Se spolužačkami po Japonsku – část 3.

Kyoto

Po dlouhé cestě vlakem a několika přestupech, kdy bylo takové vedro, že mi roztál nanuk dřív, než jsem ho stačila vylízat, jsme se konečně dostali do císařského hlavního města plného historických památek, Kyota. Tohle město a hora Fuji bylo tím hlavním, na co jsem se v Japonsku těšila. Fuji nevyšla, takže jsem doufala, že Kyoto nebude následovat jejího příkladu.

Naštěstí tomu tak nebylo. Kyoto bylo úžasné. Parádní zážitek trvající několik dní, kdy jsme navštěvovaly chrámy, staré svatyně, čtvrť plnou středověkých domů, kde žijí gejši, a jedly samá výborná jídla. Navíc jsme bydlely v nádherném a na Japonské poměry prostorném domě – to byl přesně ten, se kterým jsme se rozšouply. Měl dokonce vanu! Ačkoli kuchyň stále sestávala ze dřezu, mikrovlnky a jedné plotýnky.

Myslela jsem si, že máme doma malou kuchyň, ale Japonci mě vyvedli z omylu.

V domě se navíc nacházel strašně vymakaný záchod, nazývá se washlet. Český název neznám, ale je to přesně ten záchod, který vám vyhřeje zadek, omyje ho, vyfouká, a ještě vám k tomu zahraje uklidňující melodii. Celý náš čtyřdenní pobyt jsem se hecovala, že to zkusím, ale nakonec jsem neposbírala dost odvahy. Bála jsem se, že se leknu, vyskočím a voda postříká všechno kromě mého zadku.

Mimochodem, víte, že Japonci mají i vlastní typ toalety, takovou podlouhlou mísu na zemi, nad kterou klečí? Jednou jsem tenhle tradiční záchod použila a dost z toho bolí nohy. (Trapná poznámka: bohužel jsem z toho natáčela video, a když jsem potom Kamilovi ukazovala fotky z Japonska, nějak se to tam přimíchalo. Myslím, že mi nikdy nepřestane připomínat, co viděl.)

Bydlely jsme v klidné čtvrti podobných moderních domků, kde kousek dál na hlavní silnici stála samka, kam jsme chodily nakupovat, a ještě blíž k domu malá, strašně zapadlá restaurace. Uvažovaly jsme, že ji zkusíme, a když jsme se tam chtěly odvážit, vyšla zevnitř žena, která se nám snažila lámanou angličtinou vysvětlit, že majitelka nemluví anglicky, a tím pádem nás tam nechce. Když jí holky odpověděly japonsky, vyvalila na ně oči a uvolnila nám cestu. Byla to příjemná restaurace starých manželů, kde servírovali čaj v termisce s Mickey Mousem. Objednala jsem si tonkatsu, protože mě zajímalo, čím se japonský smažený kuřecí řízek liší od českého. Byl nakrájený na plátky, aby se dal jíst hůlkami, a přelitý štiplavou nasládlou černou omáčkou. Věřte mi, téměř všechny japonské omáčky jsou štiplavé. A nemám ráda přelivy. Nakonec jsem to ale snědla, ovšem to nebylo celé. Ještě mě čekal salát, kde jsem poznala pouze zelí, miska s kvašenou zeleninou, miska s miso polévkou, rýže a čtverec tofu. To mělo fakt divnou chuť. Naštěstí jedné z nás chutnalo, takže nakonec snědla tofu ode všech.

Takže zážitek lokální restaurace jsme si odškrtly hned dvakrát. Navštívily jsme jak turistická místa, tak i téměř neznámá, ale zajímavá, jako je například králičí svatyně – magnet na mladé „kawaii“ Japonky. Všude tam byly sochy králíků a na jednom místě postavily stovky drobných malovaných sošek vedle sebe.

Navštívily jsme i obrovskou a známou Fushimi Inari svatyni, nad níž stojí „les torii“, těch červených bran. I ráno tam ale byla koncentrace lidí jako na Staromáku, což náš dojem dost kazilo. Udělat fotku bez nich šlo těžko, ale podařilo se.

