Prošla jsem spletitým přijímacím řízením, prošla si skladem, naučila se tahat vozíky a věděla jsem, kam se mám postavit v případě požáru, ta pravá zkouška mě ale teprve čekala. Respektive celý zkušební týden, kde si vyzkouším různé pozice, z nichž jedna mi poté bude přidělena. Náhodou jsem se na to poměrně těšila.
Domnívala jsem se, že budeme pracovat s dohledem celý týden, ovšem nakonec to byly pouze dva dny. Třetí den jsme dostali přidělenou stabilní práci na základě toho, co se nám v předešlých dnech dařilo nejlépe. Samozřejmě jsme se dopouštěli chyb, ovšem nikdo nám to neměl za zlé. Jaké tedy ve skladu existují pozice?
Receiving
Podle spousty lidí nejlepší práce, kterou jsem nakonec dostala. Stojíte u počítače, vedle vás pás a přijede k vám buď krabice, nebo upravený košík, spíš takový plastový box – těch existují dvě alternativy, jedna na binning a druhá na picking, o čemž bude řeč později.
Ať k vám přijede krabice, podíváte se na velký URN kód a porovnáte číslo pod položkou quantity s číslem u jiného, menšího kódu pod položkou singles. Pakliže jsou čísla stejná, oskenujete oba kódy, pakliže ne, krabici rozbalíte a oskenujete každý malý kód zvlášť, většinou jich je do deseti. Následně vám z tiskárny vyjedou žluté etikety, jimiž dané zboží polepíte (přičemž si musíte dávat pozor, aby se kód na etiketě a na zboží shodovaly, vždy stačí zhlédnout jen poslední trojčíslí, a pokud si pamatujete systém, jakým jste rozložené zboží skládali, stačí ho sledovat).
Když máte vše polepené, podíváte se na etikety, které zároveň obsahují název umístění, například: 56 – 18 – 2C. U receivingu se zabýváte jen prvním číslem, tedy 56. Vezmete si košík a vložíte do něj vše s číslem 56, a až bude plný, přesunete jej na další pás, kde se ho ujmou marshalleři.
Marshalling
Marshalling je druhý stupeň procesu, do něhož nám bylo uvoleno nahlédnout. Je to ta nejhorší práce ze všech, ve své podstatě strašně nudná, ale pokud nemáte paměť na čísla jako já, dost vyčerpávající. Takže ve zkratce: Po pásu přijedou košíky se zbožím z receivingu. Opět se podíváte na první dvě čísla, tedy 56. Položíte tento košík na takový čtvercový skateboard, jemuž se říká dolly, přijede druhý košík s jiným číslem a učiníte totéž.
Vaším úkolem je skládat košíky se stejným číslem na sebe, a až budou čtyři, odvézt je k příslušnému výtahu. Radost nastává, když nevíte, která čísla už na zemi máte, takže napřed dojdete na pás, mrknete na číslo, pak prochodíte všechny košíky, abyste vůbec věděli, kam s ním, načež se teprve vrátíte pro kašík a umístíte ho na správné místo. Nejhorší je pokládat poslední, čtvrtý košík, který jako naschvál bývá naplněný k prasknutí, nejlépe těžkými džíny. V tu chvíli už komín sahá asi tak k mému krku. Prostě posilovna, za kterou dostanete zaplaceno.
Tyto košíky pak zaměstnanci výtahem dovezou do příslušného patra, nás se týkalo top floor a middle floor. Tam se jich chopí binneři, jimiž jsme si také vyzkoušeli být.
