Nagoya
Tohle město nemá kromě významného hradu příliš zajímavých památek. Zastavily jsme se tam jen na dva dny, neboť se Eliška chtěla setkat s několika svými kamarády a lidmi, kteří ji sledovali na Instagramu (kam umísťovala fotografie svých cukrářských úspěchů). Ubytování zde bylo prosté a malé, na rozdíl od romantického domku v Tokiu však zcela obyčejné. Jednalo se o byt v několikapatrovém domě, jehož prostřednictvím jsme si uvědomily, v jak těsných králíkárnách Japonci žijí.
K mému obrovskému nadšení následovaly dva dny plné setkávání s lidmi, z čehož jsem měla na konci minimálně dvojnásobnou hlavu. Prostřednictvím těchto lidí jsme se však dostaly i na zajímavá místa. Hned první večer jím byla lokální slavnost, kde se zpívalo a po okrajích se nalézal stánek vedle stánku – přesně, jak to prezentují japonská anime. Jakmile jsme tam vstoupily (ještě bez Elišky známých), hned se k nám přihnali dva pochybně vyhlížející čtyřicátníci chtiví exotického masa. Ačkoli to neřekli na plnou hubu, bylo jasné, o co jim jde, a tak jsme se hodně rychle zdekovaly. Potom jsme narazily na naše průvodce a Japonci si nás už víc nevšímali.
V jednom ze stánků jsme si koupili teriyaki, což je kuřecí maso marinované ve speciální omáčce, napíchnuté na špejli a opečené na grilu. Varování: ačkoli maso působí dojmem nakrájených malých kousků, není tomu tak, takže pokud v té době nosíte protézu nebo nemůžete pořádně kousat jako já, budete při jeho konzumaci vypadat dost divně. Po dlouhém snažení mi maso spadlo do trávy a našim japonským společníkům přišlo nechutné, že jsem po něm hrábla a pokračovala v jídle. Asi neslyšeli o pořekadle: koření ze země chuť hnedka pozvedne.
Takže, místní festival jsme si zažily a následovalo pozvání do restaurace. To jsme nemohly odmítnout. Jídlo zdarma! Místo do tradiční restaurace s japonskými delikatesami nás však Elišky kamarádi vzali do podniku jménem (myslím) Yamasan. Nepřekládejme, nedává to smysl. Podle mého se jedná o japonský mekáč, ale těžko říct. Nabízejí tam všechno možné, ale naši japonští společníci tam přišli na kuře. Upřímně, nenapadlo mě, že budu v Japonsku jíst smažená křídla ala KFC. Překvapilo mě však, že ačkoli se jedná o restauraci s početnou sítí poboček po celém Japonsku, vnitřek mají zařízený autenticky v místním stylu, takže se zujete a jdete ke strašně nízkému stolu, kde se sedí na podsedácích. Měli byste si dřepět na nohách, jenže to příšerně bolí a netrénovaný člověk nevydrží déle než pět minut, takže jsme si sedly do tureckého sedu.
Najedly jsme se, napily a žádná z nás si na rozdíl od Japonců neobjednávala příliš dezertů a podobných věcí, protože to přece platili oni a my chtěly být slušné. No, neplatili to oni. U pokladny nás zaskočila věta: „Vydělte to šesti.“ A řeknu vám, i jedna šestina stála za to.
Notně zdeptané nás část party vtáhla do pochybně vypadajícího klubu, který mě utěšoval jediným, a to nápisem, že je všechno jídlo a pití za 300 yenů (60 kč). Obyčejný turista se zdravým rozumem by se takovému podniku vyhnul obloukem, ovšem my měly doprovod, což nám poskytovalo pocit bezpečí.
Uvnitř, jak už to v takových podnicích bývá, řvala muzika, dokonce tam hrála kapela, a lidí hlava na hlavě. Nemám tyhle druhy zábavy ráda. Myslím, že mě kdysi někdo proklel strašlivou kletbou, protože všichni ostatní se tam baví, zatímco já neslyším nikoho. Ani sama sebe. A aby to bylo ještě zajímavější, ačkoli neslyším ani sama sebe, ostatní mi nějakým zázrakem rozumí každé slovo. Sranda nastává, když takto prokletí jdete k baru a chcete si něco objednat. V japonštině. Barman vám něco vysvětuje. Japonsky. Samozřejmě mu všechno odkývete. Potom po vás místo 300 yenů chce 900 a vy se radši neptáte, proč. Následně vám na základě picího průkazu dojde, že sice každé pití stojí 300, ale musíte si koupit tři.
Takže jsme si koupily každá po třech drincích, ochutnávaly od sebe, házely šipky a nakonec se v podnapilém stavu vrátily na byt. Cestou jsem na ulici viděla švába a byla jsem z toho strašně unešená. Ostatní holky ze mě rostly, když jsem tam poletovala, vykřikovala „gokiburi!“ a řehtala se na celé kolo. A nedaleko šli policajti.
Následující den byl klidovější. Setkali jsme se s Elišky fanouškem na Instagramu, s nímž jsme navštivili prodejnu wagaši, kde si všichni kromě mě zakoupili nějakou tu sladkost. Já zase nemiluje sladké natolik, abych si kupovala jednohubku za 300 Kč. Minimálně. Dobré japonské wagaši je totiž strašně drahé, strašně sladké a chutná buď po rýži nebo po fazoli. Daleko šťastnější jsem byla, když nás dotyčný pozval na rámen, a tentokrát skutečně pozval (jakože i zaplatil!). Rámen je českýma očima v základu nudlová polévka, jejíž doplňky se mohou lišit. Já si například dala hovězí, takže to divné zkroucené cosi je natenko nakrájené hovězí maso. Rámen je vždycky čerstvě udělaný, čili horký, jí se hůlkami a vodu buď pijete přímo z misky jako z hrnečku, nebo vám na to dají speciální lžící. Nejlepší ale je, že tu vodu vůbec nemusíte pít, což z rámene činí jedinou polévku, kterou mám ráda. To nakousnuté na talíři vpravo je kreveta upravená na způsob tempury (obalená a osmažená). Díky téhle návštěvě restaurace jsem zjistila, že mi v Japonsku strašně chutná.
Nakonec jsme s naším průvodcem navštívili již zmiňovaný Nagojský hrad, který sice zrovna procházel rekonstrukcí, přesto byl obrovský a epochální. Japonské hrady nevypadají jako naše, jsou to hotová umělecká díla. Koneckonců posuďte sami.
Z nějakého dlvodu jsem z něho však byla unesená pouze já. Asi proto, že zbožňuji japonský středověk, a dokonce píšu jím inspirovanou knihu Zloděj úsměvů. Jakmile vidím něco, co mi ji připomene, nastane obrovské vnitřní wow a na chvíli si připadám jako pod drogami. Daleko nejvíc se to projevilo u mistra v Kjótu, ovšem k tomu až v dalším pokračování…
