Úvaha o práci „z pláže“

Tak si jedu kamionem a poslouchám podcast. To není nic nového, zase tolik věcí za jízdy dělat nemůžete, pokud nejste ostřílený trucker jako Kamil, který je schopný nalévat si čaj do hrníčku a dívat se na filmy. Já zkusila Simpsonovi a nešlo to, jsem hold zelenáč. Takže poslouchám muziku, audioknihy dostupné na YouTube a podcasty. Včera jsem dostala chuť poslechnout si něco nového, o cestování, a paradoxně jsem narazila na podcast, který jsem už slyšela, jenže jsem si to uvědomila pozdě, už jsem jela, a tak abych se nemusela otravovat s hledáním nového, pokračovala jsem v poslechu. Pohltil mě nostalgický pocit na dobu, kdy jsem onen rozhovor slyšela poprvé, ovšem postupem času se mě zmocňovaly jiné pocity, spojovaly se mi různé vzpomínky, až jsem došla k závěru, že o tom musím napsat.

O čem že ten rozhovor byl? O práci „z pláže“, práci „na sebe“, „na volné noze“ – různé názvy, jedna činnost. Ačkoli obě aktérky rozhovoru toto téma příliš nerozebíraly, já o něm přemýšlela a dost jsem se pozastavovala nad věcmi, co říkaly. Jejich rozhovor rozjasnil staré vzpomínky na různá videa o permakultuře (a následných kurzech), na záznam divadelních představení Duše K a jiné, jejichž společným jmenovatelem byla otázka, na níž stále hledám odpověď:

Jak tihle lidé přijdou k penězům? Co je živí?

Úspěšní lidé podnikající „na sebe“ se mi v tomto ohledu zdají dost tajnůstkářští. Uvedu příklad. V jednom představení Duše K byla slečna, která se věnuje provozování rituálů. V tomto zajímavém vyprávění popisovala, jak cestovala po různých koutech světa, navštěvovala domorodce, šamany a procházela rozličnými způsoby uvědomění. Vyprávěla také o různých fázích roku a Měsíce či Slunce, které oslavuje jak sama, tak i komunitně všude po světě. Už si přesně nevzpomínám, o jaký rituál šlo, ale každoročně za ním jezdila na dost vzdálené místo.

Což o to, povídání to bylo pěkné, ovšem po celou dobu ve mně narůstala otázka, která očividně trápila i spoustu diváků v sále. Ačkoli jsem mezi nimi neseděla, cítila jsem její tíhu, a dokonce ji slyšela v různých drobných náznacích při diváckých otázkách.

Potom jedna žena tlak nevydržela a přímo se slečny zeptala: „A co děláte?“

Konečně! zaradovala jsem se v duchu, načež slečna odpověděla: „Teď se zrovna chystám na tenhle rituál…“

Nastala chvíle zahloubaného ticha, načež jí Jaroslav Dušek upřesnil, že tazatelka zřejmě otázku směřovala na práci. Zaměstnání.

Dívka se usmála. „Nechodím do práce,“ odpověděla. „Máte pro mě nějakou?“

Nikdo už nechtěl trapnou situaci prodlužovat, a tak přešli na další otázku. Kde bere tahle slečna peníze na pojištění a cestování po celém světě, zůstává dál záhadou, lhala bych ale, kdybych řekla, že mě to nezajímá. A nemůžu si pomoct, trochu mě to rozčiluje. Stejně jako když v rozhovoru dvou blogerek slyšíte větu: „Minulý rok jsem řešila sama sebe.“ Myšleno, že nedělala nic jiného, než řešila sama sebe. Wow. Chtěla bych mít takový život, abych mohla rok poletovat po lesích a řešit si nějaký vnitřní mindrák. Kde na to sakra vzala?

Určitě nejsem jediná, kdo si klade tuhle otázku. Dobře, pojďme se společně zamyslet. Z rozhovoru těchto dvou „influencerek“ a dalších posbíraných střípků jsem si složila určitý obraz, který považuji za realitu, ale může se od ní v mnohém lišit, protože v tomhle světě nežiju.

