Proč jsem se rozhodla odjet do Anglie

Pro odpověď na tuhle otázku si musíme udělat krátkou exkurzi do minulosti. Psal se rok 2016 a začínal mi poslední semestr na vysoké škole. Studovala jsem bakalářský obor Sociální patologie na UHK a nutno podotknout, že k výběru tohoto oboru významně přispěl fakt, že byl lehký a nechtělo se mi do práce.

Jenže za rok mi škola skončí a co dál? K mému velkému zděšení jsem navíc zjistila, že nechci pracovat s lidmi, což je při sociální střední škole a sociální vysoké škole docela problém. A protože mě nenapadalo, jak z této situace nonšalantně vybruslit, rozhodla jsem se prodloužit si studijní život, jak to jen šlo. Během dalších čtyřměsíčních letních prázdnin snad vymyslím, jak se svým životem dál naložím…

A protože jsem v tentýž rok začala sledovat japonské animované seriály anime, do nichž jsem se naprosto bezhlavě zamilovala, nenapadlo mě nic lepšího než studovat japonštinu. Vystuduju obor na Karlovce, stanu se překladatelkou a budu moct pracovat z domu! Což o to, že se na ten obor hlásí několik set lidí a berou jen dvacet? Když se chce, všechno jde!

Učila jsem se asi půl roku a nakonec mě přijali. Shodou náhod jsem zároveň úspěšně složila závěrečné zkoušky na UHK, což jsem nečekala, když vezmu v potaz, že jsem se na ně učila několik málo dní a bakalářku mi napsal o pět let mladší bratr. V tu chvíli mi na úspěšném ukončení vůbec nezáleželo, protože jsem v sociální oblasti stejně nechtěla pracovat, a stejný titul přece dostanu i na Karlovce, která má navíc jako škola větší vážnost.

Jenže nedostala. Což o to, studium japonštiny mě bavilo a stále baví, ovšem musela jsem se učit i spoustu předmětů, které mě neoslovily, a navíc jsem po prvním roce měla školy až po krk. Zjištění, že překladatelů z japonštiny je spousta a perou se o každý několikastránkový návod k elektronice, tomu dodalo korunu, a tak jsem po několika týdnech školu ve třetím semestru neoficiálně ukončila a s tím, že mi bude až do zimy hrazeno pojištění, jsem se uchýlila k parádnímu nicnedělání.

Ovšem i nicnedělání člověka omrzí, a navíc mi připadalo, že mi začíná degenerovat mozek. Navíc se blížil konec zimního semestru a s ním i oficiální ukončení školy, nutnost odvádět pojistné, vydělávat peníze…

Nechtěla jsem pracovat! Moje dřívější brigády mi naprosto stačily k pochopení, že nechci promarnit celý svůj život prací, která mě nebude bavit, pro někoho, kdo si bude válet šunky ve Španělsku. S bratrem jsme tedy vymýšleli, jak si vydělat peníze z domu, a přišli jsme na několik způsobů:

1. Klikačky – aneb sledování reklam za peníze. Za tak málo peněz, že kdybyste si pořídili dynamo a křečka, který jím bude otáčet, vydělali byste víc.
2. Investovat do Bitcoinu. To jsem před několika lety učinila a nutno podotknout, že kdybych investovala stejnou částku o deset let dříve, vydělala bych tak o dvě nuly více. Jenže kdo to mohl vědět?
3. Psát články aneb něco, čím si přivydělával můj bratr. Zjistila jsem ovšem, že nedokážu psát o tématu, který mi určí druzí, a navíc mě článek jako slohový útvar nikdy nebavil. (A takový člověk si potom založí web. Logiku nehledejte.)
4. MLM a podobně, respektive multilevel marketing, kde nabízíte ostatním nějaký cizí produkt, a pokud si ho někdo koupí, dostanete provizi. Jak jsem řekla, nechci pracovat s lidmi a takovéhle systémy jsou mi nesympatické.

