Celý život jsem prožila v samostatném domě v centru Lomnice nad Popelkou o velikosti 200 m2, ačkoli nutno podotknout, že většina tohoto prostoru byla nebytová. Dělil se na dva samostatné bytu se společnou koupelnou a toaletou, v jednom jsme bydleli já a bratr s rodiči a v druhém babička. Oba byty se nalézaly v prvním patře, dole jsme měli sklepy, dílnu a pronajímali kadeřnictví. Nad námi se nalézala obrovská půda, kde jsme si často hráli, a za domem se mezi sousedy a potokem tísnila malá 500 metrová zahrada obehnaná tůjemi pro alespoň malý pocit soukromí. Nikdy jsem tu zahradu neměla příliš v lásce právě kvůli sousedům. Když jsem vyšla ven, připadala jsem si jako na jevišti, a proto sním o domu s větší zahradou a hlavně více soukromím.
V Nottinghamu jsem přijela do ulice plné řadových domů. Napřed jsem si myslela, že celý komplex je jeden jediný dům, a přesto by byl menší než ten v Lomnici. Spousta vchodových dveří mě však přiměla nahlížet na komplex jinak, jako na bytový dům, který se rozprostírá místo do výšky do šířky.
Náš je ten na konci, takže máme sousedy jen z jedné strany. Na druhé straně je uzounká ulička orámovaná živými ploty a další řadový dům. Když jsem podle polohy sousedových dveří odhadla šířku našeho domu na jedno velké okno, oprávněně mi na mysli vyvstala otázka, jak se tam mohou vejít tři ložnice, obývák, kuchyň a koupelna s vanou, což mimochodem nebylo ani o pokoj méně, než kolik jsem jich znala z mého českého domova (a to počítám oba byty dohromady). Zjistila jsem ovšem, že Angličané dovedou s prostorem čarovat. Na prostoru našeho českého obýváku byli schopní vytvořit malý obývák, kuchyň, spižírnu, a ještě zbylo místo na předsíň a schody do patra.
Při prvním pohledu mě zarazily dvě věci: proč mají předsíň, když se nezouvají? A když už ji tedy mají, co je vedlo k nápadu potáhnout její podlahu a schody do patra kobercem, po němž budou chodit v botách? Žili jsme tam tři Češi, takže nás se ten problém netýkal.
Vystoupala jsem první úzké schody do patra, kde jsou dvě ložnice a malinkatá koupelna s WC a potom ještě po druhých, tentokrát holých schodech do podkroví, kde se nalézá má atypická místnost. Jedná se vlastně o jakýsi vnitřní balkon ohraničený zábradlím, aby se zabránilo pádu ze schodiště. Má to i velikost většího balkonu, ale vejdou se tam dvě komody a matrace, což je hlavní. Kromě nich tam nebylo nic vyjma čtyř zrcadel, což mi připomínalo, že se nesmím dívat na horory s touto tématikou. Matrace zela položená na zemi, chyběl zde stůl se židlí, ale protože jsem raději nic neočekávala, nebyla jsem zklamaná. Matrace na zemi přece nevadí, pod postel stejně lezou pavouci! A stůl si opatřím. Brzy jsem se do své místnosti zamilovala, protože se mi líbí atypické věci, a tahle je navíc poměrně oddělená od zbytku domu, což mi poskytuje větší soukromí.
Můj nový pokoj mě naučil, že nepotřebuji spoustu prostoru. Že vlastně nepotřebuji ani hodně věcí. Prostor akorát vybízí ke koupi zbytečností, které vám v konečném důsledku k ničemu nejsou a akorát rozčilují při vysávání a utírání prachu. Zjistila jsem, že se prádlo dá věšet na zábradlí a na kufru a na komodě – a je to vlastně o dost pohodlnější, protože nemusíte nahoru tahat věšák. Výčnělek na zábradlí nebo vrch odloženého zrcadla se zase skvěle hodí k věšení bundy.
Také zahrada se zde od Čech v mnohém liší. Zaprvé, má plochu našeho bramborového záhonu (vtip, dvou záhonů). Skládá se z pergoly určené na kouření a posezení za dešťových dní, vydlážděné části, kde grilujeme, a anglického trávníku s jahodami a rybízem na jedné straně, rebarborou na druhé straně a smrkem na konci. Zahradou dříve procházel chodníček složený z poházených dlaždic, které mě při sekání trávy tak nehorázně rozčilovaly, že jsme je při lockdownu srovnali se zemí (myšleno doslovně, abych po nich potom mohla jezdit sekačkou a nemusela je složitě objíždět).
Ačkoli hned vedle nás mají zahradu sousedé, díky vysokému plotu o nich v postatě nevíme, nebo je minimálně nevidíme, což mě těší. Celkově tu na sousedy máme štěstí.
A čemu mě zahrada naučila? V prvé řadě, že nechci anglický trávník. Živý plot je otravný na údržbu a nic nedává, takže považuji za výhodnější umístit na okraj pozemku lísky, aronii nebo jiné dajné malé stromky. V zimě sice opadají a na pozemek je vidět, ale na druhou stranu kdo chodí v zimě na zahradu? A konečně, rebarborový kompot s jahodami a jablkem je fakt dobrý (i když to mě spíš naučil Kamil).
