Cesta do pracovního procesu

Pro legální práci v Anglii potřebujete NIN, neboli National Insurance Number, jednoduše řečeno pojištění. Získáte ho během několika týdnů až měsíců v závislosti na tom, kolik lidí se o ně zrovna hlásí. Po brexitu už není možné získat jen tak, respektive ho dostane jen velmi omezená skupina lidí, kteří zde budou moci pracovat. Já se ale dostala do Anglie včas, kdy sem ještě mohl v podstatě každý.

Pro získání NIN musíte zavolat na číslo, které najdete na internetu, a dostanete přidělený termín schůzky. Na schůzce absolvujete jednoduchý pohovor, načež vám do několika týdnů přijde dopis s číslem.

U mně to probíhalo jinak. Když jsem chtěla na googlu vyhledat ono magické číslo, zobrazilo mi to stránku s objednávacím formulářem, kde nemusíte nikam volat a schůzku si objednáte jako v e-shopu. Samozřejmě za peníze; cena se lišila v závislosti na tom, za jak dlouho vám schůzku zařídí. Já zvolila nejlevnější možnost za 60 liber a až později mi došlo, že to byl podvod. Naštěstí to nebyl zase tak velký podvod, aby mi schůzku nezařídili, takže jsem si jen zaplatila za něco, co jsem mohla mít zdarma. Ale nemusela jsem nikam volat, takže mi to nakonec skoro nevadilo.

Během té doby jsem pokračovala v hledání práce. Kamil mi doporučil několik skladů a zařídil od jeho kamaráda Kuby odvoz do jednoho z nich, Bootsu. Bylo to v pondělí, kdy jsem teprve začala žádat o NIN a v tu chvíli jsem ještě nedostala odpověď. Kamil mi o Bootsu říkal, že se tam denně nachodí 50 km, ale brala jsem to s rezervou. Každopádně mě tam Kuba dovezl a šli jsme spolu na recepci, kde jsem vyplnila formulář se základními údaji, načež mi bylo řečeno, že potřebuji termín schůzky na NIN.

Druhý den jsem tam jela s papírem, že teď mají plno a schůzky se nekonají. Ten jim nestačil, takže jsem mašírovala zpátky. K odpoledni mi však přišel mail s dohodnutou schůzkou na NIN, a tak jsem dala Kubovi, který pracoval v DHL údaje na sebe, protože prý právě nabírají. O den později mi odtamtud volali na appointment, čili schůzku. Kamil mi říkal, že už při té schůzce možná budu muset absolvovat pohovor a test – ano, na pozici skladníka! Dovezl mě k bráně, dál jsem ale šla sama. Vrátnému jsem nerozuměla, kam mám jít, a tak jsem prostě šla dál k budovám a zeptala se jedné kolemjdoucí, které jsem už rozuměla. Oni totiž někteří Angličané strašně melou a zkracují a co já vím, co ještě, každopádně pokud nejste v angličtině dobří, nerozumíte jim. Já jsem byla průměrná, učila jsem se ji na základce, střední a vysoké – ani jedna škola nebyla zaměřená na jazyky a vždy jsem měla jedničky, dvojky. Ale nijak jsem se tomu jazyku nevěnovala a kvalita našeho vzdělávacího systému je hold taková, jaká je, takže po třech školách přijedu do Anglie a polovině rozhovorů nerozumím.

Ohlásila jsem se na recepci a vyčkala na příchod ženy z agentury, protože ve většině zaměstnání se napřed začíná přes agenturu a až po několika měsících vám, pokud jste dobří, nabídne firma kontrakt. Takhle agentura, Single Resource, nabírala do DHL na Vánoce spoustu lidí s tím, že ty nevyhovující nebo ne tak dobré v lednu vyhází, nedá jim tolik práce atp. Takže bylo třeba být dobrá. Dost dobrá.

Žena, která se mě ujala, si ode mě vzala na ofocení pas a požadovala ještě NIN a proof of adress, z čehož jsem neměla ani jedno, ale to jí nevadilo. Mail o domluvené schůzce na NIN vůbec nechtěla vidět, zajímalo ji až to samotné číslo, takže jsem v podstatě mohla do DHL vyrazit hned po příjezdu a dopadlo by to úplně stejně. Každá firma to má jinak.

