakládky a vykládky. Kam jsem měla jet dál, zůstávalo záhadou. Ukázalo se to, až co jsem po vyložení vyfotila papíry, takže jsem už měla odjet, jenže jsem neměla zjištěné kam. Ani jsem nevěděla, kdy je čas udělat pauzu. Je tam někde delší časový prostor mezi nakládkou a vykládkou, nebo mi celou cestu zabere jízda? Kolik času mají na naložení, stihnu udělat 45 minut? Dokonce jsem ani nevěděla, kdy končím. Když jsem po vyfocení papírů viděla druhou trasu, neměla jsem jistotu, jestli se po jejím ukončení neobjeví třetí. Nikdo mi nic neřekl.
Také se stávalo, že trasu Amazon na poslední chvíli zrušil. Potom jsem musela volat šéfovi a čekat na další instrukce v nejistotě. O Vánocích se ještě objevovaly problémy s ostatními řidiči. Mark mezi nimi figuroval. Potřeboval, ať někam odvezu jeho návěs, ať mu půjčím kartu, protože už neměl žádné hodiny, a navíc jsem mu nerozuměla. Nerozuměli mu ani v kanceláři TNT, protože huhlal a zkracoval jako šílenec. Byl mi nesympatický na první pohled a dokázala bych ho strpět, kdybych ho neměla na očích, jenže on se mi pořád připomínal. Slizoun jeden odporný.
Tenhle režim jsem trpěla asi čtyři měsíce. Potom jsem jinému řidiči, který ke mně byl milý a jmenoval se Matt, řekla, že odejdu, pokud nedostanu stabilní trasu. A on mi dal svou trasu pro TNT. Od té doby jsem dělala každý den jedno a to samé, akorát se lišilo, jestli k tomu přidám sběr palet (kolekce), nebo pojedu jen tu jednu trasu. O tomhle dni jsem natočila i video, které můžete zhlédnout tady:
Trasa byla fajn, jenže Mark nepřestal prudit. Jeho chování ke mně vyeskalovalo, když udělal nějaký průser a šéf mu nezaplatil. Našel si mě v jedné firmě, kde jsem zrovna sbírala palety, a svým autem mi zablokoval cestu. Vystoupila jsem a řekla mu, že je šílený a ať vypadne, že s tím nemám co dělat. Dožadoval se, ať zavolám šéfovi a řeknu mu, co udělal. Šéf zavolal policii. Mark na mě dál tlačil, ať mu zavolám ještě jednou, řeknu mu ještě něco, ale já už odmítala. Seděla jsem tam v kabině, on do mě zvenčí hučel a já si říkala, že si mě vybral přesně proto, že jsem holka a že mu neublížím. Že jsem proti němu naprosto bezradná. A z té bezbrannosti jsem se rozbrečela.
Nakonec odjel sám, než stačila přijet policie. Nejspíš jsem ho ubrečela a začal se cítit trapně. Později mi napsal SMS, v níž se omlouval a žádal o odpuštění. Napsala jsem mu jen OK a on zmlkl. Věděla jsem, že to píše jen proto, abych ho nenahlásila a nedala před soud. Jenže jsem nebyla OK. Kdykoli jsem si ten den a ještě další dny poté vzpomněla, jak jsem se cítila, znovu jsem propukla v pláč. Bylo mi ze sebe hnusně. Nechtěla jsem být takhle měkká, ale nemohla jsem se proti tomu bránit.
Jediné, co mě uklidňovalo, byla myšlenka, že teď už šéf Marka opravdu vyhodí. Měsíc nebo dva to tak vypadalo. Nepotkávala jsem ho, ani jsem na dvoře neviděla jeho auto, jenže potom se něco stalo, někdo použil můj kamion a šéf mi volal, že teď kamion není na dvoře a Mark mě k němu doveze. Myslela jsem, že možná vzal jiného řidiče, který se jmenuje Mark, jenže tak to nebylo. Měl jiné číslo, jiné auto, ale byl to pořád ten stejný slizký hajzl.
