Ósaka
Z Kjóta jsme zamířily vlakem do Ósaky. Po dvou letech, kdy píšu tenhle článek, si nedokážu vybavit, co jsme tam dělaly jiného než návštěvu akvária, takže to asi nebude nic extra. Vlastně vůbec nevím, proč jsme tam jely. V podmořském světě jsem ale ještě nikdy nebyla, a tak mě to donutilo zaplatit nehoráznou sumu za vstup a šla jsem se podívat na ryby.
Jednalo se o obrovský komplex rozdělených do několika sekcí. Nejvíc se mi asi líbila medúzová část. Měli tam dokonce malý prosklený čtverec, kde kolem vás všude plavaly nasvícené malé medúzy.
Zjistila jsem také, že rejnoci jsou fakt velcí a mají ještě delší ocas a že existují i ryby, při jejichž tvoření se evoluce dívala stranou.
Našla se tam i část, kde jsme si mohli rybu v malém bazénku pohladit, byli tam malí žraloci a rejnoci. Ryby z toho asi neměly zrovna radost, ale děti byly nadšené. A objevila jsem i akvárium s obřími vodními pavouky. Brrr!
Nara
Po Ósace jsme se stavily v Naře, kde jsme navštívily chrám s obrovskou sochou buddhy. Chrám zrovna procházel rekonstrukcí a venku se chystala nějaká akce.
Mnohem zajímavější však byl park před chrámem, kde volně pobíhali jeleni šika. Před vstupem jsme pro ně zakoupily pamlsky a cestou jsme mnohé nakrmily a pohladily. Někteří jeleni však chtěli jen odpočívat a další byli dokonce agresivní, jeden se snažil Kláru potrkat. Většina ale byla přátelská.
Opět, nemám tušení, co jsme v Naře dělaly jiného. Kjóto pro mě bylo největším zážitkem a platilo za nejkrásnější město. Určitě se tam ještě někdy vrátím.
Poslední noc v Tokiu
Na poslední noc jsme se vrátily do hlavního města, odkud nám dalšího rána letělo letadlo. S čísi známou jsme navštívily karaoke klub, který vypadal trochu jinak, než jak jsem ho znala ze seriálů. V prvné řadě se jeho návštěva platila na hodiny a byla nehorázně drahá. Myslím, že jsme za hodinu daly přes 10 000 yenů, tedy skoro 2 000 Kč. Aby toho nebylo málo, musely jsme si koupit nehorázně drahé pití. Následně jsme dostali přidělenou malou zvukotěsnou kóji o velikosti zhruba 4 metry čtvereční, kde byla rohová pohovka, stolek a televize s ovladači. Každá jsme si na ovladači zvolila, jakou písničku chceme zpívat, a ostatní poslouchaly.
Bylo to strašně trapné. Tedy, alespoň pro mě, která neumí zpívat a neposlouchá muziku jinde než v autorádiu. Naštěstí jsem se dívala na anime, takže jsem našla úvodní písničku z Gintamy, jenže jsem neznala text a zjistila jsem, že číst japonskou slabičnou abecedu v rychlosti zpěvu je nad moje možnosti. Naštěstí ta Japonka, která šla s námi, tuhle písničku znala, a tak ji skoro celou odzpívala za mě. Další jsem si už nevybrala.
Tím však divné zážitky pro dnešek nekončily. Neměly jsme totiž zarezervované žádné ubytování, protože jsme chtěly strávit noc v manga kavárně. Tedy, s tímhle nápadem přišly holky, já neměla nejmenší tušení, co manga kavárně je. Představovala jsem si normální kavárnu, ve které si můžete zapůjčit ke čtení mangu (japonský komix), a tak trochu jsem nechápala, jak se tam můžeme vyspat.
Když jsme dorazily na místo, pochopila jsem, že moje představy nebyly úplně blízké realitě.
Jedná se o divné a na japonské poměry levné útočiště, kde člověk může přečkat noc. Stejně jako v karaoke klubu si zde zaplatíte určitý počet hodin, zde bylo na výběr mezi třemi, pěti, osmi a dvanácti. Zvolily jsme si osmihodonovou variantu a na recepci jsme se rozdělily na dvojice, protože žádná místnost nebyla tak velká, abychom se do ní vešly všechny čtyři. Upřímně řečeno, možná byly dělané pro dva Japonce, nikoli však pro dva Evropany. Holky to příliš nepoznaly, jelikož jsem z nich nejvyšší, ale já když se natáhla do naší malé kóje s počítačem, nohama jsem narážela do zdi a hlavou do dveří.
Jak jsem již zmínila, v místnosti o velikosti 4 metry čtvereční byl počítač se sluchátky, lampička a plakát. Manga chyběla. Proč se to vůbec nazývá manga kavárna? Vždyť tam ani nepodávají kafe, jedině v automatech. Jako ve správné hostelu zde nechyběla koupelna pro celé patro, ovšem žádná z nás nebyla tak šílená, aby se tam šla vykoupat. Jen jsme si vyčistily zuby a u umývadla očistily, co se dá, a potom šup do kóje.
Jestli jsem spala dohromady hodinu, byl to úspěch. Přímo nad naší kójí hučela klimatizace, což je zvuk, na který jsem si nezvykla, navíc jsme neměly žádnou deku, a tak jsem se přikrývala flízovou bundou a ručníkem. Místo polštáře jsem měla batoh, který mě neustále někde tlačil, a když si sousedi začaly povídat o sexu, dala jsem spánku definitivní sbohem. Tohle byl fakt divný zážitek.
A s tímhle obrázkem se rozloučím, protože víceméně vystihuje celý pobyt v Japonsku. Někdy šílený, jindy úsměvný, v některých chvílích k vzteku, ale veskrze velmi příjemný zážitek. Do Japonska, a zejména do Kjóta, se určitě ještě někdy vrátím.