Binning
Binning začíná neskutečně vleklým přehrabováním ve starých velkých a těžkých čtečkách, které vypadají jako ty obrovské staré mobily s PC klávesnicí. Zhruba polovina z nich funguje, polovina z nějakého důvodu ne. Jakmile konečně najdete ten funkční, připevníte na něj pás a nasadíte si ho jako kabelku. Následně se chopíte jedné z připravených sloupů čtyř košíků a jedete do určité linie, což poznáte podle horního čísla. Je-li číslo 56 – 18 – 2C, vlezete do řady 56. V ní se po levé straně nalézají lichá čísla a po pravé ta sudá, takže víte, na jakou stranu se zaměřit. Řada je to dlouhá, končí zhruba číslem 48. Takže dojdete k 18, a jak jste již nejspíš pochopili, poslední spojení odhaluje přesné místo v oblasti 18, v tomto případě druhý sloupec, třetí řadu.
Následně se chopíte věcí z košíku, jež nesou etiketu s tímto číslem, naskenujete jejich kód, kód přihrádky, zadáte množství a uložíte je do krabice. Pokud je v krabici něco cizího, musíte to umístit do penalty bin, což jsou takové malé košíky na chodbě, které se hodně těžko hledají. Pokud v krabici nic není nebo tam naleznete stejnou věc, jakou tam plánujete umístit, zaradujete se a naplníte ji, prolezete košík odshora dolů, jestli se tam náhodou neukrývá ještě něco, co má přijít do této krabice, a když ne, pokračujete k dalšímu číslu. Hodně často se stává, že vás horní krabice zavede na naprostý konec řady, druhá na začátek, třetí někam doprostřed a poslední nejlépe zase nakonec, abyste se pak museli vracet tou nejdelší možnou cestou.
Jakmile jste se vším hotovi, měli byste srovnat košíky a dolly, ale prakticky nikdo to nedělal. Já se snažila být hodná, ale ne vždy jsem se k tomu přinutila. Potom vezmete další čtveřici a jde se nanovo.
Picking
Další fází procesu je pak picking, kdy lidé pravděpodobně jedou podle objednávkového listu ve čtečce, a naopak z krabic sbírají oblečení pro jednotlivé objednávky. To jsme už nedělali, na to je potřeba pracovat ve skladu delší dobu.
Ostatní
Později jsem si ještě vyzkoušela strašně nudnou činnost, jejíž název neznám, ale která spočívá ve strhávání plastových obalů. Přijdete do přízemí, kde se nalézají dlouhé řady věšáků s rozličným oblečením, a vaším úkolem je strhat všechny obaly kromě prvního. Takže máte na věšáku džíny. První necháte zabalené (na důvod se mě neptejte), zbytek obalů z džín svléknete a zastavíte se až u trička, které opět necháte zabalené a zbytek stejných triček svléknete. Je to šílená práce. Zaprvé tam v zimě panuje obrovská kosa, je to nudné a po několika dnech této práce hrozí, že se stanete aktivisty v boji proti plastovému odpadu. Říkáte si totiž, k čemu tam ty obaly vůbec jsou, když je stejně strhneme, než se vůbec dostanou k zákazníkovi.
Dalšími pozicemi jsou nakládání a vykládání kamionů a balení objednávek pro koncové zákazníky, což jsem však neměla šanci dělat. Manažerské pozice nebo řidiče vysokozdvižných vozíků nepočítám, protože se k nim jen tak nedostanete
Jak se mi pracovalo
Když jsem ještě v Čechách četla článek o zkušenostech ze skladu, zakázala jsem si tam pracovat. Prý strašná buzerace a nadvláda Cikánů a Poláků. Tady naopak vládla profesionalita a manažerům velmi záleželo na názorech zaměstnanců pod nimi. Asi co sklad, to zkušenost.
Ne vždy se mi dařilo, někdy jsem dělala chyby: zapomněla jsem oskenovat jeden z kódů, uložila zboží do špatné krabice, ale zase jsem se učila pozorováním ostatních a zjistila spoustu věcí, které nám průvodkyně nevysvětlovaly.
Brzy jsme také dostali vstupní kartu a já byla tak šťastná, že jsem našla práci, která mě nerozežírá zevnitř.