U každé svatyně také najdete prodejnu s amulety, dřevěnými deskami na přání či výkladem budoucnosti a také místa, kam tyto věci můžete umístit. Špatnou předpověď byste si neměli nechávat, aby se nenaplnila, naopak byste ji měli pověsit na větev stromu, ať vítr špatná slova odvane. Také je poměrně známá tradice tisíce jeřábů. Jde o papírové jeřáby, které lidé skládají a připojují jeden ke druhému, čímž tvoří něco ve stylu řetězu na stromeček. Většinou tak činí, aby někoho uzdravili nebo splnili přání. V téhle svatyni se asi hodně plní sny…

Navštívily jsme také stříbrný palác Kinkakuji, který v minulosti poskytoval útočiště ex-šógunům. Ačkoli jde o zenovou stavbu, kde jde hlavně o střídmost, působí budova nádherně a navíc je zasazená v překrásné krajině, kterou stále udržují v zenovém duchu.

Zrovna pršelo, což k této stavbě zapadá více než plné slunce a horko.

Krajina kolem sestává z množství jezírek, mostíků, soch, vodopádů, stromů různé velikosti a barev a také tohohle písečného obrazu, který zaměstnanci obnovují každý den před otevírací dobou. A nejen to, každý kousek mechu, dokonce i list na trávě nebo houba pod stromem má své přesné místo a není tam jen tak. Ačkoli krajina působí přirozeně, je detailně promyšlená a do puntíku přesně provedená. Prostě balzám na duši a pastva pro oči… nebýt těch lidí.

A viděla jsem tam rostoucí granátové jablko!

Když jsme měly dost chození po památkách, vytasila se Eliška s nápadem navštívit cukrářského mistra, u kterého byla při natáčení onoho již zmiňovaného televizního pořadu, a tím začalo zcela nové dobrodružství. Doteď jsem psala o tom, co v Japonsku běžně zažijete. Tohle nezažijete. A to se vás nesnažím podceňovat.

Na setkání jsem se celkem těšila, ale představovala jsem si povídání u čaje někde v bytě nebo řadovém domku. Nemohla jsem být dál od pravdy. To jsme takhle kráčely po ulici plné moderních řadových domků, když vtom na nás vykoukla brána do jiného světa.

Tuhle tradiční rezidenci z období středověku spojoval s naším světem akorát interkom na trámu. Google navigace nám tvrdila, že jsme na místě. Ale zazvonili byste?

Dost dlouho jsme tam otálely a dohadovaly se, která že zazvoní a která že promluví a mezitím kolem nás prošlo několik lidí, jimž jsme musely připadat dost podezřelí. Nakonec zazvonila Eliška, která ho koneckonců jako jediná znala. Mistr nás pozval dál, a tak jsme tak trochu s obavami prošly dlouhou zelenou mílí až za branku s červeným závěsem, která je ještě vidět na fotce. Za ní se nalézá zenová zahrada, která si v ničem nezadá s palácem Kinkakuji, a uprostřed ní obrovská rezidence z tenkách posuvných stěn s japonským papírem místo oken, celá obehnaná terasou. Dokonce má vlastní internetovou stránku: https://kodo-kan.com/.

Mistr se zabývá výrobou wagaši a čajovým obřadem a pořádá spoustu přednášek i jiné společenské akce ve své rezidenci. Pro smetánku, nutno dodat, protože do ní sám patří. A co víc, měly jsme příležitost se rovnou dvou z těchto akcí zúčastnit – jedné trochu blíže, než jsme si představovaly…

Mistr nás přivítal na verandě. Byl to asi padesátník, který ani trochu nesplňoval mou představu japonského mistra. Byl dost výstřední. Vlastnil Mercedes v limitované edici Star Wars. V přijímacím pokoji, kam nás zavedl, měl vystavené jistě drahé historické exponáty, jako je kaligrafie či čajové misky, a vedle toho plastovou maketu jídla, na kterém ujížděl, a které vypadalo nějak takhle:

Pokrm nese poetický název Tamago kake gohan, doslova Vejce na rýži.

A to není všechno. Oblékal se do tradičního, když to nebylo třeba, a naopak když se kimono hodilo, většinou nosil vytahané tepláky a hipísácké triko. V peněžence měl sbírku vizitek se jmény gejš – a kdo ví, jestli pouze gejš. To znamená, že rád a často navštěvuje určité podniky. Myslím, že ho bavilo překvapovat, až šokovat lidi a dělat si z nich legraci, a právě to potkalo toho dne nás a jeho další hosty.