Protože nás už nic jiného nenapadlo, usoudila jsem, že psaní článků bude přece jenom lepší než chodit do práce, a tak jsem si založila profil na Stovkomatu (už jeho vytváření mi bylo vysoce proti srsti) a bratr mi spočítal, kolik článků budu muset napsat, abych zaplatila sociální a zdravotní pojištění a jídlo a nájem, které si určitě bude máma účtovat. Takto připravený plán jsem jí jednoho pěkného podzimního dne ve skalách přednesla, a světe div se, ona se rozčilila a řekla, ať si najdu práci!

Nutno podotknout, že máma je na tyhle věci opravdu přísná a nikdy by nedovolila, abych se válela doma a ona mě musela živit. Jasně nám řekla, že pokud chceme i po škole bydlet u ní, budeme jí platit nájem a přispívat na jídlo. Tehdy mě tím strašně naštvala, ale teď vím, že se zachovala správně a jsem jí vděčná, protože kdyby mě nechala dělat si, co chci, využila bych toho a nedostala se tam, kde jsem nyní. Nikam bych se neposunula.

V tu chvíli jsem ale měla zlost. Máma však byla neoblomná, a tak jsem se vytasila se záložním plánem odjet si vydělat peníze do Anglie. Tento plán vlastně vznikl jako odpadní produkt brouzdání po internetu a hledání možných výdělků z domova. Někde jsem si přečetla, že se v zahraničí vydělává hodně peněz, ale nechtěla jsem to dělat, a tak jsem ten článek zavřela. Anglie mě napadla pouze proto, že neumím německy a Amerika je daleko.

Po krátkém rozmýšlení máma s mým plánem souhlasila, ačkoli mě nechtěla poslat samotnou. Už jsem ale byla dospělá, a navíc jsem za sebou měla čtyři cesty do zahraničí „bez dozoru“, takže jsem si vydobila svou.

Od té chvíle jsem se naplno věnovala plánování cesty. Respektive jsem pročítala různé články, zkušenosti lidí, kteří tam pracovali, vybírala si nejvhodnější zaměstnání, a hlavně počítala náklady a výdělek.

Nutno podotknout, že v tu chvíli vypadal můj plán zcela odlišně od jeho současné podoby. Spočíval v několikaměsíčním pobytu a následném návratu do Čech, kde budu odpočívat, v podstatě utratím všechny vydělané peníze a nedostatek mě vyžene zpátky na ostrov. Vadilo mi ale, že nemám pořádný cíl, a tak mě napadlo se místo domů za vydělané peníze vydat do Indie na kurz jogy, kde možná naleznu smysl života. Ano, i takové věci mě občas napadají.

Paradoxně mi ale právě tahle nezměrná blbost otevřela cestu na současné místo. Jednoho dne na konci listopadu mě popadlo nutkání umístit na Hedvábnou stezku inzerát, v němž jsem načrtla svůj plán a doplnila jej spoustou důležitých poznámek o hledání sama sebe. Sháněla jsem někoho, kdo se ke mně přidá, protože ubytování v Anglii bylo na většině stránek inzerováno jako double bedroom, z čehož jsem mylně vydedukovala, že jde o dvě postele.

Na inzerát se mi ozvala spousta lidí, ovšem většina jen psala, že už jsou buď v Anglii nebo už v Indii, jeden člověk mi z Anglie popřál hodně štěstí a potom se objevil dost podivný Slovák, který měl jako jediný chuť vyrazit se mnou. Já s ním tedy moc ne, ale neměla jsem na výběr.

Uplynulo několik dní, kdy jsem víceméně váhala, jestli to s tím Slovákem mám risknout, když v tom mi napsal znovu onen dobrodruh, který mi přál hodně štěstí, s tím, že se uvolnil pokoj v domě, kde bydlí. Vyměnili jsme si několik emailů, načež jsem dle jeho slov „prošla výběrovým řízením“, ale musela jsem se nastěhovat co nejdříve.

Takže jsem si objednala letenku, jízdenku, zařídila vše potřebné (část nechala na mamce), sbalila si kufr, vzala elektroniku a 7.12.2018 přistála na letišti Standsted, odkud jsem vyrazila autobusem do Nottinghamu. Tím se začala odvíjet nová etapa mého života.