Pak přišla první rána: Jak jsem již zmínila, pracovala jsem na odpolední směně, a proto mě velmi potěšilo, že Kubu v tu samou chvíli taktéž přeřadili na odpolední, a bude mě tedy moci vozit. Za autobus bych dala 4,20, Kuba chtěl 3 libry. Jenže tahle pohodička dlouho nevydržela, neboť se ze známosti dostal na noční. Já si taktéž podala žádost, ale to víte, žádná známost, takže standartní čekací doba několik týdnů. Pak jsem tedy začala jezdit autobusem. To znamenalo 15 minut jízdy a 3,5 km chůze za jednu cestu. Autem to trvalo 20 minut, tímhle způsobem dopravy hodinu a kousek.
A bolely z toho nohy (jako by nestačilo, že chodím ve skladu!), někdy pršelo, jindy foukal ostrý vítr, někdy pršelo a foukal ostrý vítr, já se s deštníkem sunula po cestě a toužebně sledovala všechna ta okolo jedoucí auta.
Myslím, že jsem to takhle vydržela dva dny. Pak jsem se dala do řeči s jedním klukem z mojí skupiny, Indem, a zeptala jsem se ho, jestli nemá auto. Neměl, ale čirou náhodou okolo zrovna procházel černoch, který auto měl, a když jsem se po směně chystala na svou pěší pouť, zastavili mě, už bylo všechno domluvené a jelo se.
Takže jsem měla práci, odvoz, a dokonce mě nebolela chodidla. Jak jsem již zmínila, vždycky mě bolívala, takže si musíte říkat, jak je to možné. Jednoduše, botami. Krátce před zkušební dobou jsme čirou náhodou jeli s Kubou a Kamilem do nákupního centra, kde jsem se chtěla podívat na plavky, že bych s nimi chodila do bazénu. Místo nich jsme se ale s Kubou dali do řeči o botách, já mu vysvětlila svůj problém a on řekl, že mám poškozené nohy nošením obuvi od Vietnamců. Podobných mouder jsem už slyšela nespočet, takže jsem tomu nevěřila, ovšem jakmile mě přiměl vyzkoušet si jedny boty s podrážkou Cloudfoam, změnila jsem názor. To bylo něco! Připadalo mi, že stojím na želatině, bylo to tak pohodlné, a tak jsem udělala ústupek a za 27 liber jsem si je koupila. A výsledek? Poprvé v životě mě ve skladu nebolely nohy!
Samozřejmě po pěti dnech už trochu pobolívaly, ale když to srovnám s prací ve skladu v ČR, neuvěřitelný rozdíl. Tam mě chodidla bolela asi po dvou hodinách práce a po čtyřech hodinách jsem už nemyslela na nic jiného, než kde si sednu.
Zdálo se, že jsem měla všechno pěkně vyřešené, dokonce i čas mi utíkal, ovšem jak dny plynuly, přestal. Z práce se stala rutina, jen čas od času vychýlená nějakou drobnou událostí. Přestože se mi tam už nechodilo tak snadno jako dřív, zvládala jsem to, akorát mi vadily ranní směny o víkendech, neboť začínaly v 8, což pro mě znamenalo vstávat v půl sedmé. Zatímco noční by pro mě nebyla problém, na ranní jsem umírala. Nebo spíš usínala. Jsem totiž typ člověka, který pokud vstane před jedenáctou, celý den se mu otevírá pusa.
Potom nás jednoho dne rozřadili do skupin, rota to nazývali. To znamená, že každý dostal papír s tabulkou, jaký den v kterém týdnu má volno. Vždy to byly dva dny, akorát se měnily. Jen málokdy vycházely za sebou, ale to mi nevadilo, protože čas utíkal rychleji. Další volno mě totiž nečekalo až za 5 dní, ale třeba za 3, někdy i za jediný den. Mělo to však i své stinné stránky, protože někdy vyšly 2 dny volna za sebou a k ním se ještě přidalo navazující volno v dalším týdnu, což z toho udělalo 3 dny volna za sebou. Na to bych si nestěžovala, ovšem na následující sedmidenní pracování ano.