Poté, co nám nabídl čaj a ručně vyrobenou sladkost ve tvaru ducha (která, jak jinak, chutnala po rýži a fozoli), začal nám ukazovat a vysvětlovat, jak se jídlo správně donáší a servíruje, načež se nás zeptal, jestli si to pamatujeme. Přikývly jsme, aby to vypadalo, že jsme dávaly pozor. Mistr byl spokojený a prohlásil, ať si to natrénujeme, že budeme za pár hodin obsluhovat jeho hosty.

Zanechal nás v pokoji oněmělé. Každá z nás v duchu uvažovala, zda jsme rozuměly správně, ale bohužel tomu všechno nasvědčovalo. Takže budeme ve sportovních kalhotách či riflových kraťasech a tričku s výstřihem obsluhovat místní smetánku stylem, který jsme viděly jednou v životě? A co když po nás něco budou chtít? A proč je neobsluhuje někdo jiný? Vždyť my jsme u něho jen na návštěvě!

Samozřejmě nás zachvátila panika a začaly jsme dělat jediné, co v tu chvíli dávalo smysl: trénovat. Jenže jsme zjistily, že si nepamatujeme, jak se správně servíruje. Ne, že bychom byly tak blbé, naservírovat čaj a sladkost u mistra neznamenalo položit dané předměty před dotyčného na zem. Ani náhodou! Napřed jsme museli přinést sladkost. Předstoupit před dotyčného, položit sladkost na zem, kleknout si na kolena, uklonit se hlavou až k zemi, zvednout se na kolena, posunout sladkost před hosta, počkat na jeho uklonění, uklonit se znovu, vypadnout. Počkat, až dojí, a přinést stejným způsobem čaj, ovšem před odchodem popadnout prázný dřevěný plát, na němž bývala sladkost.

Jo, kdybychom to takhle věděly dopředu, možná bychom se stresovaly o trochu méně. V tuhle chvíli jsme tenhle postup viděly jen jednou a ani jedna nedávala pozor, protože jsme nečekaly, že to budeme muset dělat. Takže jsme ve výsledku daly hlavy dohromady, vymyslely, jak že to asi myslel, a potom nás jeho žena odvedla do kuchyně, protože hosté přicházely.

Mistr na dvě z nás navlékl tradiční oblečení, na Martinu v samurajském stylu, na Elišku ve stylu učitele, no a já a Klára jsme zůstaly v těch sportovních teplácích a tričku s výstřihem. V kuchyni jsme čekaly na soudný den, a když nás každý ignoroval a začínaly jsme si dělat naděje, že tohle setkání přečkáme ve zdraví, přišla řada na první dvě.

Pak přišla řada i na mě. Naštěstí to bylo až za delší dobu, takže jsem už několikrát viděla, jak celý ukláněcí proces probíhá, a zopakovala ho bez chyby. Podruhé to šlo už samo, a tak jsme servírovaly a servírovaly a až pozdě jsme se dozvěděly, že jsme měly čaj donáčet až ve chvíli, kdy mají snědenou sladkost. Hosté byly naší přítomností vyvedení z míry asi tak jako my z nich a mistr se tím velmi dobře bavil. Někteří, jako ten na fotce, byli oblečení celkem normálně, zatímco jiní měli kimono a vypadali dost váženě.

Poté setkání skončilo a on nás vzal za odměnu do restaurace, respektive na pouť po restauracích. Napřed jsme skončili v úžasném podniku s tempurou. Myslela jsem si, že tempura = smažená kreveta ve speciální strouhance, ovšem mýlila jsem se. Tempura = všechno smažené ve speciální strouhance. Donesli nám mísu plnou špejlí s tempurou, byla tam křepelčí vejce, chili paprička, kreveta, houba, něco nepojmenovatelného a ještě něco dalšího, co mělo divnou chuť i tvar. Ale většina byla vynikající!

Pořád notně hladová jsem vyčkávala na další chod a zajásala jsem, když nám donesli misku plnou pečených kousků ryby. Jenže všichni na ni koukali a nikdo si nebral a ryba chladla. Tak jsem si nabrala jako první. Dopustila jsem se společenského fópá, ale hlavně, že jsem měla plný žaludek. Mistr nám objednal také spoustu vedlejších chodů, jako mou „oblíbenou“ kvašenou zeleninu a pak nudle ze syrových brambor přelité nějakou divnou vodou, proti kterým byla kvašená zelenina lahodná.

