Moje první pracovní zkušenosti (část první)

Kitchen porter

Zajímá vás, jak se dostane holka, která nikdy před tím nemyla nádobí, k práci Kitchen portera? Vlastně úplnou náhodou. Od Jirky, díky němuž jsem nalezla ubytování, mi jednoho dne krátce před odjezdem přišel email s tím, že bych si měla hledat práci už v Čechách. Nechtělo se mi do toho, protože mi to připomínalo, že v Anglii budu muset pracovat, ale nedalo se nic dělat. Už jsem měla určitou představu svého budoucího zaměstnání, a tak jsem vlezla na indeed a rozesílala bratrem vytvořený životopis na nabídky práce uklízečky a housekeepera.

Nikdo mi neodpověděl, a tak jsem zareagovala ještě na jeden inzerát, kde hledali kitchen portera v luxusní restauraci v centru Nottinghamu. Doufala jsem, že mi neodpoví, protože jsem pomocníka v kuchyni opravdu dělat nechtěla, byla to pouze nouzovka.

Jak už tomu tak bývá, odpověděli, a co hůř, zavolali. Sedím u počítače a najednou mi zvoní divně dlouhé číslo s cizí předvolbou. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že mi může volat jedině někdo z těch lidí, jimž jsem poslala životopis. Než jsem se odhodlala hovor zvednout, dotyčný zavěsil. Po dlouhé úvaze, co si počít, jsem mu zavolala nazpět (nesnáším telefonování).

Ozval se mi muž, jemuž jsem skoro vůbec nerozuměla, nejspíš nějaký Ind. Vyděsila jsem se. Jenže to už mi řekl, ať si obleču černé věci a jdu na zkušební směnu. Páni. Zařídila jsem si práci, aniž bych o to stála.

Na zkušební směnu jsem měla jít hned v pondělí navečer, dva dny od mého příjezdu do Anglie. Oblékla jsem si narychlo zakoupené černé věci a vyrazila tramvají do centra, odkud to do restaurace byl jen kousek. Tramvaj mi ale připadala nehorázně drahá a říkala jsem si, že na ní padne hodina mojí práce. Navíc mě dojíždění nebavilo, počítalo ještě s cestou na tramvaj a z tramvaje, pršelo a dohromady mi to zabralo asi hodinu.

Podle map jsem dorazila k restauraci Alchemillia, jejíž podoba mi napovídala, že vcházím do jiného světa a nejspíš tam v černých leginách od Vietnamců budu působit jako pěst na oko. Na jedné části dveří rostly kytky!

Když teď po více než dvou letech píšu tento článek, zjistila jsem, že má dokonce Michelinskou hvězdu! Ještě, že jsem to v té době nevěděla.

Po rozpačitém vstupu dovnitř mě přivítala recepce s otevřenou kuchyní, kde jsem se nahlásila a hned se mě ujal jeden z kuchařů jménem Liam Z pohledu do jeho tváře jsem zjistila, že to není Ind, nýbrž Angličan a že Angličani mluví o dost jinak než na CD používaných k výuce angličtiny. V podstatě jsem byla závislá na odhadovacích schopnostech.

Vlevo kuchyň a to menší okénko vpravo je zázemí pro Kitchen portery a servírky. Všímavějším z vás možná neunikl stůl umístěný za kuchyní. Ten není pro kuchaře, ale pro zvědavé hosty.

Liam mě provedl kuchyní a zanechal v šatně, kde jsem se měla převléct a přezout. Buď byl taktní, anebo mu nedošlo, že oblečení mám už na sobě, a to včetně bot. Při pohledu na vyleštěnou podlahu a vzpomínce na venkovní déšť jsem si uvědomila, že musím improvizovat, a tak jsem se zamkla na záchodě, kde jsem toaletním papírem důkladně vyčistila podrážky. Když jsem už vypadala trochu k světu, otevřela jsem dveře – a nic. Buď jsem byla úplně blbá a nepochopila jsem fungování zámku, neo se dveře zasekly. Tak či tak jsem zůstala uvězněná na toaletě v tu nejnevhodnější dobu, kdy na mě všichni čekali.