Problém nastal v momentě, když mě dali do jiné skupiny než toho černocha – on měl tedy volno v jiné dny než já a nemohl mě vozit. Vrátila jsem se tedy k ježdění autobusem, ale rozhodně jsem to nemínila nechat jen tak. Na začátku se nás totiž ptali, kdo s kým jezdí, aby nás pak dali do stejné skupiny, a na nás dva prostě zapomněli. Jenže agentura… Byla jsem u nich asi čtyřikrát a pokaždé měli nějaký problém.
Nakonec jsem našla Bulhara, který byl ochotný vozit mě zdarma, protože si pamatoval, jaké to je být bez auta a prostě mi chtěl pomoct. Byl moc hodný, rozuměla jsem mu, ale byl v jiné skupině. Nakráčeli jsme tedy spolu do kanceláře, a najednou to šlo. Prý je potřeba, abychom přišli oba, ale když jsem předtím několikrát přišla spolu s černochem, jaksi to nešlo.
Zatímco doma slavili Vánoce, já pracovala, ale nevadilo mi to, Vánoce totiž zase tolik neřeším. Minul i Silvestr, střešním okénkem jsem se podívala na ohňostroj, a přehoupla se do nového roku.
Hluché období
Poté však nastaly změny. Už na konci prosince nám z agentury přišla SMS s informací, že končí jistota 4 denního pracovního týdne. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet, neboť jsem předtím pracovala 5 dní v týdnu. Ale postupně jsem zjistila. Dřívější povinné přesčasy, jimž jsem se zdárně vyhýbala, se rázem přeměnily na dny neplaceného volna, kdy nám agentura napsala, že pro nás ten a ten den není práce. Jeden týden jsem pracovala 3 dny, jindy třeba ani jeden. Jistotu měli jen zaměstnanci na kontrakt, kterým prostě musejí dát práci, nebo jim volno zaplatit.
Do toho se ozval Kuba s informací, že agentura končí a musím si zažádat o kontrakt, jinak nebudu mít práci. Tak jsem tam hned vyrazila, řekla jsem jim o tom, a oni – „Co? Vždyť nekončíme. Agentura se v lednu jen ztiší, protože není moc práce.“
Asi o 3 týdny později se informace o výměně agentury stala oficiální a já se musela registrovat u nové. Nechápu, proč mi tehdy lhali. Ale Kamil říkal, že agentura je můj nepřítel.
V Anglii získáte práci buď na kontrakt, nebo přes agenturu. Druhé je častější. Co jsem zatím pochopila, funguje to následovně: agentury naberou hromadu zaměstnanců, aby pokryli případné dovolené, a pak je nechávají doma. Ty nejhorší také vyhodí, ale některé agentury vyhazují zaměstnance pravidelně těsně před dobou, kdy mají nárok na kontrakt, aby následně nabraly nové a čerpaly z nich peníze. Berou si totiž část jejich mzdy. Takže my dostali minimálku, maximálně nějaký příplatek za odpolední či noční směnu, a zbytek padl do kapsy těch lhářů, jejichž náplní práce je posílat nám SMSky. Dobré, ne? Co takhle založit si agenturu?
Kontrakt znamená smlouvu přímo se zaměstnavatelem. Váží se k němu jiné podmínky, například složitější odchod z práce i jistota práce ve dnech, kdy nemáte volno. Někde vám navyšují mzdu, ale u nás prý ne, ptala jsem se jednoho zaměstnance. Takže jediné, v čem je kontrakt výhodný, je ona jistota práce. A zaměstnance, které vezmou na kontrakt, si pečlivě vybírají až po 3 měsících práce přes agenturu.