Koupil také rýžové víno, které bylo strašně jemné. Že má 60 voltů, jsem se dozvěděla až příliš pozdě. Japonci ze mě na mistrově Facebooku měli dobrý den.

Zajímavá poznámka: vidíte toho panáka v misce na levém obrázku? Tak alkohol se, pěkně prosím, nalévá tak, že přelijete a pak ho musíte vysát jak ze skleničky, tak i z misky. A pro ty, které by to zajímalo – „na zdraví“ se japonsky řekne „kanpai“.

Najedli jsme se, napili – někteří až příliš (kdo asi?), ale to ještě nebyl konec. Mistr nás vzal autem do dalšího podniku a při cestě nám neopomněl ukazovat památky Kyota. Když hovořil o svatyni, kde působil slavný onmyoji Abe no Seimei, nikdo kromě mě netušil, o co jde. Já jsem ale skalní fanoušek Gintamy. Tohle japonské anime má v sobě spoustu komedie a ještě víc moudrosti, ačkoli mnozí vidí pouze tu komedii. Objevují se tam také v trochu pozměněných jménech slavné historické osobnosti, a proto jsem si hned vybavila sérii dílů, kde proti sobě bojovaly o moc dva velké klany „čarodějů“ (onmyoji) Ketsuno a Shirino, které jsou sice absolutně vymyšlené, ale hlava Ketsuno klanu měla jméno Seimei. Hned jsem si vzpomněla, jak tam proti sobě bojovaly koulemi hlavního hrdiny, propukla jsem v smích a vysvětlila to Elišce, která Gintamu taktéž sledovala, ale ještě nebyla tak daleko. Říkám jí: „Tak se jmenoval bratr té reportérky! Nevíš? Ketsuno Ana.“

Všichni včetně mistra se na mě zadívali a já si dala ruce na ústa. Jak jsem řekla, Gintama je komediální anime. Ketsuno Ana znamená v překladu řitní otvor. A jak by vám bylo na místě mistra, když tohle bylo jediné slovo, kterému z našeho rozhovoru rozuměl?

Ehm, společenské fópá číslo dvě se přešlo taktickým mlčením a nedlouho nato jsme zastavili u podniku červených luceren. Nebyl to bordel, nýbrž restaurace, kde obsluhovaly holky, které se připravovaly na pozici gejši. Možná v nabídce byly určité speciální služby typu masáž, to ale nemohu tvrdit jistě. My jsme si jen sedli ke stolu a mistr objednal čerstvé sojové lusky, které jsou poměrně nakyslé, ale dobré, a oden. Jde o strašně divné vařené věci umělého tvaru a barev, které ale vůbec umělé nejsou. Já si z nich původně nic dát nechtěla, ovšem nepříjemně koukali, a tak jsem sáhla po konjaku, který jsem znala z anime.

Tak tohle je, dámy a pánové, konjak. Správně, je to želatinové, v realitě je to ještě šedší a nemá to tak výrazné tečky. Bylo to vlahé a příšerně odporné. Nedá se to k ničemu připodobnit. Působí to stoprocentně uměle, ale vyrábí se to z téhle kytky:

U nás v květinářství ji prodávají jako okrasnou, takže se není čemu divit, že to bylo tak hnusné.

Brzy se k nám připojily gejši (budu je tak nazývat). Každá nám dala vizitku. Mistr se s nimi pobavil, ale brzy pádil k dalším svým „kamarádkám“, a když prošel celý podnik a pozdravil každou z nich, zase se k nám vrátil. Bylo to poměrně trapné, protože jsme neuměly japonsky natolik, abychom s nimi mohly normálně komunikovat, a ony zase nevěděly, na co se nás mají ptát. Ale vyfotily jsme se.

Na tom bílém talíři naleznete oden. Správně, konjak je to šedé vlevo.

Jelikož se v této restauraci příliš nejí a spíše se popíjí a baví s gejšami, je to spíš pro pány, a tak jsme brzy odešli. Mistr nás zavezl téměř až k našemu pronajatému domu, a než jsme se rozloučili, pozval nás na divadelní představení s tím, že tentokrát už nebudeme muset nikoho obsluhovat. O něm a o Four Seasons ale bude až další článek.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.