Vzala mě do kantýny a položila přede mě obrovský štos papírů – první z nich byl onen děsivý test. Kamil říkal, že se dělá jen proto, aby zjistili, jestli žadatel není úplně vymaštěný, ale já si říkala, matematický test, no, to bude záhul. Abyste mě dobře chápali, můj výběr střední školy s maturitou závisel v prvé řadě na tom, na jaké škole kladou nejmenší důraz na matiku a fyziku.

Test měl asi 5 oboustranně potištěných stran a některé úlohy byly vyloženě pro blbce. Obsahovaly rámečky s obrázky, které jsem musela spočítat a pak sečíst všechno dohromady. To už zase tak snadné nebylo, neboť jsem nevěděla, jestli mohu do testu psát pomocné výpočty a počítat pod sebe, nebo to musím zvládnout z hlavy. Navíc se na mě ta ženská pořád koukala a mě to strašně rozptylovalo. Potom jsem se na to ale vykašlala – a s pomocnými výpočty to šlo jako po másle.

Tedy alespoň tahle úloha. Pak přišlo na řadu odčítání velkých čísel, násobení a dělení, rozumějte například 365*83*7. Řeknu vám to asi takhle: Něco takového jsem dělala naposledy na základní škole, na střední jsme už počítali s kalkulačkou. Takže sčítání, odčítání a násobení jsem ještě dala, ale jak se dělí? Dlouho jsem přemýšlela, než jsem si na cosi vzpomněla, pokusila se to aplikovat a nějakým zázrakem to vyšlo. Bylo jsem na sebe strašně hrdá, ale když jsem to vyprávěla mámě, v podstatě mi řekla, že jsem blbá, když si už nepamatuju učivo ze základní školy. Nevím, jak ona, ale já si nekrátím volné chvíle počítáním do notýsku.

Další úlohy byly slovní, například: Potřebujete vychystat 258 párů bot a každá krabice obsahuje 6 párů. Kolik budete muset vzít krabic? Takže další počítání. Potom jsem ještě musela přesně opsat určitá spojení, například thirty eight black jeans.

Jakmile jsem skončila, žena to hned opravila, měla jsem dvě chyby. Jednu pěkně pitomou, protože jsem si věřila a nic nekontrolovala, druhou pochopitelnou, v počtech. Ale ne v dělení!

Po testu následovalo dlouhé vyplňování asi 20 papírů osobními údaji. Většinou potřebovali jen jméno, podpis a datum k něčemu, co jsem si musela přečíst, jinde jsem se mohla rozhodnout, zda chci připojistit, dál se mě ptali na zdravotní obtíže, volila jsem si směnu (zvolila jsem odpolední, protože 1) nerada brzy vstávám a 2) platili o trochu lépe, 8,4 liber, myslím; chtěla jsem noční, ale na tu nebrali). Také jsem musela vyplnit adresu, telefonní číslo a číslo účtu. Onu ženu velmi překvapilo, že nějaký účet mám, protože se ptala, zda je skutečně můj. Internetová banka Starling, se kterou jsem dodnes velmi spokojená, však k registraci nepotřebuje nic než váš pas, anglickou adresu a krátké video.

Následně se tam objevila jakási zkratka, dvě nebo tři písmena. Nechápala jsem, co to znamená, takže jsem se musela zeptat. Byly to údaje o člověku, kterému mají dát vědět, pokud se mi něco stane. Vyplnila jsem Kamila, akorát jsem neznala jeho příjmení, takže jsem mu ještě musela před tou ženou napsat SMS, což muselo působit dost zvláštně.

Čekala jsem nějaký pohovor, na ten však žena buď zapomněla, anebo spočíval v tom, že mi po vyplnění vzala štos papírů a zeptala se na určité věci, které jsem tam napsala, jako by tím chtěla ověřit, jestli jsem si nevymýšlela, nejsem si jistá. Na všechno jsem odpověděla správně, takže rozhovor skončil s tím, že se mám za pár dnů dostavit na induction, což je taková základní instruktáž.