Začala jsem dveřmi lomcovat, zkoušela všechno možné, a potom se na druhé straně objevil Liam, také dveřmi lomcoval, zkoušel všechno možné, až to dveře nevydržely a propustily mě. Trapná chvíle vysvětlování a jde se pracovat.

Pracovala jsem 3 hodiny (to mi bylo řečeno hned na začátku, ne že by mě vyrazili). Byli jsme tam tři, dva kluci a já. Jeden nádobí myl (naštěstí jsem to nebyla já, neboť jsem si představovala, že se myje proudem vody, ale skutečnost mi postavila před oči dřez s houbou) a my dva jsme uklízeli. Hned ze začátku jsem dostala obrovské množství omytých příborů z myčky, kam putovalo nádobí po ručním omytí. Mým úkolem bylo je osušit a roztřídit, přičemž byly tak horké, až mi zčervenaly prsty. Některé kusy jsem nedokázala udržet v rukou déle než pár vteřin.

Potom jsme také uklízeli talíře, mají tam originální keramické kusy, strašně drahé, které se dávaly na regály hned vedle nás, ale některé zase do ledničky, neboť musely být vychlazené. To byla lepší práce. Ale přišla i horší, spočívající v otírání a odnášení kusů nádobí, které nejsou ani talíře, ani příbory. S nimi se už muselo do kuchyně. Něco patřilo přímo na stůl vedle kuchaře, kde bylo málo prostoru a hodně lidí, takže jsem pořád měla strach, abych do někoho nevrazila nebo on nevrazil do mě. Při tom všem nás ještě pozorovala parta od jídelního stolu za kuchyní, což mě vyloženě těšilo.

Další nádobí bylo třeba uskladnit do skříní dost blízko partě u stolu. Nevýhodou bylo, že na těch skříních tkvěly nápisy, co tam patří, ovšem já rozuměla tak akorát slovu hrnce. Ostatní jsem prostě nepřeložila, vyžadovalo to specifickou slovní zásobu, kterou já s úrovní B1 neměla. Takže vždycky, když se objevilo něco specifického, jsem to dala mému kolegovi a sledovala, kam to odnáší. Něco jsem zapomněla, ale mnoho jsem se tím naučila.

Po třech hodinách mě už dost bolela chodidla – to je můj neduh, o němž se tu budu ještě zmiňovat a který se dočká překvapivé pointy. Propustili mě a já pádila na tramvaj, jinak bych musela jít 5 kilometrů podél rušné silnice. Pak mi zbývalo jen čekat na čtvrtek, neboť mi Liam řekl, ať mu v ten den zavolám.

Jirka mi říkal, že to je zvláštní, ale kdyby mě prý chtěli vyhodit, zavolají mi hned další den. Takhle to totiž v Anglii dělají, otevřeně se zbaví jen těch nejvíc neužitečných a těm ostatním dávají tak málo práce, že odejdou sami. Ano, taky nechtějí říkat věci na rovinu, nýbrž telefonem.

Doufala jsem, že mě nevezmou. Za minimální mzdu šlo o těžkou práci, navíc nesamostatnou a pořád na vás někdo mluvil. Panoval tam hluk od přístrojů a nedokázala jsem si představit stát 8 hodin na jednom místě. Moje nohy to nepřežijí, říkala jsem si. A navíc by nade mnou visel Damoklův meč v podobě obrovského dřezu plného špinavé vody a houby. Tohle jsem dělat nechtěla. Ani jednu směnu, natož několik měsíců.

Ve čtvrtek jse zavolala Liamovi, který mi řekl, že pro mě nemá práci. Unfortunatelly. Pro mě naštěstí. Nastal čas zamířit svou pozornost ke skladu…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.