Touha řídit
Ještě v prosinci, když jsme se s Kamilem bavili o práci, mi navrhl, proč nejezdit dodávkou jako delivery driver? Upřímně, takovou otázku jsem nečekala. Nikdy mě to nenapadlo. Když jsem uvažovala o pracích, napadly mě jen v restauraci, úklid či sklad, které se běžně objevují v článcích o výdělku v Anglii. Ale dodávka?
Miluju řízení. Už ve čtrnácti jsem si chtěla udělat řidičák na motorku – máma mi to zakázala. Na střední jsem se závistí poslouchala rozhovory starších spolužaček o autoškole a závěrečných zkouškách, a byla jsem tak šťastná, když jsem konečně dosáhla 18 let. Ne kvůli pocitu dospělosti ani možnosti kupovat si legálně alkohol a cigarety, nýbrž kvůli řidičáku.
Autoškolu jsem dala bez problému na první pokus a hned jsem začala jezdit. Jakmile se někam jelo, vždy jsem si vyprosila sedět za volantem, ale ze všeho nejvíc jsem milovala řízení ve městech, obzvlášť v těch velkých. Proto jsem si také vydobyla jet autem na maturitu, což mi máma nechtěla za žádnou cenu dovolit, ale táta mě naštěstí v řízení podporoval a podporuje.
Takže se nedivte, že jsem po Kamilově nabídce skočila jako šílená a od té chvíle mě nic jiného nezajímalo. Sklad, ve kterém jsem pracovala, mě už začal otravovat, zatímco jako řidič bych se podívala na zajímavá místa, práce by mě bavila, byla by různorodá, a ještě bych si vydělala dvakrát tolik, co ve skladu!
Kamil se také zeptal, proč nechci řídit kamion jako on. Ne že bych nechtěla, nikdy mě to nenapadlo. Přemýšlela jsem o autoškole, ale přišla mi moc drahá a nebyla jsem si jistá, jestli bych zvládla couvat s návěsem. Většina zaměstnavatelů navíc kvůli pojištění bere na kamion až uchazeče starší 25 let a mně v tu chvíli bylo čerstvých 24.
Jednou jsem s Kamilem jela do práce a zkusila si kamion řídit, připadalo mi to obrovské, ale určitě jde jen o zvyk. Naučil mě také otevírat a zavírat návěs, poprvé v životě jsem měnila SPZ, což mi přišlo jako obrovský zážitek, a spouštěla nohy. Jen jsem ho nedokázala zapojit, protože musíte velkou silou zatlačit takové speciální kabely do speciálních zásuvek, a na to mi bohužel nedostačovaly svaly. Odpor vzduchu byl příliš silný. Myslím, že dodávka mi bude bohatě stačit.
Od téhle chvíle jsem se začala připravovat na řízení. Když jsem seděla v autě, říkala jsem si, co bych udělala jako řidič, zvykala si na jejich časté odbočovací pruhy a kruhové objezdy, na vodorovné dopravní značky, jichž je všude plno. Když jsem šla pěšky a přecházela, snažila jsem si uvědomit, na jakou stranu se mám dívat jako první, a dokonce jsem zavedla tréning i ve skladu, kde jsem se při tahání vozíků chovala, jako bych byla na silnici. Jezdila jsem vlevo, rozhlížela se jako řidič, a pak… pak jsem dostala kolo!
Náš spolubydlící Jirka se už měl stěhovat a nabízel mi ho, akorát já ho nechtěla, protože jsem si říkala, že stejně za chvíli získám dodávku, takže to nemá cenu. Potom mi ale nabídl, že mi ho dá zdarma, když mu pomůžu s prací na PC, a na takovou nabídku už nešlo říct ne. Brzy nato jsem poprvé vyrazila na silnici do práce, a bylo to úžasné! Neměla jsem vůbec žádný problém s ježděním vlevo a řeknu vám, na taková místa, na jakých jsem jela, jsem se nikdy předtím s kolem neodvážila. Odbočovací pruhy, dvoupruhové kruháče – na takových místech se daleko lépe jezdí autem. Ale říkala jsem si, že nemám jinou možnost, jak to zkusit, a tak prostě nepojedu po chodníku. PS: cyklostezka po chodníku ani nevedla, cyklisté měli vyčleněný vždy malý pás vedle každého pruhu.
Takže můj trénink se vyplatil, měla jsem z toho takovou radost! Jediné, co mi vadilo, bylo čekání na novou práci, ale Kamil říkal, že to nesmím uspěchat, protože když mě nevezmou, měla zablokovala bych si příležitost, a já nechtěla nic riskovat. Takže jsem dál poslušně trénovala a čekala na výměnu řidičáku…
Jak jsem se nestala řidičem
Dobře, být poslušná mi vydrželo tak dva týdny. Potom jsem na internetu objevila nabídku práce jako rozvozce pro Tesco, která mě zaujala v jediném bodě – stačil jim evropský řidičák! Chápejte mě dobře, pro výměnu řidičského průkazu musíte být v UK 180 dní, takže tohle pro mě bylo vysvobození. Okamžitě jsem na inzerát odpověděla, udělala online test a za pár dní mi slavnostně přišel email s pozvánkou na pohovor.