Dozvěděla jsem se, že berou spolupráce. Takže, nějakým zázrakem se stanete hodně populární na internetu. Řekněme, že lidi z nějakého důvodu baví sledovat, co si děláte ke snídani nebo v jaké jste byli kavárně. O vašem dosahu se dozví firma vyrábějící celozrné vločky, osloví vás s tím, že chce, abyste její produkt zviditelnili, dohodnete se na odpovídající finanční odměně a práci, která pro vás z toho plyne. Například musíte uveřejnit dva příspěvky na Instagram měsíčně, v nichž se objevují jejich celozrné vločky. Můžete to pojmout, jak chcete, například vymyslet recept, pouze musíte příspěvek označit názvem jejich produktu. Dále po vás mohou požadovat vytvoření krátkého videa nebo napsání článku na váš blog.

Tyto spolupráce mohou být dlouhotrvající stejně jako jednorázové, ovšem nejspíš platí dost štědře, když slečna ve videu oznámí, že měla za rok pouze dvě spolupráce. To mě přivádí k myšlence dalšího finančního zdroje, kterým jsou – tadá! – kurzy a e-knihy!

Takže, stali jste se úspěšnými, máte dosah, lidé vás sledují a děláte spolupráce. Dalším rozumným pokračování vaší kariéry v sociálním marketingu je napsat knihu o tom, jak jste to dotáhli tak vysoko. Jakýsi zaručený návod nebo sbírku motivačních myšlenek, s jejichž pomocí se můžete i vy vyšplhat na vrchol. A že takových úspěšných lidí je, stačí se jen podívat, co vám nabízí Facebook!

Krátká odbočka: při vytváření tohohle blogu jsem se bavila s bratrem přes Skype o budoucím obsahu, což naprosto stačilo k tomu, aby mi teď Facebook v každé reklamě nabízel kurzy sociálního marketingu schované za podbízivými příspěvky začínajícími větou „I já jsem dřív pracovala od devíti do pěti…“. Sledovací program nejspíš spojil slova „článek“ a „cestování“ a vyvodil si z toho svůj vlastní závěr. Nevěděla jsem, že lezou i do Skypu.

Chci říct, na Facebooku se to takovými kurzy jen hemží. Fotku slečny na útesu u moře střídá muž u buddhistického chrámu či slečna s přáteli na baru, text pod fotografiemi hovoří taktéž v různých obměnách o tomtéž: Pracovala jsem tady a tamhle, od devíti do pěti každý den, neúnosná rutina. Chtěla jsem si splnit své sny, dát svému životu nějaký smysl, něco zažít… Jenže problémem byly peníze. Potom jsem narazila na článek o sociálním marketingu, procitla jsem, udělala si kurz, který teď nabízím i vám s 50% slevou! Přestaňte žít pro jiné, žijte pro sebe!

Zní to lákavě, že ano? Když dotyčná píše o své minulosti, jako byste viděli sami sebe. Ona se ale osvobodila! Může teď cestovat a plnit si své sny! Pokud si zaplatím její kurz…

Ne, neposunete se ke svým cílům, nestanete se svobodnými a budete muset dál chodit do práce. Jak to? Představte si, že kdyby každý, kdo je nespokojený ve své práci a chtěl se živit sociálním marketingem, uspěl díky absolvování jediného kurzu. Úplně by stačilo, kdyby uspěla polovina z nich. Takže tu máme při velmi vstřícném odhadu několik set milionů influencerů, kteří předhazují světu svou úžasnou snídani, mírumilovný chrám v Indii nebo svého nového psa.

Tuhle početnou skupinu by sledovala ještě početnější skupina těch, kteří jsou líní cokoli změnit, bojí se anebo jsou spokojení ve své práci. Jejich pozornost by se buď soustředila k těm nejlepším příspěvkům a fotkám, což by znamenalo, že opět uspěje jen zlomek z potenciálních influencerů, anebo se rozplizne mezi všechny, takže bude mít každý svou malou fanouškovskou základnu. V tomto případě ale pochybuji, že je dost výrobců celozrných vloček, aby uživily každého z úspěšných. Společnost je založená na hierarchii a tenhle sociální marketing není nic jiného než jen další sofistikovaný pyramidový systém, kde ti dole živí úzkou skupinu nahoře. Nehledejte v tom nic jiného. Kdyby vám jejich kurzy skutečně zajistily výdělek z domova, myslíte si, že by je chtěli sdílet? Vždyť by si přidělali konkurenci.

