Se spolužačkami po Japonsku – část 4.

Nechci, aby to vypadalo, že jsme pořád chodily do restaurace nebo byly pozvané do restaurace, někdy jsme si v rámci šetření dopřály i low-cost menu. Pro holky to znamenalo koupit si obrovský kelímek rámenu (v podstatě čínská polévka), který si doma zalily vodou nebo ohřály v mikrovlnce. Já ovšem jídla z mikrovlnky kategoricky odmítám (důvody by byly na celý článek) a čínské polévky mi smrdí, takže jsem se na našem jednoploténkovém vařiči vrhla předvést své kuchařské umění a dopadlo to nějak takhle:

V samce o ulici dál jsem si koupila již udělanou marinovanou rybu, soba nudle a vejce. Protože mě nenapadlo číst nápis na vejcích, koupila jsem něco strašně divného nazývajícího se onsen vejce. Znamená to vejce vařené v horkých pramenech, kde se koupou lidi. Jak asi takové vejce může být uvařené? Když jsem je rozklepla, bílek by na některých místech víc bílý a to bylo celé. Nechápu, k čemu Japonci taková vejce používají. Možná si je dávají na rýži, jak má rád mistr.

No, vejce jako vejce, každé se na pánvi upeče. Smíchala jsem je s uvařenými soba nudlemi a přidala na pánvi ohřátou rybu a jídlo bylo na světě. Docela by mě zajímalo, jak jsem to všechno na jedné plotýnce zvládla. Hlad je hold nejlepší kuchař.

Co se týče svačinek a snídaní, holky si většinou kupovaly sendviče nebo onigiri (kuličku nebo do jiného tvaru splácanou studenou rýži s čímkoli uvnitř), a jelikož já nejím ani jedno z toho, žila jsem na anpanech (plněný lívanec s náplní ze sladké fazole) a podobných sladkých pečivech. Zasytí to, prodávají to ve všech 100 yenových obchodech, ale po týdnu už je nemůžete ani cítit.

Potom jsme ale byly opět pozvány k mistrovi, takže jsme počítaly s další exkurzí po dobrých restauracích. Měly jsme se zúčastnit soukromého divadelního představení v jeho rezidenci, a tak jsme se v rámci našich možností oblékly svátečně a vyrazily. Pomohly jsme mistrovi a jeho rodině připravit sál a posezení. Sál se připravuje naprostu úžasným a praktickým způsobem, protože celý tradiční dům sestává z posuvných stěn. Takže stačilo posunout hodně stěn a sál byl na světě. Na zem jsme umístily židle a podsedáky pro zhruba čtyřicet lidí a potom jsme jen sledovaly, jak se sál plní lidmi v drahých kimonech a oblecích. My jsme si sedly s mistrovou ženou a dcerou až dozadu, ovšem vůbec to nevadilo, protože jsme stejně ničemu nerozuměly.

Popsat představení je těžké. Myslím, že šlo o žánr kjógen, což nám ale bylo úplně jedno. Sál potemněl, přišel jeden herec oblečený v mohutném a těžkém hávu, sedl si, zapálil svíčku a začal něco vyprávět. Holky, které uměly japonsky víc než já, vyrozuměly, že jde o strašidelný příběh, protože několikrát zmiňoval duchy. Já se mohla soustředit, jak jsem chtěla, ale bylo to stejné, jako by na mě mluvil čínsky. Celé představení bylo totiž založené na jeho monologu, a tak hodně pracoval s intonací, protahoval slova, někdy mluvil hlasitě, jindy potichu, byla to taková umělecká japonština. Nakonec jsme se stejně všechny smály, když se smáli ostatní, a tvářily se napjatě, když lidé před námi ztuhli.

Představení zhruba po dvaceti minutách skončilo, diváci se rozešli a restaurace se nekonala. Dostaly jsme ale pozvání na čajový obřad konající se další den, takže jsem se alespoň těšila na dobrý čaj. Netušila jsem ale, co mě čeká.

V místnosti, kde jsme při naší první návštěvě u mistra nacvičovaly servírování, se sešlo asi deset lidí včetně nás. Všichni jsme si sedli na zem po obvodu místnosti, jenže jsme se museli posadit japonským způsobem. Už jsem ho jednou popsala, ale pro ilustraci se můžete podívat na fotku před ceremoniálem, kde tenhle způsob sedu perfektně ukazuje žena vlevo.

Vepředu mistrova dcera, vlevo žena, za ní mistr a vzadu my, ještě netušíce, co nás čeká. Jo, to gesto ukazuji špatně a chvíli mi trvalo, než jsem na to přišla.

Takže jsme všechny následovaly přkladu starší ženy a sedly si v pokleku. Mistr začal provádět čajový rituál, což je jistě zajímavé a působivé, ovšem nehorázně dlouhé. Po pěti minutách v tomhle pro Evropana nepřirozeném sedu mi začaly brnět nohy, po sedmi minutách šíleně bolet, až jsem hledala, jak si trochu ulevit, a po deseti minutách jsem je přestala cítit. Mezitím nám přinesly čaj, který jsme musely vypít určitým způsobem a pak ukázat prázdnou misku sousedovi. Možná jsme dělali i něco jiného, jenže se mi to vykouřilo z paměti a jediné, na co si pamatuji, jsou moje nohy. Zhruba po patnácti minutách totiž nastal zvláštní stav, kdy jsem je necítila, a přesto bolely a ten vydržel až do konce.