Jednalo se o pobočku Tesca, kolem které jsem každý den jezdila do skladu, takže jsem perfektně znala cestu. Na místo jsem přijela asi o dvacet minut dříve, chvíli si dodávala kuráž, a potom jsem zamířila k recepci. Tam jsem jim oznámila, že jsem přišla na pohovor, načež po dlouhém nechápavém vyptávání bylo řečeno, že jsem dorazila do špatného Tesca!
No to mě podrž! Netušila jsem, že je v okolí ještě jedno, nikdy jsem ho neviděla. Naštěstí jsem už měla mobilní tarif s daty, a tak jsem si vyhledala to správné, abych zjistila, že se nalézá deset minut ode mě. Autem.
Skočila jsem na kolo a v jedné ruce mobil s navigací, trhala jsem světové rekordy v jízdě do kopce, abych zcela splavená zakotvila před správnou pobočkou a o sedm minut později vběhla udýchaná na recepci. Čekala jsem, že mě vyhodí. Kdo by vzal na pozici rozvozce člověka, který dorazí pozdě už na pracovní pohovor? Recepční ale zavolala ženu, která se mě ujala a zavedla do kanceláře a usadila na židli.
Bohužel jsem jí nerozuměla. A co hůř, nerozuměla jsem jí ani po tom, co jsem ji požádala, ať to zopakuje. A ani po třetí. Angličanům totiž většinou nedojde, že by měli zkusit mluvit pomaleji nebo použít jiné slovo, nýbrž opakují to samé jako na magnetofonovém pásu.
Ptát se po čtvrté by bylo trapné, takže jsem si zkusila tipnout, na co se to asi ptá. Bohužel jsem se netrefila, a když jsem se potom dozvěděla, že jsem na otázku „jak se máte“ odpověděla „jsem v Anglii tři měsíce“, nedivím se, že mi už ani nezavolali.
V tu chvíli však žena dále pokračovala v přijímacím pohovoru, protože, jak jsem se již zmiňovala, vás v Anglii nikdy nepošlou rovnou do prdele, nýbrž vás uchovávají v naději, kterou potom telefonátem zhatí. I když v mém případě byl výsledek tak jasný, že nebylo třeba ani volat.
Ptala se mě na otázky, které jsem si předem vygooglila, takže jsem odpovídala relativně v pořádku, pouze jednou mě dostala do úzkých, kdy chtěla uvést příklad, kdy jsem pro zákazníka jela „extra míli“. Věděla jsem, že to znamená, kdy jsem pro něho udělala něco extra, pomohla mu, když potřeboval – a na internetu se přesně na tuhle otázku naskýtala parádní odpověď: „Vždycky se snažím být zákazníkům nápomocná.“ Bohužel to dobře znělo jenom mně, zatímco ona opravdu vyžadovala nějaký příklad, takže jsem si musela rychle jeden vymyslet.
Nakonec, což mě překvapilo nejvíc, mi dala slepou mapu s vyznačenými body, abych dole napsala, jak se dostat z jednoho do druhého – čili popsat, jakými ulicemi projedu, kam odbočím atd. Tam jsem nejspíš pohořela, protože na té mapě byly samé jednosměrky a mně připadalo zvláštní, aby tak široká silnice byla jednosměrná, a tak jsem ten fakt jednoduše ignorovala. Stejně jsem už věděla, že tu práci nezískám.
Taky že nezískala a jak jsem zmínila, ani se neobtěžovali mi zavolat.
Kamilova autoškola
Za svůj život jsem už absolvovala dost autoškol. Kromě té od táty a základní, kterou znají asi všichni, jsem si později v Anglii udělala autoškolu na náklaďák (C) a na kamion (CE). Ještě před tím jsem ale absolvovala unikátní Kamilovu autoškolu, kterou spustil právě nevydařený pohovor v Tescu. Den předtím jsem totiž Kamila požádala, jestli si mohu zkusit sednout za volat jeho Alfy, abych si zvykla na řadicí páku vlevo. Z tohoto jednoduchého přání se vyklubala ilegální noční jízda, která Kamila zděsila a mě donutila pochybovat o svých řidičských schopnostech.
Byla jsem z toho zoufalá. Jak to, že se mi nedaří? Kamil sice říkal, že se na začátku nedaří nikomu, ale já měla pocit, že mně se nedaří extra. Co jsem dělala špatně? Zhruba všechno. Neustále mě to táhlo doleva, čili jsem každou chvíli škubala volantem, abych nesebrala obrubník. Řadicí páku jsem samozřejmě hledala ve dveřích, a ještě ke všemu mi to auto při přeřazování cukalo, jako bych nikdy předtím neřídila. Dodnes nechápu důvod.