Probíhalo to nějak takhle: vstala jsem brzy ráno, došla kilometr na zastávku, zaplatila nehorázné prachy za autobus (a poprvé v životě zamávala na řidiče, protože tady se na autobus musí mávat, jinak nezastaví), pak jsem vystoupila a došla asi dva kilometry do skladu a následně do kantýny. Tam jsem zjistila, že to vánoční nabírání lidí myslí skutečně vážně, bylo nás tam totiž asi 20 a v lednu většinu vyházejí.

Brzy se nás ujala žena, na první pohled nesympatická, která nás zavedla do zasedací místnosti, kde jsme měli absolvovat induction. Bohužel pro spoustu z nás mlela jako divá a zkracovala tak, že jsme jí rozuměli asi každé páté slovo. Čím víc jsem se snažila jí porozumět a najít v té zmatlanině jednotlivá slova, tím víc jsem jí nerozuměla. Naštěstí spolu se svým monologem promítala prezentaci, většinou však říkala něco úplně jiného.

Také se nás ptala na předchozí zkušenosti s podobnou prací i s prací obecně. Protože jsem do dotazníku musela vyplnit, že žádné zkušenosti nemám (protože ty z ČR se nepočítají, alespoň ne v DHL), musela jsem i nyní o svých zkušenostech pomlčet a říct, že jsem studovala. Což je taky pravda. Žena si nás potom vyfotila a pokračovala v přednášce.

Tentokrát ovšem důrazně sdělila cosi o otázkách, co jsem si vyložila následovně: všechno si to poslechneme a ona nás pak vezme jednotlivě do určité místnosti a položí nám několik otázek. Později jsem ale zjistila, že to vůbec takhle nebude. Instruktorka totiž začala klást otázky přímo v zasedací místnosti asi po každém slidu. To bude ještě zajímavé, pomyslela jsem si s přesvědčením, že tu práci nemám šanci dostat.

Sem je potřeba umístit kratší vložku pro snazší pochopení: Jsem typ člověka, který nemá tu potřebu ventilovat veřejně své názory, natožpak odpovídat před velkým množstvím lidí. Základní škola? Tam jsem se nehlásila vůbec. Na střední jsem se na tom pokusila zapracovat, to mi ovšem vydrželo asi první měsíc. Vždycky jsem se strašně děsila, jakou reakci má slova přinesou, a když ve třídě byli lidé, které naopak bavilo pronášet hodnotné komentáře k výstupům ostatních, raději jsem mlčela. Na první vysoké to bylo asi stejné jako na střední, teprve až na té druhé, z níž jsem ale po roce odešla, jsem docílila určitého pokroku. Vždy jsem ale říkala pouze to, u čeho jsem si byla absolutně jistá, zatímco teď jsem seděla v místnosti s dalšími devatenácti lidmi a měla odpovídat na otázky týkající se výkladu, jemuž jsem zpola nerozuměla, a ještě ke všemu anglicky.

V praxi to vypadalo nějak takhle: pochopila jsem otázku – jupí, rozuměla jsem jí! – uvědomila jsem si, že znám odpověď (což bylo hodně vzácné) – přemýšlela jsem, jak to říct správně – a ona už kladla další otázku.

Tak plynuly celé hodiny a ona se náhle zastavila a začala ukazovat na ty, nad nimiž „má pochyby“. Ukázala na čtyři lidi včetně mě a řekla, že právě od nás očekává odpovědi. A zahájila další prezentaci.

Vymyslela jsem bezvadnou taktiku, jak ji obelstít. Už jsem se ani nesnažila přemýšlet nad otázkami, protože jsem byla stejně naprosto vynervovaná, nýbrž jsem sledovala ostatní při odpovědích. Někdy totiž položila extra jednoduchou otázku, na níž znali odpověď asi tak všichni kromě mě. Ta otázka se většinou týkala nějakého čísla. Takže když odpovídali, mlela jsem pusou, jako že mluvím taky, ale můj hlas v mumraji ostatních zanikl.

A vycházelo mi to, při příštím ukazování už u mě byla v rozpacích, ale stejně jsem nezmizela z jejího hledáčku. Potom ale přišla úplně nejděsivější část, vyvolávání po jednom. Teď jsem věděla, že se na něco zeptá přímo mě a nikdo jiný nebude moct odpovědět. S rostoucími obavami jsem sledovala, jak se řada přede mnou krátí. K mému zděšení většina odpovídala správně. Pouze dva neznali odpověď, a to jsem se nalézala asi ve třičtvrtě řady. Super, budu třetí, říkala jsem si.