Při jízdě se se mnou snažil bavit, jako by se nic nestalo, což mě rozčilovalo ještě o to víc. Začala jsem ho ignorovat. Protože patřím k lidem, kteří se automaticky usmívají, když s někým mluví, dávala jsem si dobrý pozor, abych se na něj neusmívala. Mluvila jsem s ním, jen když to bylo nezbytně nutné, a dávala si záležet na tom, aby mu můj tón ukazoval, jak strašně ho nenávidím. Po čase si to uvědomil, jenže jsme se dál museli setkávat, protože po mně něco chtěl.
Cesta ke konci
Přítomnost Marka a jeho časté telefonáty, ať něco udělám, při nichž se choval jako můj šéf, mě nakonec utvrdily k podání výpovědi. Dala jsem šéfovi 6 týdnů na to najít si někoho jiného. Od té chvíle Markovy telefonáty překvapivě odezněly, až jsem začala svého kroku litovat. Ne však na dlouho. Brzy se zase ozval.
Potom mě zradil i Matt, od kterého bych to čekala nejméně. Napsal mi, že po mně šéf chce, aby byl kamion ráno plný nafty a adblue. Zeptala jsem se, proč. Odpověděl v trpném rodě: protože bude zítra použit.
Abych nepřijela na první zastávku pozdě (protože nemůžeme tankovat jen tak někde), nechala jsem návěs na parkovišti u silnice a odjela asi na deset minut k blízké pumpě. Měla jsem z toho průser, protože se nesmí nechávat návěs bez dozoru a někdo mě napráskal. Takoví Angličani jsou, ale nečekala jsem, že to někdo během deseti minut stihne. Vlastně jsem ani nevěděla, že nesmíme nechávat návěs bez dozoru, ačkoli jsem to tušila. Ale nikdo mi to neřekl.
Takže mi volala šéfova žena, která mě seřvala, ale já se bránila a řekla jí, co jsem teda měla dělat, když mi napíše tak pozdě, že mám natankovat? Řekla jsem, že fajn, příště tedy budu raději všude pozdě, když je takový problém dát mi vědět s předstihem, abych začala dřív a všechno stihla. Žena zmlkla a ani šéf se o tomhle incidentu nikdy nezmínil.
Dalšího dne jsem čekala na svůj kamion, protože ho ráno někdo použil, jak bylo řečeno. Přijel s ním Matt. Opravdu mi tedy šéf po Mattovi vzkazoval, ať natankuju, anebo mi to Matt napsal jménem šéfa a bez jeho vědomí, aby ráno nemusel tankovat? Odpověď nechám na vás. Nekonfrontovala jsem ho, protože mi zbývaly už jen 3 týdny a nechtěla jsem se zbytečně stresovat.
Nakonec jsem Markovi odmítla pomoct. Napsal mi, ať mu přivezu do Amazonu návěs z TNT. Bez pozdravu, prosím a děkuji. Odpověděla jsem, že musím dělat pauzu. Když jsem z TNT po třiceti minutách odjížděla, potkala jsem ho na kruháku. Očividně si poradil i beze mě. Od té doby mě už o nic nepožádal, ale tehdy mi zbývalo 14 dní a on mě zase tak často nevyužíval.
Takže, podtrženo sečteno, jsem ráda, že jsem odešla. Práce byla dobrá, když jsem už měla svou trasu, ale určití lidé mi ji zhnusili. Na druhou stranu jsem se hodně naučila, zejména couvat, což v autoškole naučit nejde, a získala jsem tolik potřebné zkušenosti, takže při hledání další práce nebudu muset lhát. Možná. Ale zařekla jsem se, že vezmu jen tu práci, která se mi bude líbit. Žádná z nouze ctnost. To raději půjdu na nějaký čas do skladu.