Zatímco se všichni ostatní stavěly na nohy, my tam seděly jako pošuci, protože jsme se nedokázaly zvednout. Na začátku jsme nebyly jediné, ovšem postupem času, kdy se postavili i všichni ostatní, už to začalo být vážně divné a já si říkala, že čím déle takhle sedím, tím horší bude se zvednout, a tak jsem tak učinila jako první z nás.

Určitě jste se už někdy pokoušeli postavit na necitlivé nohy. Bolí to jako čert, kymácíte se a většinou se brzy skácíte na zem. V téhle společnosti by však byl tenhle postup nehorázně trapný, a tak jsem se snažila udržet na nohou, děj se co děj, a ještě se při tom snažila usmívat. Myslím, že jsem nevypadala moc přesvědčivě. Lidé se na mě začali otáčet a nohy mě stejně nakonec neudržely, takže jsem si jakoby nenápadně sedla k holkám do tureckého sedu Potom se ale začaly zvedat i ony a překvapivě se jim dařilo lépe, takže jsem se zvedla znovu a nějak jsem se dokázala přidat do společné fotografie.

Vidíte moje utrpení?

Po tomhle šíleném výkonu, na který moje nohy jen tak nezapomenou, nás mistr vzal do restaurace. Že není jen tak ledajaká, jsme zjistily hned při příchodu, protože působila jako mistrova rezidence ve větším vydání. Dostali jsme přidělenou vlastní místnost s kaligrafií, výhledem do zahrady a obrovským stolem. Objednal nám nehorázně drahé osmi-nebo-kolika-chodové menu, které nám přinášeli postupně. Něco bylo dobré, něco extra dobré, něco fuj, ale u většiny jsme neměly tušení, o co jde.

Tohle byl jeden z prvních chodů. Začněme tím, co všichni poznají – vzadu je korejské suši. (Nemám ráda suši.) To, co vypadá jako zelená třešeň, je na borovicové jehličce připíchnuté cosi. (Nedobré.) Před tím poznáte houbu. (Houby jím.) Vpravo od houby je kulička splácaná z několika mazlavých žloutků. (Nemám ráda studené jídlo, které má být teplé, a nemám ráda nedodělaný žloutek.) Vlevo od houby naleznete nějaké jikry v nějakém jemném syrovém rybím mase. (Nemám ráda syrové rybí maso a jikry mi nechutnají. Je to želatinové a chutná to jak rybina smíchaná s vodou z rybníka.) A úplně vepředu se nalézá nějaký druh brambory (studené), v níž je umístěná miso pasta, ze které se dělá polévka. Představte si místo toho kostičku bujónu. (Dobrou chuť.)

Na druhou stranu, další části menu byly o poznání lepší. Například tohle:

Jde o již dost okousaný knedlík v horké vodě, sestávající z nějakého těsta a kousíčků ryby. Na to, jak vypadá, byl fakt dobrý.

I tohle bylo mňam. Bylo to teplé, vzadu naleznete již zmiňovanou bramboru, tentokrát však bez odporné miso pasty a pod litem kapradiny nějakou hvězdičku gumovité konzistence, která zase tak dobrá nebyla. Vlevo ale leží kus chobotnice a vpravo čistý protein, obojí dobré. Vepředu je nějaká vařená zelenina, která chutnala asi jako vařená zelenina.

Následující chod už tak dobrý nebyl. Jednalo se o syrovou zeleninu v nějakém přelivu. Okurku a to divné vepředu jsem dokázala sníst bez problému, ale ty dva obdélníky vpravo sestávají z různých vrstev nasekané zeleniny v želatině. Bohužel je to taková zelenina, která má být teplá, například květák, a nemám ráda želatinu.

A na úplný závěr připojím fotku závěrečného chodu. Jedná se o misku s rýží, kterou zalijete divnou bílou nechutnou kaší, která chutná jako studené brambory. (Viz předchozí poznámky + nemám ráda kaše.)

To vzadu je, myslím, nakládaná zelenina, ale nejsem si jistá. Bohužel nemám fotografie všech chodů, byl tam i dobrý dezert z ovoce a nějaká polévka a možná ještě něco, ale tohle pro ilustraci stačí. Možná jste si při čtení tohohle článku uvědomili, že jsem dost vybíravá. Jo, jsem. A nepiju kafe.

Při odchodu z restaurace se s námi dokonce vyfotil šéfkuchař a několik zaměstnanců, což ještě zdůraznilo, že tohle je restaurace, do které turisté běžně nechodí.

Následně nás mistr vzal do Four Seasons, kde ho překvapivě na recepci znají. Objednal nám místní verzi ledové tříště, která zde musela v přepočtu stát minimálně o dvě nuly víc než u stánku na koupališti, a potom jsme se vydali na průzkum zahrady.

Měla jsem jednu s mistrem napůl, on si svou půlku zaléval mléčnou polevou a já tou průhlednou. (Protože mléko nepiju, jak jinak.)

Při průzkumu zahrady jsme narazily na zahradní domek, kde měli sadu na přípravu čaje, ovšem to by nebyl mistr, aby ty věci nesebral z výstavní poličky a nepoužil je ke svým účelům. Každá jsme si postupně vzala do ruky štětec a misku a tvářila se, jako že mícháme čaj. V dalším domečku našel dokonce vystavené meče, což bylo něco pro mě a na tuhle fotku jsem se dokonce těšila.

Přesně tahle září nadšením člověk, který píše knihu inspirovanou japonským stědověkem a potom se dostane k opravdovému meči.

Po tomhle úžasném zážitku nás mistr odvezl domů, a protože jsme dalšího dne již opouštěly Kjóto, rozloučily jsme se, za všechno mu srdečně poděkovaly a každý vyrazil svou cestou.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.