Kamil také říkal, že lidem, kteří agenturu neotravují, dávají nejméně práce, takže bych je měla začít obtěžovat – čili chodit za nimi a ptát se, proč není práce. Já tam ale za nimi už dříve docházela poměrně často, znali mě jménem, takže jsem si říkala, že jsou mnohem nenápadnější zaměstnanci než já. A pomalejší. Přesto se stalo, že Bulhar, jemuž jsem častokrát s něčím radila, šel do práce, zatímco já ne. Už sjem ničemu nerozuměla.
Také byl problém s noční směnou. Papír na převod jsem si podala hned na začátku, a přestože řekli, že je to otázka dvou třech týdnů, pořád jsem byla na odpolední. Kamil říkal, že to takhle nejde, zajeli jsme tam a následně jsem zkusila vyhledat někoho přímo z DHL. Natrefila jsem na tu nepříjemnou ženskou ze zaškolování, která mi řekla, že se to pokusí vyřešit.
Vyřešila? Ano, poslala email agentuře, který si nikdo z agentury nepřečetl, neboť zarputile tvrdili, že žádný nedostali. Já ho přitom viděla v odeslaných. Pak jsem šla do jiné kanceláře, kde zase jiná žena tvrdila, že to za mě vyřeší. Nevyřešila, nikdy. To jen pro představu, jací jsou Angličané. Tváří se, že vás chtějí zulíbat, a přitom jim na vás absolutně nezáleží.
Takže práce nebyla, na noční jsem nechodila, šlo to celkem z kopce. Zatímco předtím jsem si za týden vydělala nějakých 260 liber, teď jsem jeden týden měla 180, jindy dokonce 50. Spočítala jsem si sice, že mi náklady bohatě pokryje, pokud budu každý týden pracovat pouze 1 den, ale přijela jsem sem vydělávat, zatímco teď jsem ztrácela čas.
Tak mi Kamil řekl, ať tam zavolám. V duchu jsem křičela v panice, ale říkala jsem si, že tenhle strach musím překonat, jinak se nikam neposunu, a hlavně mi tréma z telefonování může způsobit problémy na dodávce, kde jsem plánovala v budoucnu pracovat. Kdo ví, jestli nebude potřeba volat klientům…
A tak jsem zavolala. Zvedl mi to nějaký muž, jemuž jsem překvapivě dobře rozuměla, a hned jsem mu vysvětlila svou situaci. „Teď ale není moc práce,“ odpověděl.
„O tom vím. Ale také vím o lidech, kteří jsou přes agenturu a pracují pět dní.“ Což byla pravda, příkladem budiž Kuba.
Na to muž nevěděl, co říct, načež mi slíbil 3 dny práce. A slib překvapivě dodržel.
Nedostatek práce se na mně bohužel špatně podepsal. Jak jsem již zmínila, nerada pracuji a práce ve skladu mě nebavila, takže když jsem si v lednu práci odvykla a potom jsem měla začít chodit na tři dny, později už znovu na pět dní, nedokázala jsem to. Byla jsem z toho psychicky vyčerpaná, brečela jsem, protože se mi strašně těžko dělají věci, co mě nebaví.
A tak jsem si začala brát volno. Vyčerpávala jsem dny dovolené, které jsem si od začátku naspořila, a když došly, brala jsem si neplacené volno. Dokonce jsem i lhala, abych mohla zůstat doma, když mě nechtěli nechat, a nakonec jsem si zařídila part-time na dva dny v týdnu. Kam se ztratilo vydělávání, říkáte si? V tu chvíli jsem na to nemyslela. Jediné, co jsem chtěla, bylo být šťastná, což jsem v té práci nemohla. Navíc jsem se plně soustředila na budoucí práci na dodávce, která nebyla vůbec jistá, ale kterou jsem si k sobě neustálými myšlenkami a přípravami přivolávala.
Tímto tempem jsem práci ve skladu doklepala do konce. Byla polovina dubna a přede mnou nová příležitost.
