Úvod
Už jsem někde zmínila, že jsem rok studovala japonštinu, takže cesta do Japonska byla na jednu stranu přirozeným vyústěním, zároveň však ve mně vyvolávala obrovské nadšení a jakýsi pocit splněného snu, ačkoli jsem o cestě do Země vycházejícího slunce začala snít až ve chvíli, kdy jsme ji plánovaly. Přestože jsem předtím letěla dobrovolničit do Indie, brala jsem Japonsko jako strašně vzdálenou zemi, kde určitě zažiju spoustu dobrodružství. Bylo tak vzrušující odletět poznávat zemi, kterou jsem si pro svou kulturu a jídlo (a animované seriály) zamilovala, navíc když už umím trochu japonsky, takže nebudu vypadat jako typický ztracený turista.
S nápadem téhle cesty přišla na počátku prvního semestru moje spolužačka Eliška, která tam už jednou byla díky její zálibě. Vyrábí totiž tradiční japonské sladkosti wagaši (ne, nepeče je) a před několika lety se zúčastnila soutěže pořádané (hm…) někým v Japonsku, postoupila do finále, čímž pádem musela letět do Japonska, kde se setkala s mistrem cukrářského řemesla a natáčela ji televize. Teď se chtěla za mistrem vrátit a spojit cestu s prací a poznáváním. Její nápad mě uchvátil a hned jsem prohlásila, že pojedu s ní.
Postupně se k nám přidaly Martina a Klára, a jak se blížil konec semestru a my neměly co na práci, začaly jsme cestu důkladněji plánovat. Respektive, ony začaly. Na mě se jaksi v procesu zapomnělo. Obyčejně bych na skládce zapomnění již zůstala, ovšem tentokrát mě vztek a touha poznat tuhle exotickou zemi přiměly překonat bariéru překvapených pohledů a ozvat se. A tak jsem odletěla do Japonska.
Z nápadu pracovat nějaký čas v Japonsku pracovat postupem času sešlo, což mi samozřejmě vůbec nevadilo, a náš plán se ustálil na třech týdnech a čtyřech městech, která navštívíme: Tokyo, Kjóto, Naru a Ósaku. Zakoupily jsme letenky, ubytování a nějakou zvýhodněnou jízdenku na vlaky, udělaly zkoušky, prošly dalším semestrem, udělaly zkoušky – a zjistily jsme, že nám změnily let! V Londýně budeme mít jen třicet minut na přestup. Ale to dáme.
Potom nám zrušily ubytování. Airbnb a Japonsko měly zrovna ten rok mezi sebou nějaký problém, mám takový pocit, že se to týkalo daní či papírování, každopádně rušily bookace ve velkém. Chvíli deprese vystřídalo nadšení, že Airbnb poskytuje ve velkém i kompenzace, takže jsme dostaly vouchery ve dvojnásobné výši částky, kterou jsme do ubytování vložily. Třikrát hurá, můžeme se rozšoupnout!
Vyřídily jsme si víza, zabalily si a odletěly do Londýna, kde nás naháněla letuška a nejspíš i vyvolávaly naše jména, ale to jsme tam ještě nebyly. Když nás letuška konečně našla, utíkaly jsme spolu celou cestu až na bránu a všichni včetně jí jsme z toho měly obrovskou prču.
Let byl dlouhý a nepříjemný a zmrzlý. Ale poprvé jsem snědla letištní jídlo. No, skoro. Vyzkoušela jsem zhruba všechny polohy, v nichž se dá sedoležet, přikryla se chatrnou dekou, kterou nám daly, a potom i vším možným i nemožným, co jsem měla u sebe, na pár minut usnula a zbytek času jsem sledovala strašně nudné a otravné filmy bez titulků. Zjistila jsem, že nesnáším daleké lety. Ale miluju daleké země.
Tokio
Krátce před příletem nám dali vyplnit celní prohlášení o tom, že s sebou nevezeme věci, které s sebou běžní turisté nevozí, a potom jsme konečně přistáli v Tokiu. Zamířily jsme na imigrační, což je spousta malých okének a za každým úředník. Pro mě to bylo první setkání s Japoncem mimo školu. Ostatní holky měly buď zaplacené soukromé konverzace s Japoncem nebo si našly japonské kamarády, s nimiž si dopisovaly, o Elišce ani nemluvě. Na imigrační jsme šla každá do vlastního okénka, takže jsem na to byla sama. Byla jsem z toho hrozně vystresovaná, protože jsem ve škole sice patřila k průměrným, ale v porovnáním s těmito spolužačkami jsem byla tupá jak poleno, neboť se učily japonsky mnohem déle než já. No, mohlo mě napadnout, že úředník na imigračním bude umět anglicky.