Jistě, některým se podaří uspět, ovšem jedná se jen o malé procento ze všech lidí, kteří si zakoupí kurz. Musí tomu věnovat krev, pot a slzy, doslova se do toho opřít tělem i duší, a takoví potom mají šanci. Na tyto lidi však influenceři své kurzy necílí, zaměřují je na masu, která chce za málo peněz a minimální snahu astronomický úspěch – čili na lidi, kteří nikdy neuspějí. Kdo ví, jestli vůbec chtějí uspět a stát se nezávislými, zda-li si nekupují pouze sny v podobě e-knihy místo stíracích losů…

Někteří vám také nabízejí své produkty zdarma, zejména dříve se tyto nabídky hojně objevovaly v souvislosti s e-booky. Stačí jen zadat emailovou adresu, na kterou mohou e-knihu poslat. Co už není tak zřejmé, je, že si dotyčný člověk buduje z emailových adres databázi, zvyšuje si tím dosah svých produktů. Na email vám potom budou chodit další nabídky, tentokrát už placené, z nichž, jak prodejce doufá, si někdo vybere a produkt zakoupí. Dalším způsobem výdělku z těchto „e-booků zdarma“ mohou být odkazy na různé stránky, kde vám radí se zaregistrovat a vy se tak stáváte posledním patrem pyramidy, jak už bylo řečeno výše.

Dobře, to byli influenceři a prodejci vlastních online produktů. Co ale takoví lidé provozující kurzy v reálném světě? Permakulturní zahrady, kurz soběstačnosti, kompostování, zdravý životní styl jsou jistě pěkná témata, mohou však uživit pouze omezenou skupinu lidí. Když starý pán v parku vysype zrní a slétnou se první odvážní holubi, nažerou se dosyta. Jakmile se však o zobu dozví ostatní, sežerou prvním odvážlivcům zbytek a perou se o každé jednotlivé zrnko, aby ve výsledku stejně odlétali hladoví. Pohled na agresivní holubi starého pána vyděsí a těžko říct, jestli se na stejné místo vrátí i zítra…

Chci tím říct, štěstí přeje odvážným, kteří se rozhodnou jít do něčeho, co tu ještě není nebo teprve začíná, do neprověřeného projektu s nejistým úspěchem. Takové projekty mohou skončit neúspěšně, ale na druhou stranu pokud se uchytíte, díky minimální konkurenci máte jistotu velkého odbytu. Není rozumné snažit se uchytit produktem, kterého je všude plno. Možná si říkáte, permakulturních kurzů tu mnoho není, jenže kolik lidí se chce naučit hospodařit permakulturně? Řekla bych, že těch málo kurzu, které existují, jim bohatě stačí.

Náš systém není koncipován na to, aby si každý plnil své sny, nýbrž na pracující mase, která si kupuje výrobky a služby těch, kteří si díky ní mohou žít, jak chtějí. Myslím, že průmyslová revoluce 2.0, jak ji někteří nadšenci prezentují, není možná, ne v takovém počtu lidí. A zatímco se jedna strana snaží o větší svobodu lidí, druhé jde o opak, větší závislost masy na penezích, aby se stala poslušnější.

Vystoupit z tohoto systému a být nezávislým je pro obyčejného člověka téměř nemožné, přesto se o to snažím. Nevěřím v sociální marketing, nerada píšu věci, které mi určí druzí, neumím nic než řídit kamion a nechci pracovat s lidmi. Kdybych měla bohatou rodinu, strýčka v Americe, po tetě zdědila nemovistosti a o patnáct let dříve investovala do bitcoinu, šlo by to daleko lépe. Jenže nemám. Ani ten bitcoin jsem nenakoupila, když byla vhodná chvíle. Jsem totiž přesně jako ti holubi z mého přirovnání, kteří přilétnou na zrní, až co se ujistí, že je čistý vzduch.

Řekla bych, že lidé jako já nemohou žít bez práce, a myslím, že klíčem k úspěchu a větší svobodě je si tuto skutečnost přiznat. Nelíbí se mi to, ale musím. Nic s tím nenadělám. Co ale mohu změnit, je vybrat si práci, která mě neotravuje, neničí, a za dobrý plat. Nebudu pracovat v Čechách, když si v Anglii vydělám dvakrát tolik. V tom případě, když se nad tím člověk zamyslí trochu matematicky, si za 6 měsíců v Anglii vydělám stejně jako za celý rok v ČR. Tím pádem nemusím pracovat celý rok, nubrž stačí odjet do Anglie na hnusné měsíce (říjen-duben) a ty pěkné trávit svobodná poletováním po lese a řešící si svá vnitřní dilemata.

To je moje řešení. Pokud mě nenapadne něco lepšího.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.