Asi tak 95 % otázek jsem nerozuměla, nebo jsem je pochopila až za dlouho. Bylo mi jasné, že tady prostě nemám šanci. A pak přišla řada na mě. Babizna se na mě podívala, chvíli přemýšlela, načež mi položila otázku, které jsem rozuměla! Bylo to něco ve smyslu, co dělat, když je na podlaze rozlitá voda. Ostře jsem vnímala, jak na mě všichni zírají, a snažila se vymyslet správnou odpověď. Řekla jsem ji – a bylo to správně! Takové štěstí jsem opravdu nečekala.

Když později ukazovala, mě už její prst minul. Nejspíš si pomyslela, že jsem jen tichá a rozvážná, takže než se dostanu ke slovu, odpoví za mě jiní.

Pak nastala přestávka, a protože jsem od jednoho ze skupiny zaslechla, že je z Česka, vyhledala jsem ho a začali jsme si povídat. Byl to Cikán, který tu žil už asi od 10 let, teď mu bylo tak 25. Byl tu i s otcem a kdejakým příbuzenstvem, jak je běžné, ale dobře se s nimi povídalo a já si konečně nepřipadala sama.

Po přestávce jsme se vrátili do zasedačky a všem se viditelně ulevilo, že ta čarodějnice zmizela. Nahradil ji velmi sympatický muž, který nám s humorem přednášel o bezpečnosti práce a zacházel až do takových detailů, jakou jsou vitamíny či složení páteře. Na chvíli jsem si připadala jako při hodině biologie. Pak nám ukázal správný postup zvedání krabice i zvedání bedny ve dvojici – všechno jsme museli zopakovat.

Nakonec jsme vyrazili na obhlídku skladu, bylo to neuvěřitelně obrovské. Už jsem jednou ve skladu pracovala a nepřipadal mi malý, ovšem oproti tomuhle působil jako sklad ve večerce. Skládal se ze 3 pater, někde jezdily různé kusy oblečení na ramínkách , jinde bylo krabic, kam až oko dohlédne, na dalším místě pásy s krabicemi a počítače. Instruktor nám ukazoval různé typy vozíků a my jsme s nimi zkoušeli potahovat. Nakonec nám ukázal, kam se řadit na fire point – to tady totiž hrozně řeší. Když člověk přijde do práce, musí se odškrtnou na papíře, jako že je uvnitř, a když odchází, musí udělat druhou čáru, aby dokončil křížek. A to všechno kvůli ohni.

Potom nás pustili domů s příslibem týdenní zkušební doby začínající v pondělí. Byl čtvrtek, myslím. Byli jsme tam šest hodin – placených hodin, za něž jsme další pátek dostali 48,25 liber. Zhruba 1400 Kč za 6 hodin, kdo by to nechtěl? V tu chvíli jsem byla tímhle výdělkem okouzlená, a stejně tak moje máma. Peníze chodily vždy v pátek ráno a zpětně, takže jsem si na první velkou výplatu musela týden počkat.

Ačkoli jsem nikdy ve skladu pracovat nechtěla, najednou se mi nezdál špatný. Rozhodně lepší než Kitchen porter. Myslím, že za můj nový postoj mohlo převážně cizí prostředí, které tuhle jinak jednoduchou, stereotypní práci oživilo a nutilo mě se učit novým věcem. Myslím si, že práce ve skladu je vhodná pro každého, kdo přijede do cizí země bez úchvatné znalosti jazyka a chce se aklimatizovat.

Paradoxní je, že později, když jsem ze skladu odcházela, byla jednou z důvodů domněnka, že na dodávce nebudu muset tolik komunikovat s lidmi. Jako řidič dodávky jsem však komunikovala daleko více a ještě ke všemu telefonovala, takže jsem s touhou po menší interakci šla na kamion, kde ovšem opět mluvím daleko víc. Takže jestli někomu přijde, že ve skladu musí hodně komunikovat, je na omylu.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.