Vyfotil si mě, dostala jsem nálepku do pasu a šup ke skupince, kde za mě budou mluvit ostatní. Poté, co jsme se dostaly z letiště, na mě dýchlo šílené vedro. Bylo to jako ocitnout se v sauně, ze které nemůžete odejít a kterou nemůžete ztlumit. Na slunci panovalo snad čtyřicetistupňové horko, k tomu vlhko a dusno. Postupem času jsem si na to zvykla, ale některé z nás měly s počasím problém až do odletu.
Zamířily jsme do našeho prvního ubytování a cestou jsem o Japonsku zjišťovala věci, které se v dokumentu nedozvíte. Například že jejich kanály jsou umělecká díla a každé město má jiné. Že ledové čaje z automatu chutnají opravdu jako studený čaj, a navíc bez cukru. Jakože fakt bez cukru. Že Japonci, a zejména Japonky chodí oblékané jinak, než je zvykem v Evropě, nosí spoustu vytahaného oblečení. Nebo že japonská auta, na která jsme zvyklá v Evropě, v Japonsku vůbec nejezdí a místo nich tam najdete krabice.
Všimla jsem si také kýčovitých a mnohdy až hrůzu nahánějících maskotů, jichž je všude plno. Některým je zasvěcená kavárna nebo cukrárna či celý obchod, jiní se jen vystavují na ulici.
Mého tátu elektrikáře by jistě zajímaly všudypřítomné dráty, které mi připomínaly Indii a svědčí o používání stejnosměrného proudu. A ještě jedna podoba z Indií tkvěla v hluku – zde však místo troubicích aut a motorek hrály hlavní roly cikády. Výsledek však působil stejně.
Cestou jsme zastavovaly u každé malé svatyně nebo chrámu a byly z nich jako u vytržení, zatímco o pár dní později jsme je už vnímaly jako přirozenou součást ulice, nad níž není potřeba se pozastavovat.
Naše ubytování vězelo v nepříliš luxusní čtvrti. Zde jsme se ještě nerozšouply. Jednalo se o pidi domeček v sevření dalších pidi domečků, který mi svou plechovou konstrukcí připomínal slumy v Indii. Tady v nich ale bydleli normální lidé. Měli zde obchody.
V domku byla malá předsíň s ještě menší kuchyní, o trochu větší obývák, o trochu větší ložnice a malý balkon. Hlavní dominantou byla – jako všude v Japonsku – klimatizace. Bohužel se nalézala v ložnici těsně nad mou hlavou, takže když v noci ztichly cikády, začal jiný řev. V tu chvíli mi to ale tolik nevadilo, byla jsem ráda, že se mohu poprvé vyspat na futonu, což je tenká matrace položená na zemi.
Ráno po probuzení jsem si přímo z ložnice vyšla na balkon načerpat trochu svěžího dusného vzduchu s výhledem do uličky. Levná ubytování vám dají nahlédnout do života místních. No řekněte, není to romantické?
V Tokiu jsme napoprvé pobyly dva dny. Plánovaly jsme navštívit Hrad Edo a druhý den se vypravit na Fuji. Tak tedy, hrad jsme navštívily. Jeho název Edo je vlastně původním názvem Tokya stejně jako dlouhého historického období nadvlády šógunů (vojenské vlády). Právě na tomto místě v minulosti sídlila výkonná moc a nyní je hrad součástí císařského paláce. Naleznete u něho dokonce přistávací dráhu pro menší letadlo a obrovský vodní příkop. Kombinace starého a nového, jak ji můžete vidět na fotce, je v Japonsku velmi častá.
Až ke hradu jsme se nedostaly, protože se Elišce z obrovského horka dělalo zle, a tak jsme skončily v nedalekém občerstvení pro turusty, kde měli klimatizaci. Zakoupily jsme si bezednou sklenku a následující hodinu se přepíjely různými druhy sodovky a ledového čaje.
Z výletu na Fuji následujícího dne sešlo, protože lilo a předpověď nevypadala o nic příznivěji. Místo toho jsme se sešly s Kláry dopisovací kamarádkou, načež jsme se rozdělily a já s Martinou navštívila obrovský obchoďák. Následně jsme se vrátili na Shinjuku, což je hodně známá čtvrť v Tokiu plná světel, obrovských barevných bilboardů na mrakodrapech, karaoke klubů, barů a restaurací a také mnohokrát foceného přechodu pro chodce.
V noci se vyčasilo, a tak jsme dalšího dne již v suchu vyrazily na další zastávku naší cesty, do Nagoji.