Každopádně Kamil říkal, že se to tréninkem zpraví, a tak jsem si koupila ještě na evropský řidičák strašně drahé pojištění. Na měsíc mi vyšlo, myslím, na 400 liber, což byla moje tehdejší měsíční výplata a možná ani to ne.
Bez pojištění ale v Anglii nesmíte řídit, ačkoli jsem na Facebooku četla o lidech, kteří tak činili několik let a procházelo jim to. Já ale nechtěla riskovat, a hlavně jsme plánovali v rámci tréninku jezdit na celodenní výlety.
Když se někam jelo, vždycky jsem řídila já. Do obchodu, do bazénu, do práce, dokonce i Kamila jsem vezla do práce, abych pro něho následně ve tři ráno znovu jela. Postupně jsem se zlepšovala, ale musím říct, že mi to trvalo daleko déle, než jsem očekávala. Zaplatila jsem si pojištění ještě na jeden měsíc, ovšem to už bylo s anglickým řidičákem, který mi vydali po pouhých 4 měsících v Anglii. Štěstí! A tento druhý měsíc jsem ujela svých prvních 1000 km za den v životě, jeli jsme ke hradu Bamburgh až ke hranicím se Skotskem.
Při cestě nazpět lilo jako z konve a já usínala, ale zarputile jsem se držela volantu, abych si mohla připsat tenhle achievment. Hodně to pro mě znamenalo. Kdo mohl tušit, že budu od dalšího měsíce jezdit ještě delší štreku každé úterý?
A jak jsem se stala řidičem
Takže, jezdit jsem se naučila, i když později, než ostatní, což pro mě bylo trochu demotivující. Ale naučila jsem se. Teď přišla na řadu práce. Erik, Kamilův kamarád a stejně jako on řidič kamionu (a také úchylný blbec) mi navrhl možnost jezdit pro Amazon, zatímco Kamil navrhoval Hillarys Blinds. Amazon pro mě zněl dobře. Erik říkal, že si tam vydělám i 700 liber týdně a budu mít vlastní dodávku, čili budu moct parkovat před domem. V Hillarys naopak pracoval Kamil a ani jako řidič kamionu si tam rozhodně 700 týdně nevydělal. U obou možností bych si musela zařídit živnost, protože zaměstnavatel chce ušetřit, takže si z výsledného výdělku musím sama platit daně a pojištění.
Napřed u mě jednoznačně vítězil Amazon. Jenže postupně jsem se o práci řidiče dodávky začínala bavit s lidmi ze skladu a dozvěděla jsem se, co už Erik neříkal. Například že z těch 700 liber týdně musím platit pojištění na dodávku, a dokonce i naftu. Že musím odvozit několik set zásilek denně, takže ten člověk spíš běhá než řídí. A nakonec jsem se bavila i s člověkem, který pro ně pracoval – jeden den, načež ho vyhodili. Nemohl totiž najít nějakou farmu.
Nastala pochopitelná změna pořadí a na první místo mého zájmu se dostala Hillarys, kde jako řidič dodávky dřív pracoval Kuba. Bohužel se tam dostal na známost přes Kamila a udělal průser, takže já tam už přes jeho známost nemohla. Kamil mi jen sehnal číslo na Tonyho, pod nímž Kuba řídil, a já tam zavolala.
Světe div se, zrovna hledal řidiče. Musela jsem počkat asi tři týdny, než mě vzal místo Micka, který pro ně jezdil vlastní dodávkou, ovšem chtěl hodně peněz, takže jsem dostala jeho tři trasy – pondělí, úterý a pátek. První týden jsem jela s ním, aby mi všechno ukázal, ale nemohla jsem řídit. Jen jsem mu pomáhala vykládat, bylo to příšerně nudné a zdlouhavé, ale chválil mě, že jsem ochotná. Kdo by nebyl, když bylo jasné, že se na mě Tony bude ptát.
Až postupem času jsem zjistila, že tohle nebylo jen další štěstí, ale ultra mega super štěstí, které hravě spolkne všechna předešlá drobná štěstíčka. Nejen že mě Tony vzal, když jsem potřebovala a když jsem už uměla řídit. Nejen že jsem získala práci mnohonásobně lepší než v Amazonu, troufám si říct jednu z nejlepších prací na dodávce, které existují. Dokonce jsem mohla s dodávkou parkovat před domem, nemusela na ní platit vůbec nic, a ještě jsem si postupem času vydělávala 530 liber týdně. To byl sakra rozdíl od původních 200. A co víc, nakonec jsem zjistila, že jsem placená daleko lépe než ostatní. Dodnes nevím důvod, Tony v tom měl bordel (to je fakt) a nejspíš když se to potom dozvěděl, bál se mi peníze strhnout, protože – věřte tomu nebo ne – jsem se stala jeho neoficiálním řidičem číslo jedna.
